Patří k nejvýraznějším postavám českého podnikatelského světa po roce 1989. Za svou kariéru stihl zbohatnout, být odsouzen, být premiérem označen za největšího padoucha, utéct do zahraničí a nakonec si část trestu odsedět. Tomáš Pitr v rozhovoru pro ČESKOU POZICI poprvé popsal, jakým způsobem v roce 2007 ze země vlastně utekl. Trest má za sebou a ve 43 letech se opět vrací.
ČESKÁ POZICE: Vždy vás symbolizoval červený svetr. Ten už k nové éře Tomáše Pitra nepatří?
PITR: Červený svetr mi moc štěstí nepřinesl. (smích) Tak jsem na něj zanevřel, teď raději košile. Ale červené tričko by bylo.
ČESKÁ POZICE: Vaše jméno je v různých souvislostech spojované s vývojem naší země od roku 1989. Co pro vás 17. listopad znamenal a jak jste oslavil 25. výročí?
PITR: Před 25 lety to pro mne byl začátek možností, které jsem v dětství neměl. Byť dětství za minulého režimu bylo uvolněnější, než mají děti dnes. Tehdy mohly běhat po ulicích, to teď nelze. Co se týká změny režimu, šlo o jedinečný moment. Mně bylo 18 let a řekl bych, že se naskytly neopakovatelné příležitosti. Možnosti při pádu systému byly velké.
Listopadová revoluce
ČESKÁ POZICE: Měl jste problémy s komunisty, nebo jste byl poplatný režimu?
PITR: Mě nechtěli pustit na gymnázium, přitom jsem třikrát udělal přijímačky za jedna. Systém řekl, že nejsem vhodný a že mi doporučuje střední školu strojnickou. Jenže stroje byly mým nepřítelem. (smích) Možná proto, že máma učila na škole a táta byl taxikář. Ze školy jsem utekl a začal pracovat ve Státním podniku zelenina. Ve straně jsem nikdy nebyl, v SSM také ne – ve třídě jsme s Markem Strakou, který dnes dělá někde v České televizi, byli jediní, kdo nebyli ve svazu. On byl skaut a já to dělal z protestu, od mala jsem byl skrytý rebel. (smích)
ČESKÁ POZICE: Co jste dělal 17. listopadu 1989?
PITR: Pracoval jsem ve státním podniku, takže jsem byl v práci. Metrem jsem v pátek večer přijel domů, a jelikož jsem byl zvyklý poslouchat Hlas Ameriky, dozvěděl jsem se, že situace se radikalizuje. Účastnil jsem se několika průvodů po sedmnáctém. Matně si pamatuju, že jsme přecházeli Hlávkův most, napětí bylo cítit. Od pondělí už jsem byl zase v práci, takže atmosféru Václaváku jsem nasával spíš po večerech. Nejde říct, že jsem byl demonstrující student, byl jsem pracující – a tím limitovaný při protestech.
ČESKÁ POZICE: Veksloval jste?
PITR: Ne, bylo mi 18 let. Šel jsem místo toho prodávat do zeleniny. Nebyla to nelukrativní práce, mě bavilo počítat a pracovat s čísly. Vekslácký režim mě nestihl.
ČESKÁ POZICE: Po roce 1989 vás proslavil obchod s rumem a prodej potravin.
PITR: Obchod s rumem bylo tradiční soukromé podnikání, na fakturu. Bylo výhodné kupovat rum v Tuzexu a pak prodávat. Moje babička byla kapitalistka za první republiky a v restitucích jí vrátili činžovní domy. V jednom komunisti vybudovali v přízemí agitační středisko Národní fronty. Místo toho jsme měli Potraviny u Pitrů, tradiční pultovou večerku. Postupně jsem se vyhoupl z maloobchodu na velkoobchod, otvírali jsme další a další krámky. A propracoval jsem se až k výrobě. Bylo to vyšlapané odspodu, žádný výtah. Tím se začalo jezdit až po roce 2000, devadesátá léta byla o šlapání schodů.
