Spisovatel Chan ao-kung se narodil v roce 1953 v provincii Hunan. Patří mezi prominentní a novátorské čínské spisovatele. Inspiraci nachází v čínské mytologii, lidovém umění, taoismu a buddhismu, ale jednu dobu s úspěchem vyuíval i západních literárních technik. Během kulturní revoluce strávil řadu let na venkově. Do města se vrátil a v roce 1978, rok po kulturní revoluci. Začíná psát povídky z venkovského prostředí a dostává se mu uznání jako novému literárnímu talentu. Jeho raná literární tvorba útočí na ultralevicovou degeneraci Číny v době Mao Ce-tungovy éry a tíhne k opovrení modernismem".
Chan ao-kung v roce 1985 zahájil diskusi o kořenech" čínské kultury a inicioval avantgardní hnutí Hledání kořenů". Čtenář jeho fikcí nemůe přehlédnout, e autor byl ovlivněn Kafkou a magickým realismem" Garcii Marqueze. V roce 1987 mladý autor publikuje čínsky překlad knihy Milana Kundery Neuvěřitelná lehkost bytí".O rok později pod tlakem nedostatku ekonomických a kulturních příleitosti odjídí z rodného Hunanu do nověvznikající jihočínské provincie na tropickém ostrově Hainan. Tady zakládá velice úspěný literární časopis.
Chan ao-kung byl jedním z prvních, kdo obohatil venkovskou prózu o zaujetí pro magické kouzlo primitivního ivota v horách. Taková je i povídka Návrat , kterou přeloil Duan Andr.
Mnoho lidí vypráví o tom, jak se poprvé v ivotě octli na jistém místě a měli přitom pocit, jako by jim ono místo bylo bůhvíproč důvěrně známé. Nyní jsem něco podobného zail já sám.
Jdu. Pranou cestu zle rozruila voda valící se z hor, v zemi vyryla hluboké rýhy a v nich navrila hnízda oblázků, stáhla cestu z kůe a odhalila tu propletnec svalů a kostí, tu chuchvalec seschlých vnitřností. Ve strouze se povalují úlomky shnilých bambusů a kus spráchnivělého kravského provazu, znamení, která ohlaují, e se záhy vynoří ves. Z tůňky u cesty vyčnívá několik nehybných stínů, mám je za kameny a nevímám si jich, teprve kdy se zadívám pozorně, zjiuji, e to jsou hlavy telat. Pokramu mne sledují. Jsou vrásčitá a chlupatá, narodila se ji zestárlá, stáří je jejich dědičným rysem. Vpředu nad lesíkem vyčnívá hranatá obranná vě s tichými střílnami, nezvykle tmavé jako kdyby začernil dym poárů, jakoby v něm byla nahromaděna temnota nesčetných večerů a nocí.
Doslechl jsem se, e v těchto místech bývalo mnoho lupičů. Tam, kde je po dobu deseti let nepotírali, nezůstal ani iváček. ádný div, e tu má kadá vesnice svou vlastní pevnůstku. Také pevná a přikrčená stavění horalů nestojí daleko od sebe, křečovitě se choulí jedno k druhému, úzká okna jen nepatrně přiotevřena, lupič do nich pronikne jen stěí.
To ve je mi cizí i povědomé zároveň. Právě tak, jak tomu bývá i s neznámým slovem. Čím déle si takové slovo opakuje, tím povědomnějí, ale zároveň i cizejí ti připadá. Je to tak zvlátní, byl jsem tu ji někdy anebo nebyl? Co kdybych si to vyzkouel: Vykročím po tamté cestě dláděné plochými kameny, obejdu hájek banánovníků a u lisovny oleje se dám vlevo; odtud by měl být vidět starý strom za obrannou věí, snad jinan nebo skořicovník, rozatý bleskem a uschlý.
Po chvilce se mé dohad potvrdily. Dokonce ani dutina ve stromě nechybí, dvě malé děti se tu baví pálením trávy, téměř ve je tak, jako v mých představách.
Znovu s napětím hádám: Za starým stromem by mohl být nízký chlév, před ním kravince a pod stříkou zrezivělá motyka či rádlo. A opravdu, to ve mi tu kyne na pozdrav. Mám dokonce pocit, jak bych u někdy spatřil i ten neforemný hmodíř z hrubého kamene se dvěma sesschlými listy a sedlinou na dně.