Před rokem 1959 bylo ve starém Tibetu feudální nevolnictví pod nadvládou Dalajlámy, které bylo temnější než středověk v Evropě. V této době úředníci, šlechtici a vysoko postavení mniši, tyto 3 vrchnosti, které představovali necelých 5% tibetské populace, vlastnili všechnu ornou půdu, pastviny, lesy, hory, řeky a většinu dobytka a rozhodovali o životě a smrti milionů nevolníků a otroků, kteří představovali 95% tibetského obyvatelstva. Otrokáři považovali nevolníky za svůj majetek a svévolně je kupovali, prodávali, předávali, darovali a používali jako kauce.
Likvidace feudálního nevolnictví představovala naléhavou touhu širokých řad Tibeťanů. Po mírovém osvobození Tibetu v roce 1951 se někteří z tibetské vládnoucí vrstvy snažili navždy zachovávat nevolnictví, spolčovali se se zahraničními protičínskými silami a nakonec otevřeně rozpoutali v březnu 1959 rebélii, zacílenou na vyhlášení nezávislosti Tibetu. Za takové situace urovnala ústřední vláda spolu s tibetským lidem rebélii a připravný výbor Tibetské autonomní oblasti schválil rozhodnutí o zahájení demokratické reformy. Potom bylo v této oblasti zahájeno bouřlivé masové demokratické hnutí, při němž bylo definitivně zlikvidováno feudální nevolnictví.
Demokratická reforma před více než 40 lety přivedla stav lidských práv v Tibetu k historickému přelomu. Výsledkem bylo, že miliony nevolníků a otroků získaly nejen záruku na životní bezpečnost a osobní svobodu, kterou jim daly ústava a zákon ČLR, ale také půdu a dobytek; administrativa začala být oddělena od náboženství a postupně se uskutečnila národnostní regionální autonomie.
V dnešním Tibetu požívají občané stejně jako občané v ostatních čínských provinciích všech občanských a politických práv, stanovených v ústavě, zároveň i různých zvláštních práv národnostní regionální autonomie. Příslušné orgány této autonomní oblasti využívají místního práva na zákonodárství a po schválení mohou změny uplatňovat nebo zastavit uplatňování rozhodnutí, rezolucí, dekretů a pokynů státních orgánů vyšších stupňů, které neodpovídají reálnosti této oblasti. Tradiční svátky Tibeťanů byly určeny jako oficiální svátky této autonomní oblasti, byly obnoveny některé tradiční náboženské svátky, rekonstruována a otevřena řada náboženských prostorů, existuje ochrana tibetštiny a jejího písma atd.
Pokud jde o změnu Tibetu po demokratické reformě po stránce ekonomické, sociální a kulturní, můžeme uvádět mnoho příkladů, které se týkají obrovské finanční pomoci ústřední vlády Tibetu a úspěchů této oblasti při rozvoji moderního průmyslu, dopravy, zdravotnictví, moderního školství a dalších. Např. průměrná délka života se prodloužila z necelých 36 let v 50 letech na téměř 70 let v současnosti. Průměrné příjmy městských obyvatel na hlavu v roce 1999 poprve přesáhly čínský průměr a průměrná obytná plocha na hlavu odpovídá celostátnímu průměru nebo jej překročila.
Přesto existuje stále mnoho stránek ve stavu lidských práv v Tibetu, které je třeba zlepšit a to kvůli omezené úrovni přírodního, historického a ekonomického rozvoje. Jsme ale přesvědčeni, že se stav lidských práv v této oblasti bude neustále zlepšovat s postupem společnosti a hospodářství. Jen je důležité setrvávat na socialistické cestě s čínským charakterem a na národnostní regionální autonomii.