Rauty a hony
ČESKÁ POZICE: Jak vidíte kuponovou privatizaci?
PITR: Nikdy jsem nic neprivatizoval. Nebyl jsem příznivcem tohoto řešení. Vždy jsem kritizoval vysokou úrokovou sazbu, jež způsobila pád řady podniků a bank. Tenkrát se platil 20procentní úrok, dnes lichva na druhou. Tento model nemohl být úspěšný. Václav Klaus v té době nezkrotil Českou národní banku, nechal si do toho příliš mluvit.
ČESKÁ POZICE: Téměř od počátku jste měl vizitku bohatého podnikatele, později jste se pohyboval okolo státních firem. Znal jste se s Václavem Klausem, sponzoroval jste ODS nebo ČSSD?
PITR: Ne. ODS mě trochu štvala. Slibovala nižší daně, ale v reálu klesly až za ČSSD. Jak člověk začal růst, politiky jsme potřebovali. Pro byznysmeny není příjemné, když se neustále mění zákony. To se špatně podniká. Nešlo o přímé lobbování, spíš o to, vědět trochu dopředu, jak se budou měnit úrokové sazby a jak se stát bude vyvíjet – bude-li se zadlužovat a zvyšovat inflace.
ČESKÁ POZICE: Politické strany jste nefinancoval?
PITR: Ne. Nejsem ani člověk, který by s politiky chodil na hony a rauty. Občas jsem byl někam pozván, to jsem ale stával v koutě. Většinou naproti v druhém koutě stál Andrej Babiš. (smích) To bylo v letech 2000 a 2002. Ten také nebyl příliš společenský, stejně jako já nepil. Já jsem takové akce nenáviděl a myslím, že jemu to také dělalo obtíž. Vím to, protože jsme se znali ze společného byznysu. Jiní si dali tři sklenky vína a už se cítili dobře.
Přítel František Mrázek
ČESKÁ POZICE: Jak jste poznal Františka Mrázka?
PITR: Seznámili jsme se v roce 1999. Sblížil nás podnikatel ze Setuzy Jan Gottwald, který tehdy kupoval skupinu Milo. Měl úvěr od IPB, jejž nezvládal. Mirek Provod a Franta Mrázek mu doporučili, aby se obrátil na mne. Provozoval jsem balírny a potravinářské podniky, takže jsem mu nabídl, že bychom restrukturalizaci Setuzy mohli zvládnout.
ČESKÁ POZICE: Jaký byl váš vztah s Mrázkem?
PITR: Byli jsme blízcí přátelé. Franta na rozdíl ode mne uměl chodit na ony poznávací akce, které já neměl rád a nestíhal časově. On si rád s politiky popovídal, roznášel jim krůty, uměl s lidmi pohovořit, měli z něho respekt. Já jsem spíš asociál a lidi mě brali za mladé nemehlo. (smích) Lidi Frantu uznávali, vekslováním si vydobyl pozici už za komunistů.
ČESKÁ POZICE: Byl jste mozkem obchodních operací a Mrázek spíše na práci v terénu?
PITR: Zhruba tak. Zajišťoval lobbistické pozice, pracoval v terénu, zjišťoval, jak se kdo na daný obchod a projekt dívá. Já lítal po schůzkách, což mi zůstalo dodnes. Sám víte, jak jsme dlouho domlouvali rozhovor. (smích)
ČESKÁ POZICE: Máte stále v hlavě Mrázkovu smrt?
PITR: Je to dlouhá doba (Mrázka někdo zastřelil na začátku roku 2006 – pozn. red.). Tehdy jsem měl strach, nevěděl jsem, bude-li se to týkat i mě. Sídlili jsme ve stejném baráku. V prvních chvílích jsem neuměl vyhodnotit, proč se to stalo. Přesvědčoval jsem se, že se mnou to spojitost nemá. Že to byla náhoda, nehoda nebo že Mrázek zneužil nějaké informace a někoho vystrašil. Od té doby uplynulo osm let a dnes už nic nezjistíme.
