Během 80. let minulého století čínská společnost prodělala výrazné změny a zásadními změnami prola i čínská literatura. Ke slovu se dostává generace spisovatelů, kteří za Kulturní revoluci museli odejít z měst na venkov. Tam v nejzaostalejích částech země se setkali s drsnou realitou.
K ním patří také spisovatelka Cung Pchu. Narodila se v Pekingu v roce 1928. Literatuře se věnuje od konce 40. let. Poté, co v roce 1957 publikovala kontroverzní povídku Červené fazolky, byla nucena se na dvacet let odmlčet. Kontroverzní povídka Červené fazolky výla i v četině v antologii Deset novel z Asie a Afriky. Znovu publikuje od konce 70. let. Jsou to převáně sentimentální příběhy ze ivota umělců a vědců. Vedle toho je autorkou několika symbolicky pojatých krátkých próz, v nich reflektuje otřesné zkuenosti z Kulturní revoluce.
V roce 2005 Cung Pchu u podruhé získala literární cenu Mao Tuna. Tentokrát za román "Zápisky ze skrýe na Západě". Vypráví v něm příběh povyeneckých intelektuálů ze 30.a 40. let 20. století, kdy Čína bojovala proti japonské okupaci.
My si dnes váení posluchači budeme číst v její povídce ivot v ulitě, v překladu Olgy Lomové. Je dílem z 80. let, kdy se číntí autoři ohlíejí zpět. Je to období, kdy objevování autentické skutečnosti doprovází hledání zapomenuté minulosti. Vydávají se na pou do zapadlých krajů, kde se zastavil čas. I přes okující zjitění je neznámá minulost nepřestává přitahovat a stává se pro ně očistnou zkueností.
"Nekonečná rovina ponořena v mlze, tma hustá jako tu. Kráčím černou nocí a nedaří se mi nalézt cestu domů. Kdo nás zde tak pohodil? Nebo snad já jsem někoho opustila? Nevím. Jdu a jdu, kolem dokola nekonečná tma. Jsem tak sama a je mi tak úzko. Nepamatuji si, zda jsem kdy měla domov, místo, kde bych se cítila svobodně, kde bych bez zvlátní obeřetnosti mohla říkat cokoliv. Kam a mi sahá pamě, stále jen tápu v černobílé tmě, bloudím a hledám cestu k domovu, o něm ani nevím, zda někdy existoval ".
"Dav bez ustání pobíhá sem a tam, míjahící se postavy se podobají velkým dřevěným loutkám a také stínům, protoe nevydávají vůbec zádné zvuky, zcela mě ovládl děs. Lidé opatření ulitami hledají bezpečí za obrovskými svícemi, kdy objeví svíci, která se jim zdá vhodná, ukryjí se za ní a stáhnou se do ulity. Lidé bez ulit se pohybují obratněji, někteří běhají tak rychle, e je ani nestačím sledovat. Jiní na sebe v běhu plivou sliny, pravděpodobně ve snaze co nejdříve si vybudovat svou vlastní ulitu. Ve zmateně pobíhajícím davu se křiují světla reflektorů a pronásledují prchavé postavy ." "Ne, zde rozhodně není domov, který hledám ".
"Putujeme dál. Jdeme a jdeme, pak se nám začíná zdát, e se kolem nás nezvykle rozjasňuje a po chvíli vidíme v dálce plameny ohně, září čím dál tím jasněji, mohutne jazyky plamenů se vzpínají vzhůru a na hořící hranici, zahalen dýmem, stojí bělovlasý stařec. Giordano Bruno! Bylo mu tehdy dvaapadesát let. Dostali jsme se do 16. století, do Říma na Piazza dei Fiori. Teď vzplanul oděv Giordana Bruna! I jeho vlasy ji vzplanuly! U hoří úplně celý! Viml si nás. Z očí mu hledí únava, zdá se mi vak, e mu pohled plane jasnějími plameny, ne jaké vydává hranice Ze vech síl zavolal na chlapce: ,Přiel jsi! Jsi ochoten posvítit lidem na cestu pochodní své vlastní lebky,?
"Vetchý Giordáno Bruno, celý ji v plamenech, pomalu přehlíí celé náměstí. Lidé ztichli, je slyet jen praskání ohně. Chtěl by roztáhnout ruce a obejmout chlapce, který se k němu blíí, obejmout celý svět, jim byl odsouzen k smrti. Je vak spoutaný. Se smíchem volá: "Navěky sbohem, ty, Země, která se točí kolem Slunce!"
"Dávám se znovu na úprk. Pryč od těchto majestátních postav, pryč od této alostné podívané. Prchám skrz trní a přes ostré balvany, prchám a prchám, dokud se mi do cesty nepostaví malý kulatý domek. Bez přemýlení vcházím do dveří."
"Áno, tady je můj domov! Ale vypadá nějak cize. Mohu se v něm schoulit, ukrýt se před větrem a detěm. Pokud se nenaskytne ádná síla, která by rozdrtila kulatou skořápku, zůstanu v bezpečí. Je zde vak tak úzko! Mohu být pouze stočena do klubička, jako zvíře při zimním spánku, pro pohyb zde není dost místa ani vzduchu. Choulím se do klubíčka a náhle si vzpomínám na vechny lidi s ulitou na zádech, které jsem kdy potkala ".