Podle několika publikací, které v poslední době vyly v angličtině a číntině jsou dějiny vzájemné výměny mezi Čínou a ostatním světem v oblasti mediciny směsi náboenského, kulturního a dokonce i politického nedorozumění.
Mnoho cizinců se poprvé dostalo do kontaktu s tradiční čínskou medicinou a v 70. letech 20. století, kdy byla "znovu objevena" čínská akupunktura. Ale profesorka pediatrie na Bostonské univerzitě Linda Barnesová tvrdí, e tomu tak bylo u ve 13. století.
V publikaci pod názvem "Jehly, byliny, bohové a duchové: Čína, léčení a Západ do roku 1848" píe o tom, jak cizinci počínaje Marco Polem ve 13. století a jezuity v 16. století přes pozdějí námořníky a obchodníky přinesli tradiční čínskou medicinu do Evropy.
Podle Barnesové bylo nesprávné, e se cizinci snaili posuzovat nebo dívat na tradiční čínskou medicínu z hlediska západního systému mediciny.
Západní medicínu v Evropě a do pozdního středověku ovlivňoval velký řecký lékař Claudius Galen, který il ve třetím století naeho letopočtu. Podle Galenové humorální terorie, vechny věci se skládají ze čtyř elementů ohně, vzduchu, země a vody.
Přes tuto teorii se západní svět snail pochopit čínskou koncepci čchi, tedy jin a jang. Čchi je podle Číňanů ivotní energie, která je výsledkem souhry silného jang a slabého jin. Tím čínská mylenka "čchi" se v mnoha vyprávěních stala západní koncepcí vzduchu.
Přesto, toto nepochopení nebránilo postupnému pouívání čínských bylinek. Díky rostoucím komerčním zájmům se čínské byliny prodávaly do Evropy a jejích kolonií.
Evropa časem začala akceptovat mnoho čínských bylin a jednou z nich byla take rebarbora. Kdy Evropané poprvé viděli čaj, povaovali ho za léčivou rostlinu. Jeho léčivé vlastnosti začali zkoumat a poté, co zjistili, e Číňané pijou čaj jako nápoj. V roce 1648 paříský doktor Jean-Armand Mauvillain dokonce napsal o čaji studii.
Některé byliny, bené v Evropě i v Číně, se dokonce pouívaly zcela odlině. Například moxibusci nebo pálení pelyňku černobýl Číňané nepouívají přímo k léčení pacientů, ale jenom k jejich osvěení. Zatímco v Evropě je lékaři aplikovali přímo.
V mnoha případech, některé aspekty tradiční čínské medicíny byly do 19. století pro Evropany okem. Například moč. V západní medicině se podle moče posuzoval zdravotní stav pacienta, ovem číntí lékaři ji předepisovali jako lék.
Ovem Evropané obdivovali take iroké vyuití některých materiálů v tradiční čínské medicině. Tak ve středočínské provincii Che-nan pouívali určitý druh kraba k zastavení průjmu. Smíchaný s octem zastavil take krvácení nebo dokonce léčil některé oční nečmoce. Podobně se pouíval take hadí jed.
A počátkem 17. století začaly do Číny pronikat západní lékařské teorie, včetně anatomie. Akceptovali je zejména první číntí křesané. Ovem podle Barnesové, vliv západní mediciny v Číně jako celku, byl minimální.
Asi největí zájem Číňané projevili o chinin, který pouili při léčení malárie u čchingského císaře Kang-siho (1635-1722), kterou onemocněl v bojích proti Mongolům.
Situace se dramaticky změnila koncem 19. století. Podle profesora historie Jang Nien-čchuna z Lidové univerzity v Pekingu, západní anatomie, kterou praktikovali zejména první misionaři, byla Číňany odmítnuta jako čarodějnictví a rozkouskování těla. Některé politické skupiny v Číně toho vak zneuily k zadrení pronikání cizích vetřelců do země.
Přesto západní medicina velice brzy zakořenila v čínské společnosti a ohrozila tradiční čínskou medicinu. V letech 1913 a 1929 pak čínské vlády dvakrát navrhly zruení tradiční čínské mediciny a označily jí za překáku íření vědecké mediciny.
Ovem moderní Čína nabízí příleitost pro otevřenějí dialog mezi těmito dvěma medicinskými tradicemi.