Jeskyně Dunhuang v západočínské provincii Kansu se řadí mezi kulturní dědictví světa.

V době před třinácti stoletími závisely styky a spolupráce mezi Čínou a Evropou hlavně na pozemní cestě. Tzv. čtyři čínské vynálezy, tj. knihtisk, kompas, papír a střelný prach, jakož i hedvábí a čaj se transportovaly ze západní části země přes střední a západní Asii až na evropský kontinent. Tak vznikla známá Hedvábná cesta, po které se do Číny také dováželo voňavé koření a umělecko-průmyslové předměty z Evropy i buddhistická kultura z Indie. Hedvábná cesta byla v provozu stovky let a v jejím okolí vznikla řada rušných měst. Dunhuang byl právě jedním z nejproslulejších.

Město Dunhuang sehrálo avantgardní úlohu při rozvoji kulturních styků se zahraničím. Již ve 4. století začali buddhisté prorážet jeskyně v horách v předměstí Dunhuangu a pak v nich tesat buddhistické sošky a vytvářet nástěnné malby. Tento proces trval asi tisíc let. Jen kvůli rozvoji námořní dopravy ve světě ustoupila Hedvábná cesta do pozadí. V Dunhuangu je dosud uschováno asi 500 jeskyní, více než 2400 sošek i nástěnné malby o rozloze asi 45 tisíc metrů čtverečních.

V r. 1900 taoistický kněz bydlící v Dunhuangu náhodně objevil jeskyni uzavřenou cihlami, kde bylo uschováno asi 50 tisíc kusů náboženských knížek, sošek a nádob. Do dneška zůstává záhadou, proč bylo tolik věcí ukryto v jeskyni na několik set let a kdo to kdy udělal.

Nicméně nález této jeskyně se stal jednou z nejpřekvapivějších událostí pro archeologické kruhy ve 20. století. Památky a dokumenty v jeskyni jsou velice obsáhlé. Pokud jde o doklady, kromě čínského jazyka jsou také psány v mongolštině, sanskrtu, syrském jazyce a dalších cizích řečech. Písemnictví se týká politiky, ekonomiky, vojenství, historie, náboženství, filozofie, astrologie, geografie, literatury, lékařství a umění, a pomohlo osvětlit starověké dějiny čínského státu a střední Asie i dopravní stav mezi Čínou a Západem. V jeskyni jsou dokonce lépe zachovány některé buddhistické kalsické texty, které se ztratily už před dlouhými lety.

Po objevení této jeskyně se do Dunhuangu hrnuli dobrodtuzi ze západních zemí. Odkoupili za velmi nízkou cenu množství cenných předmětů. Britové, Francouzi a Japonci odnesli naprostou většinu vzáckých věcí. Rusové a Američané také nenechali své ruce prázdné. Asi 40 muzeí ve více než deseti zemích má sbírky cenných předmětů z jeskyní Dunhuangu.

Obrovská historická a studijní hodnota pamětihodností v jeskyních Dunhuangu také vyvolala pozornost čínských odborníků. V r. 1944 byl v zemi zřízen Výzkumný ústav pro nauku o umění Dunhuangu. Ale kvůli ztrátě velkého množství cenných předmětů vynikali ve výzkumu po nějakou dobu západní odborníci nad čínskými. Dokonce se říkalo, že Dunhuang se nachází v Číně, ale nauka o něm se však rozvíjí v zahraničí.

Studium o Dunhuangu se začalo oživovat v Číně koncem sedmdesátých let minulého století. Díky rozšiřování zahraničních styků mají čínští odborníci šanci využívat ke studiu vzácné předměty, které jsou uschovány v cizích zemích. Nauka o Dunhuangu se v současné době dělí na tři hlavní sféry studia, tj. výzkum jeskyní, písemnictví, historie a geografie. Mj. čínští odborníci se začali zabývat novým oborem „buddhistické umění a estetika". Čínský Ústav pro nauku o Dunhuangu je svého druhu největším výzkumným celkem na světě.