Samozřejmě že jde o velmi zjednodušený pohled, ale třeba mi to pomůže se vyjádřit - existují režiséři, kteří se ve světě filmu pohybují mezi „artem" a „komercí" elegantně a uvěřit jim lze obojí (Steven Soderbergh, Richard Linklater). Alexandro González Iňárritu na mě působí, jako by sice chtěl dělat „art", ale stále mu vycházela spíš ta „komerce". Nebo možná - jako by chtěl dělat „art pro masy".
Ústředním tématem je lidské ego, které touží po potvrzování vlastního významu. Hlavní hrdina v podání Michaela Keatona (který si dvakrát zahrál Batmana) je stárnoucí herec Riggan Thomson, kterého si publikum spojuje s postavou superhrdiny Birdmana, čímž on trpí. Nechce být „celebritou", chce být významným hercem – umělcem, a chce to tolik, že je ochoten pro to i zemřít. Napíše vlastní „upřimnou zpověď" - hru s názvem O čem mluvíme, když mluvíme o lásce, kterou ve své režii uvede na Brodwayi a také si v ní sám hraje a doufá, že se mu tak podaří změnit význam sebe sama z pohledu sebe i okolí.
Bohužel nemá v sobě kouska sebereflexe, což jeho charakter činí velmi nesympatickým. Je-li hlavní postava nesympatická, těžko se s ní divák může ztotožnit a těžko mu na ní může záležet. Je-li nesympatická příliš, může se stát, že divákovi začne být jedno, jak to s ní dopadne. Birdmana nelze ani litovat, protože se zajímá pouze sám o sebe. I takový charakter by mohl být pro film zajímavý, ale muselo by jít o jeho mnohem barvitější studii.
Lze si snadno představit, že režisér filmu egopocity touhy po úspěchu zná, v dnešním světě plném individuality je stejně nezná jen málokdo. Tahle smutná osobní tragédie ale na plátně vyznívá poměrně banálně a ještě k tomu zbytečně exaltovaně, k čemuž přispívá vyhlášený kameraman Emannuel Lubezki, jehož pojetí obrazu na sebe nedovede neupozorňovat.
Birdman má při tom všem skvělou atmosféru, kterou spolutvoří dobrá hudba (z valné většiny pouze bicí), má kvalitní herce, má scénář s přesahem, má zajímavé, neotřelé situace, jenže jako celek je film mělký, to, co by mělo z filmu vyplývat, nám musejí postavy ve svých replikách vysvětlovat, a celý problém hlavní postavy působí uboze. Zdá se totiž, že sebereflexe nechybí pouze hlavní postavě. Jediným důkazem o režisérově částečném nadhledu by mohla být postava divadelní kritičky Tabithy, která reprezentuje „svět umění", jímž chce být Riggan přijat. V baru před premiérou Tabitha Rigganovi vysvětluje, že dopředu ví, že jeho hru v novinách sestřelí, ať bude dobrá nebo špatná, protože je jí odporné, co Riggan reprezentuje – slavného herce bez ducha, oběť megaprůmyslu, kterému jde jen o počet lidí v kině. V tuto chvíli by mohlo dojít k obratu a mohli bychom se na celý problém aspoň podívat z druhě strany, jenže to se nestane, Riggan Tabithě vysvětlí, že pro ni je snadné označovat jednotlivé umělce nálepkami, ale pro něho je to celý život. V tom má asi sice pravdu, jenže postavě Tabithy se aspoň zčásti podařilo narušit povrchnost celého ústředního problému, k němuž se děj bohužel opět vrací a setrvá v něm až do svého konce. Ústy postavy kritičky Tabithy tak Ińarritú zkritizoval i sám sebe.
Birdman
USA/ Francie, 2014, 119 min.
Režie: Alexandro González Iňárritu
Scénář: Alexandro González Iňárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris,
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Antonio Sanchez
Hrají: Michael Keaton, Edvard Norton, Naomi Watts, Ema Stone...
