Oáza Dunhuang v západní Číně, na okraji poutě Gobi leí na jednom ze strategických bodů starodávné hedvábné cesty, jen vedla z Číny na pobřeí Středozemního moře. Byla to nejen hlavní obchodní tepna své doby, ale poslouila i jako dálnice k íření mylenek náboenských, kulturních a uměleckých.
Asi 25 kilometrů jihovýchodně od Dunhuangu v pohoří s exotickým názvem Duny zpívajícího písku je koryto řeky Ta-čchuan (Dachuan) s prudkými skalními srázy. Do těchto pískovcových útesů starobylí umělci deseti čínských dynastií vytesali 750 jeskynních chrámů, počínaje dynastií Chan, která nastoupila na trůn v roce 206 př.n.l. a do pádu dynastie Tchang v roce 884 naeho letopočtu. 492 ze 750 skalních svatyní obsahuje mnoho buddhistických fresek a skulptur.
Kdy americký věděc Neville Agnew v roce 1988 uviděl slavné dunhuangské fresky, byl nimi okouzlen. Byl to právě on, kdo později vyvinul moderní vědeckou metodu konzervace umělěckého a historického bohatství v Dunhuangu v západní Číně. Dnes 69 letý věděc, který má univerzitní diplom z chemie i geologie byl v zásadě prvním tvůrcem koncepce základních principů péče o kulturní dědictví Číny.
Amerického vědce, proslulého pracovníka Gettyho konservačního institutu (GCI) ve Spojených státech vak okoval stav v jakém se dunhuangské fresky nacházely. Některé z nich visely ze zdi a hrozilo jim spadnutí, iné byly zerodovány solí, která krystalizovala ze skalního masívu.
Prvních deset let, které Neville Agnew věnoval freskám v Dunhuangu, to byl zápas s pískem, který po staletí ohrozoval nástěnné malby v dunhuangských jeskyních.
V roce 1998 byl Neville Agnew jmenován hlavním odborníkem projektu, jen byl dílem Gettyho konservačního institutu a Dunhuangské akademie. Neville Agnew a jeho kolegové přijíděli do Číny dva a třikrát ročně a zůstavali tady po dobu tří a pět týdnů.
Místo toho, aby se pustil do záchranného výzkumu, vědec světového jména, který měl za sebou řadu konservačních projektů v mnoha zemích se rozhodl v první řadě pro zdokumentování fresek.
Tým asi 20 profesionálů z Číny a Spojených států udělal 500 fotografií dunhuangských maleb a na základě jejich detailního rozboru byla určena diagnoza a způsob konzervace kadé z nich. To trvalo celé měsíce.
Fresky v jeskyni 85 z roku 868 byly vytvořeny z barev namíchaných z minerálních a rostlinných pigmentů. Po otesání a zarovnání jeskynní zdi, starověkí umělci nanesli na plochu vrstvu bláta z nedaleké řeky a na ní pak malovali fresky.
Léta plynula, bláto se vysuovalo a sráelo. Mezi vrstvou vysueného bláta s malbou a skalním masívem vznikal prostor. Fresky tak v podstatě visely polorozpadlé na zdech.
Dalí vánou hrozbou pro tyto fresky byla sůl ze skalních stěn, co je problem vech staveb postavených z kamene. Zvýená vlhkost uvnitř jeskyně odplavuje ze skály sůl, jen se pomalu dostává do vyschlé hlíny s malbou, krystalizuje a vytváří praskliny na freskách.
K vyřeení těchto dvou problémů tým v čele s Nevillem Agnewem provedl mnoství laboratorních experimentů, v téd době neznámých pro čínské odborníky.
Najít správný material a vyplnit jím mezery mezi malbou a skálou vyadovalo vypracování seznamu 80 různých vzorců poté, co byl proveden rozbor malby, skály a soli. Pak následovaly laboratorní testy, jejich cílem bylo najít takové sloení masy, která by byla "silná, lehká a příli se nesráela". Diskuze mezi americkým týmem a čínským týmem pod vedením Wanga Su-tunga, náměstka ředitele Dunhuangské akademie o selekci nejvhodnějího materiálu trvaly dva týdny.
Čínská strana trvala na tom, e zmíněný nový material by měl obsahovat některé sloky, nacházející se ve freskách. Ovem Neville Agnew tvrdil, e do hmoty by se měly přidat předevím prvky pro zvýení její koherence, co by bylo zárukou toho, e nedojde k pokození fresek. K jakému řeení číntí a američtí vědci nakonec dospěli o tom budeme mluvit přítě.