ČESKÁ POZICE: Dle jedné verze jste Mrázka zabil.
PITR: Bylo jednou možností, že jsem to udělal já. Jako když vám vykradou byt a policajti se zeptají, jste-li pojištěný. Řeknete ano, a rázem jste podezřelý, že jste si to vykradl sám. Byl jsem mezi podezřelými, protože jsme si byli s Frantou blízko a podnikali jsme. Nevím, kdo ho zabil, já ne! Netuším ani, odkud útok mohl jít.
Někdo nechtěl, abych působil v Setuze
ČESKÁ POZICE: Před rokem jsme vedli rozhovor s Miroslavem Provodem a z jeho slov vyplynulo, že se nikdy zcela nezbaví strachu z 90. let, kdy mu před domem vybuchl automobil. Je v dnešní době větší klid?
PITR: Myslím, že takhle divoké to tady nebylo. Rozhodně ne jako na Balkáně nebo teď na Ukrajině. Dnes máte na každém rohu kameru, společnost je více hlídaná. Lidi mají větší strach a páchat trestnou činnost je složitější než tenkrát. Doba zločinu nepřeje.
ČESKÁ POZICE: Jak jste se znal či spolupracoval s Radovanem Krejčířem, jenž je ve vazbě v Jihoafrické republice pro podezření z vražd? Co jste říkal na jeho útěk z Čech při policejním zásahu?
PITR: Naše známost byla značně nafouknutá. V životě jsem ho viděl asi desetkrát. Nikdy jsem s ním nic nedělal, jediným mým zájmem byla koupě jeho domu na Karlově náměstí v Praze. Jenže jsme se nedohodli na ceně. Naše kauzy se nikdy neprotínaly – a ani nebudou.
On je problémový člověk a konflikty se na něj lepí. Na Moravě, v Praze, na Seychelách ani v Africe nedokázal žít v klidu. Za jeho útěkem bych nic tajemného nehledal. Měl štěstí a odvahu riskovat. Bylo otevřené okno, šel se vyčurat a vysoukal se ven. Ve tmě zmizel.
ČESKÁ POZICE: Do největších problémů vás dostaly transakce a podíly v Setuze. Považujete tento projekt za chybu?
PITR: Neudělal jsem nic nestandardního. Byl jsem odsouzen za způsobení škody. Nikdo po mně ale nechtěl, abych ji uhradil. Vznikla ministerstvu financí neboli českému státu. Mně ale toto ministerstvo vydalo potvrzení, že jsem žádnou škodu nezpůsobil. Přesto jsem byl odsouzen. Byl to následek toho, že někdo nechtěl, abych v Setuze působil. Byl to tak složitý obchodní případ, že soud neměl šanci mu rozumět. Kauza měla body 1 až 36, jenže soud si vytáhl jen bod 19 a řekl, že je trestný. Že v dalším bodě byla opce, která obchod vracela na začátek, nikdo neřešil. Jsem přesvědčen, že spor příslušel obchodnímu, nikoli trestnímu soudu.
ČESKÁ POZICE: Dalším výrazným momentem byla privatizace Unipetrolu v polovině minulého desetiletí, který nakonec získala polská firma PKN Orlen. Z té doby pochází váš údajný spor s Andrejem Babišem. Oslabil vás tento boj?
PITR: O nic jsme nebojovali. Měli jsme pouze zájem o jednu část Unipetrolu, nikoliv o celý. Jako podnikateli se mi pouze nelíbila ona privatizace – proč český podnik do rukou polského státního podniku? To není privatizace. Navíc PKN nemá vlastní naleziště ropy jako třeba Shell. Poláci Unipetrol nerozvíjejí a dle mne stát bude muset firmu koupit nazpět. Říkal jsem to, jenže jsem sám čural proti větru. S Andrejem Babišem jsme měli korektní vztahy a jen jsem ho upozorňoval na případná úskalí spolupráce s PKN. Vývoj mi dal zapravdu, Babiš se s nimi přetahoval u soudu dlouhá léta. Zneužili ho. Myslel, že jsem to na něho v Polsku úmyslně přichystal. Nebyla to pravda.
