Od minulého pátku (11.června) se v Číně cosi změnilo. Když nastoupíte do taxíku, do vlaku nebo když vás na ulici pozdraví náhodný kolemjdoucí, první otázka už není: „Odkud jsi?". První otázka teď zní: „Hrajete na mistrovství světa?"
Chvilku mi trvalo, než jsem si na nový koncept zvykla. „Ne, Česká republika se nekvalifikovala, ale Slovensko hraje." A pak už se obvykle vrátí konverzace do původních kolejí. „Vy jste se rozdělili, že? Teď jste dva státy."
Z pohledu řekněme kulturní výměny a proslavenosti ve světě mě opravdu mrzí, že se český tým na mistrovství neprobojoval. O tom, že jsme čerstvými mistry světa v ledním hokeji se moc nemluví. Upřímně, já mám radši hokej. Rychlá hra plná zvratů mě baví víc než sledovat hráče, povalující se na hřišti v záchvatech bolesti z faulů, kteří za chvilku vyskočí a běhají dál, jakoby se nic nestalo.
V Americe zase mají rádi ragby a Austrálie žije baseballem. Zdálo by se, že láska k některému z tradičních, národních sportů je přirozená. V zemi ping-pongu a badmintonu jsem proto vůbec nečekala takové nadšení pro kopanou. Opak je pravdou. Televize v kanceláři je pořád zapnutá a ve volných chvílích se fandí. Manžel mé učitelky čínštiny nedávno poznamenal, že fotbal je doslova „nejšarmantnější" sport na světě.
Nemám nic proti fotbalu, s přáteli se dokonce někdy ráda i podívám.
Gentlemani, prosím, odpusťte mi moje pochyby, ale zdá se že něco na tom fotbale opravdu je, protože tak jako žádný jiný sport okouzluje národy a kultury napříč celým světem. Je mi sice pořád záhadou proč, každopádně mám ale radost, že fotbal teď bude nějakou dobu hlavní událostí na planetě Zemi.