Minule jsme psali o taoistickém vnitřním qigongu, který uvádí tělo do přirozeného, harmonického stavu a rozvíjí tělesnou i mentální sílu. Vnitřní qigong je základem vnitřních bojových umění, o kterých ještě budeme mluvit v budoucích dílech. S bojovým uměním je však spjat také vnější qigong (wai qigong 外气功). Jeho účelem je vypěstovat vysokou odolnost těla, takže je schopno například zasazovat velmi tvrdé údery, vydržet tvrdé nárazy do citlivých částí těla a zásahy nožem. Těmito schopnostmi prosluli zejména buddhističtí mniši z kláštera Shaolin. Vnější qigong není vyučován veřejně, avšak některé ze základních technik jsou součástí výcviku složek čínské armády a policie.

Do kategorie vnějšího qigongu bychom mohli zařadit také ono obligátní „karatistické" rozrážení cihel a podobné „kousky", které mají za cíl vzbudit úžas publika a které bývají doprovázeny efektním výkřikem. Jedinců, kteří skutečně dokážou koncentrovat svou energii do tak vysoké výbušnosti, je rozhodně méně, než by odpovídalo početnosti takových představení, a je na místě se ptát, zda je kvalita použitých cihel taková, aby z ní kdokoli jen trochu rozumný chtěl mít postavený dům. Pochybná praxe se samozřejmě netýká jen vnějšího qigongu. Za vnitřní qigong bývá někdy vydáváno i cvičení, které spíš než k následování Cesty vede ke zmatku či rovnou do psychiatrické léčebny. Jako úsměvnou ilustraci uvádíme anekdotu o muži, který sebral své ženě z plotny hrnec s knedlíky, protože byl přesvědčen, že v ruce je uvaří rychleji...

Zmínkou o shaolinském klášteru se dostáváme k tématu, které jsme dosud opomíjeli, a to je bojové umění provozované v buddhistických klášterech. Svým způsobem je to od nás troufalost, neboť právě díky němu se čínské bojové umění dostalo do širšího povědomí a získalo si davy nadšených fanoušků po celém světě, takže pro mnoho lidí je čínské bojové umění a shaolinské kung-fu synonymem. V našich článcích se snažíme tuto představu poopravit. Přesto však nemůžeme a ani nechceme shaolinské umění vynechat.

Už jsme rozebírali vnitřní qigong, jak ho cvičí taoisté. I buddhisté mají „svůj" vnitřní qigong. Zatímco taoisté cvičí wuji, tak čínští (a konečně i japonští) buddhisté cvičí takzvaný chan (禅)(v Japonsku známý jako zen). Při povrchním pohledu by se snad mohly zdát tyto meditační postupy stejné. Podobnost je to však pouze vnějšková, protože jsou oba založeny na různé filozofii, a proto si kladou jiné cíle. Je dobré si také uvědomit, že taoismus a buddhismus ve své nezředěné a původní podobě byly v Číně směry navzájem konkurenční až nepřátelské. Chan je meditativní praxe, jejímž konečným cílem je dosáhnout pochopení, že jedinou (ne)existující skutečností je prázdnota kong (空) a že svět i s celou (trudnou) lidskou existencí je pouhou iluzí. Pomocí meditace se lze zbavit žádostí těla, vnitřně se utišit a tuto iluzi prohlédnout. Bylo-li fyzické cvičení, kterému se čínští buddhističtí mniši taktéž věnovali a kvůli kterému se stali tak slavnými, původně spíše prostředkem, jak zvýšit kvalitu meditace, časem se to obrátilo. Meditace, ve které jde o to „zapomenout" na existenci těla, vede zdánlivě paradoxně k tomu, že mysl je čistá, pohyby těla rychlejší a tělo odolnější, což jsou v boji cenné devízy. Shaolinský klášter bojových schopností svých mnichů hojně využíval při spolupráci s úřady a stal se vlivným a bohatým. Historickému pozadí buddhismu v souvislosti s čínským bojovým uměním se budeme věnovat v příštím dílu našeho vyprávění.