Určitě znáte situaci, kdy vás dobrý román postaví do dilematické situace. Na jedné straně se chcete co nejrychleji "pročíst" na konec díla a dozvědět se, jak to všechno skončí, ale na druhé straně bojujete s touhou užít si každé slovo, každý řádek, aby vám zážitek z příjemného čtení vydržel co nejdéle. Prostě vychutnat si román, jako dobré víno na jazyku.

Takový je i román mladého čínskeho spisovatele Fan Wena, Země vody a mléka. I když spisovatel již ve druhé kapitole naznačuje, jak to skončí, i v dalších deseti objemných kapitolách jste bezmocně vtažení do děje příběhu. Co dělá jeho knížku jěště podmanivější je nelítostný střet lidí různého náboženského vyznání a vítězství poznání, že jenom vzájemný respekt pomáha lidém harmonicky spolunažívat v tak tvrdých přírodních podmínkách.

Román o lidech v odlehlém údolí východního Tibetu začíná na samém počátku minulého století, kdy na jeho půdě stanuli dva francozští misionáři. Obdivujíce nádheru okolních zasněžených hor současně myslí i na to, že právě zde by mohli najít nové ovečky do božího stádečka.

Studovali tibetský buddhismus a dokonce postavili kostel v areálu buddhistického kláštera. Ale jejich arogance při pokusu vytlačit z regionu všechno místní náboženství rozhněvala místní obyvatele natolik, že kostel vypálili a jednoho z misionářů zabili.

Když druhý misionář přivedl vojáky čchingské dynastie, začaly krvavé řeže. Misionář to nakonec vzdává a se skupinou nových stoupenců katolicismu odchází na východní břeh řeky Lancang, kde postaví nový kostel. Tady se děj přehoupne o desítky let dopředu, na konec 20. století, kdy místní lidé objeví několik dokumentů, jenž v kostele zanechyli první misionáři.

Pak autor své čtenáře provede několika scénami, z nichž první se odehrává v prvním desetiletí minulého století, aby vzápěti skočil do 80. let minulého století. Velký příběh končí v 50. letech minulého století, kdy jsou misionáři nakonec nucení odejít.

Autor fabuluje děj románu ve třech velkých rovinách. V první dějové línii sleduje osudy příslušníků po staletí znepřátelených dvou tibetských rodin.

V další rovině pak autor začína rozvíjet druhý příběh, příběh lásky, ale i válek mezi Tibeťany a lidmi Naxi.

Třetí a nejvýznamnější dějovou osnovou románu „Země vody a mléka" tvoří osudy dvou francouzských misionářů, které jsem zníňovala v úvodu. Když na počátku 20. století chtěli postavit první katolícký kostel v Tibetu, uchýlili se k podvodu. Prohlásili, že na kostel potřebují jenom kus půdy velký jako kravská kůže. A tak získali povolení od lamaistického duchovního. Misionáři však namočili kravskou kůži do vody a postříhali ve dlouhý, tenký pásek v celosti. Ním vyměřili zmíněný "kousek" půdy na kostel. To byl hlavní důvod místního povstání proti kostelu a misionářům na počátku 20. století.

Koncem 80. let, mladý muž jménem Andord, jehož dědeček byl v povstání proti misionářům zabit věří, že byl vyvolen a povolán Bohem. Místní vláda jej pošle do Pekingu, na studium katolické teologie. Poté se vrací do rodného údolí sloužit tamním věřícím jako kněz. Když Andord navštíví místního buddhistického duchovního - Žijícího Buddhu, záměrně se vyhne diskuzím o nadřazenosti katolicismu nad tibetským buddhismem, jak téměř před sto lety učinili jeho předchůdci, dva francouzští misionáři.

Vedle názorových střetů mezi náboženskými lídri, román spisovatele Fan Wena upozorňuje na střet mezi katolicismem a místními náboženstvími. Petr, první místní Tibeťan, kterého francouzští misionáři v tibetském údolí pokřtili byl téměř před 100 lety zabit v povstání proti kostelu a misionářům. Jeho vnuk byl však před několika lety, - v 90. letech minulého století - uznán za převtělení Žijícího Buddhy ze sousední provincie Jun-nan. Když otec malého převtělence, hluboce znepokojen touto zprávou hledá pomoc a radu u mladého faráře Andorda, ten mlčí. Kněz Andord se pak sám, v kapli kostela takto radí s Bohem: "Milosrdný Bože, tohle není doba k šíření tvé slávy diskuzemi a bojemi. Ve svatých městech Jeruzelémě a Betlémě, proti sobě, kameny, plynem a smrtícími zbraněmi stále bojují stoupenci islámu a judaismu. Ale tady v Tibetu potřebujeme mír. O laskavý Bože, vzdávám to! Jedna z tvých oveček bude vychována jako Žijící Buddha – jako božství, které uctívají lidé jiného náboženství. Doufám, že to také přispěje k tvé slávě", dodává Andord.

Čtení Fan Wenovy knížky zbavuje čtenáře pocitu, že je jenom turistou projíždějícím mysteriózní Tibetskou náhorní plošinou. Naopak poskytuje mu pocit, že je spíše vyznavačem mnoha božstev, jenž se udomácnila v této zemi oddaného tibetského národa.