Jan Cimický je český psychiatr, básník, spisovatel a překladatel，Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou. Překládá díla francouzských dramatiků a básníků. Vydal i tři sbírky vlastní poezie - Psychoterapie slov, Stopami dláždění a Lásko šílená. Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky - Neznáme my se odněkud?, Našinec v ohrožení, Psychiatr v kapse, Minimum o stresu. Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak a cestopis Nefritový drak. Dalšími zajímavými tituly, které Jan Cimický vydal ,jsou jistě knihy: Životní zpověď a osudová setkání a Psychotesty a desatara na každý den.

Co Vás vedlo k volbě oboru a jak dlouho už uzdravujete lidskou duši?

Měl jsem takovou naivní představu, že pro literaturu a tvorbu vůbec je potřeba poznat člověka co nejdůkladněji, a proto jsem volil mezi filosofií a jazyky a divadlem – a vyhrála medicína. Pro psychiatrii jsem se rozhodl v průběhu studia, určitě mě inspiroval profesor Vondráček, který byl nejen encykloped a polyhistor, ale především úžasný člověk – a když se k tomu přidá, že se narodil stejně jako já, 23. února, bylo to jasné, musel jsem volit psychiatrii… A nelituji toho! V tomto oboru je pořád nejméně „techniky" a zbylo v něm hodně z původní medicíny, která s pacientem především hovořila a srovnávala.

V období let 1981-1996 jste byl primářem bohnické Psychiatrické léčebny. V čem zůstává léčba stejná a v čem je odlišná od způsobu, který spíš uplatňujete po roce 1996 doposud ve svém Centru duševní pohody Modrá laguna?

Rozdíl je v tom, že na lůžku máte víc času, můžete pacienta sledovat celý den, v ambulanci jen po dobu, kdy sedí před vámi. Snažil jsem v Centru vytvářet pohodový pocit, jednak samotným prostředím, které je demedikalizované a mělo by připomínat přijemnou atmosférou, propojenou s obrazy a hudbou co nejvíce tak říkajíc normální svět a nedirektivním přístupem, kde se jen něco zakazuje a omezuje. Využíváme relaxační techniky, připravili jsme řadu relaxačních kazet, mimochodem nyní se chystá i DVD, a hlavně jsme zařadili do programu vedle nezbytných farmak akupunkturu.

Loni jste vydal knihu „Sám proti stresu. – Soubor rad, jak přežít v dnešní době." Než o nich budeme mluvit, dovolte otázku: Jaké zátěžové situace život přinesl Vám a jak jste si s nimi poradil? Platí v takových okamžicích, že lépe je zvládá odborník s lékařskou praxí, anebo je krize pro každého daná ve smyslu máme-li nést svůj kříž, dostane se nám k tomu i síly? Tedy „Co tě nezabije, to tě posílí"?

Tuhle filosofii rád sdílím. Je však třeba přiznat, že někdy je stres skutečně nadprahový a tělo jej nezvládá a to se projeví všelijakými příznaky. Mám pocit , že v posledních letech se vliv stresu podílí na psychických problémech o mnoho procent více. Platí ovšem cosi o kovářovic kobyle, která chodí bosa… a já myslím, že můžeme dobře poradit druhým ale sobě těžko. Pro mne byl významným mezníkem okamžik, když jsme na dálnici havarovali a já se znovu probral k životu a řekl jsem si: ještě nebylo souzeno. Myslím, že se na svět dívám klidněji… Ale je nepochybné, že když nám síla ubývá a potřebujeme pomoc, není žádná ostuda požádat o ni odborníka. S autem také lidé jezdí do speciálních značkových servisů…

Dá se hovořit o nárůstu psychických onemocnění, anebo se tak jeví spíše v důsledku větší pozornosti, která se jim věnuje?

Zvětšuje se počet lidí, kteří jsou tak říkajíc více opotřebovaní a u nichž se nadprahová zátěž promítá do života. To se projevuje úzkostmi, sociálními fobiemi, panikou či depresí, beze sporu těchto postižených přibývá a v našich ordinacích to vidíme zřetelně. Rozdíl je v tom, že lidé dnes pomoc vyhledávají aktivně a sami.

Pořádáte také kurzy nebo přednášky? Nebo byste doporučil zájemcům spíše některou z Vašich knih?

Pokud máte na mysli nějakou odbornou (napsal jsem daleko víc knížek beletrie nebo poezie), tak by přicházela v úvahu asi ta poslední: Sám proti stresu…

Překládáte díla nejen z francouzštiny, ale také z čínštiny - např. poezii Jidi Majia. Čím Vás jeho básně oslovily, že jste si vybral právě je?

Čínská poezie je velice křehká. Jidi Majia je básník národnosti Ji, která má několik barev kůže… jsou tam rudoši, černoši i bílí… A žijí v horách na východním okraji Tibetské náhorní plošiny. Majia je básník krystalické prostoty, je to poezie, která je mi blízká, bez intelektuálních šifer, opravdová…

Jaké je Vaše oblíbené životní heslo?

Werichovo : Na světě je plno velkých havárií, ale nejstrašnější je srážka s blbcem. A nejhorší je, když má blbost razítko…

A pochopitelně i to, co mám nad psacím stolem : Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je!