Hedvábná stezka byla spojnicí mezi západem a východem, údajně po ní ve 13. století do Číny také přicestoval benátský kupec a cestovatel Marco Polo. Hedvábná stezka byla cestou, která vedla z Číny přes centrální Asii do Evropy. Proplétala se nehostinnou pouští a spojovala jednotlivé oázy pouští Taklamakan a Gobi. Procházela Turpanskou nížinou a pouští Karakorum. Ze stran byla obklopena horskými masívy. Teplota na Hedvábné stezce v noci klesala pod nulu a ve dne se ručička teploměru obvykle vyšplhala nad čtyřicet stupňů.

Historie regionu Hedvábné stezky se začala vyvíjet již velmi záhy a to s invazí Alexandra Makedonského do Asie, již tehdy se v této oblasti začaly potkávat různé civilizace a kultury, stezka jako taková však nebyla plně ustanovena. Za otce Hedvábné stezky je považován čínský vyslanec Čang Čchien, který se po ní pohyboval za císaře Wudiho z dynastie Chan. Bylo to v 2. století př.n.l.. Čínu tehdy sužovaly nájezdy krutých hunských barbarů. Císař Wudi proti ním podnikl několik válečných kampaní. Mimo jiné se však také snažil tuto situaci řešit politickou cestou. A tak jako posla míru vysílá na západ Čang Čchiena, který byl během cesty několikrát zajat. Když se po dlouhých letech vrátil zpátky k císařskému dvoru, svým vyprávěním o dalekých zemích vzbudil zájem o pronikání na západ.

Již tehdy se po Hedvábné stezce obchodovalo. Z Číny se do Evropy dostalo hedvábí, které se stalo vyhledávanou obchodní komoditou. Do Evropy se však dostalo zprostředkovaně. A naopak, v Číně dodnes nalézáme artefakty původem z Evropy, ale do Číny se již museli dostat před dlouhými stoletími.

Hedvábná cesta dale začala nabývat na významu během období Tří království a Severních dynastií, kdy se po ní do Číny začal dostávat buddhismus. Roku 399 po ní putuje poutník Fa-sien, který svou pouť zachytil v zápiscích. Kromě jiného v nich zmíňuje, že v oblasti Hedvábné stezky je vybudováno množství buddhistických chrámů.

V této době, se zde také budují pověstné skalní chrámy. Jedná se o komplexy v Dunhuangu, Datongu a jiných místech. Kromě obchodu zde kvetla i vzdělanost.

Největší rozvoj Hedvábné cesty však nastal za dynastie Tchang, v šestém, sedmém a osmém století. V té době Čína prodělal velký hospodářský a kulturní rozmach, rozšířila své impérium a vliv. Podél Hedvábné cesty vybudovala množství garnizonních měst, která měla střežit tuto významnou obchodní a kulturní tepnu.

V této době také po Hedvábné cestě putuje čínský buddhistický mnich Suan Cang, který se vydává na dlouhou cestu do Indie za posvátnými knihami buddhismu.

Po úspěšném návratu do Číny nechal v tehdejším hlavním městě říše v Čchang-Anu, dnešním Sianu zbudovat Pagodu Velké husy, do které byla posvátná písma uložena. Hedvábná cesta tehdy začínala právě v Čchang-Anu a vedla v několika proudech do Střední Asie, kde spojovala jednotlivé oázy a měnila svou polohu v závislosti na počasí a dostatku vody. Zboží se pak přes Střední východ a Turecko dostávalo dál na západ.

Po pádu dynastie Tchang si hedvábná cesta dále udržela svůj význam, ale postupně již upadá. Přibližně ve 13. století se však mění celosvětová situace. Do Evropy vtrhají mongolské hordy. Vzmáhá se také Osmanská říše a islámský svět. Čína se postupně s příchodem dynastie Ming začíná uzavírat světu a tak Hedvábná cesta upadá.

Na konci 19. století se v této oblasti pohybuje geolog maďarského původu Aurel Stein, který tomuto místu také dal jméno Hedvábná stezka. Objevuje krásu a bohatství skalních chrámů v Dunhuangu. Záhy sem začnou proudit vědecké expedice ze všech koutů světa a z Dunhuangu se do cizuiny vyvážejí dokumenty nevyčíslitelné hodnoty.