Babiš v politice
ČESKÁ POZICE: Napadlo vás před osmi lety, že se z Andreje Babiše stane politik, ministr financí a možná budoucí premiér?
PITR: Raději bych byl ministrem financí než premiérem. (smích) Byl to obchodník a pracoval šestnáct osmnáct hodin denně. Nikdy by mě nenapadlo, že se vrhne do politiky. Beru to jako obdivuhodný počin. V 60 letech bohatý člověk chodí do parlamentu mezi nevalné a ve většině případů jemu nehodné partnery. Má takové zkušenosti, že kdyby se proti němu spojilo zbylých 199 poslanců, stejně bude mít navrch. Překvapila mě ta jeho chuť, místo aby byl někde u moře nebo na lyžích. Jak ho znám, má opravdový zápal.
ČESKÁ POZICE: Proč se podle vás rozhodl vstoupit do politiky?
PITR: Nedokážu vyhodnotit, co bylo posledním impulzem tak zásadně změnit dosavadní život. Něco se muselo stát. Politiku do určité míry znal, pro své podnikání politiky potřeboval. Dělal spoustu věcí na hraně, měl ale štěstí a prošly mu. Nemyslím si, že by chtěl post ministra financí zneužít. Nevidím důvod.
ČESKÁ POZICE: Pamatujete raný vývoj stran, jako je ODS a ČSSD, i vládnutí ve formě opoziční smlouvy. Jaký máte dojem ze vzestupu hnutí ANO a oslabování tradičních stran? Spějeme k jinému politickému systému?
PITR: To by mohlo být nebezpečné. Babiš je dnes modla. Společnost na tom ekonomicky není dobře, je zamotaná do různých hypoték, leasingů a úvěrů. Lidé mají pocit, že politici jen kradou. Jenže deklarovaných zlodějů je málo, lumpárny je nejlepší redukovat zákony. Vyvolávat atmosféru, že jsme národ zlodějů, je nebezpečné. Nemělo by nastat, že se jednou budeme bát telefonovat, protože nás všechny odposlouchávají. Nebo že když se soused bude mít dobře, udám ho.
ČESKÁ POZICE: Neznervózňuje vás, že Andrej Babiš má jako ministr financí pod kontrolou Finanční analytický útvar?
PITR: Kdyby se udělal pořádek, bylo by to dobré. Jen ta doba, která k pořádku spěje, je plná nástrah a rizik. To zažíváme nyní. Mám rozsudkem zakázáno živit se jako podnikatel a být ve statutárních orgánech. Jsem pouze zaměstnanec firmy Energy a starám se o parní elektrárnu, jež má v areálu bývalé Setuzy dodávat energii do přilehlé průmyslové zóny. Neřídím podniky, mám ale zkušenosti a dojednávám pro Energy odebírání páry.
Útěk z Česka
ČESKÁ POZICE: Vraťme se do let 2005 a 2006. Tehdejší premiér Jiří Paroubek vás označil za protistátní živel, zabili Mrázka a na krku jste měl soud. Nakonec jste utekl ze země. Proč jste to udělal?
PITR: Označí-li vás premiér za nepřítele státu, nevíte, kam až to zajde. V danou dobu mi zastřelili parťáka a jednoho z nejbližších, současně vás odsoudí v podivném procesu za krácení daní v roce 1994 a pošlou na 8,5 roku do Valdic. Byl zájem mě odstranit a já se bál, kam až zajde. Že mě v base někdo uškrtí? Řekl jsem si, že na chvíli zmizím a udělám úhybný manévr, abych měl čas vyhodnotit situaci.
ČESKÁ POZICE: Plánoval jste to s rodinou nebo s někým blízkým?
PITR: S nikým. Rozhodl jsem se z hodiny na hodinu. Tehdy ještě byly přísnější hranice, tak jsem prošel turistickou stezkou. V jedné kapse peníze, ve druhé pas.
ČESKÁ POZICE: Nebál jste se, že vás hned chytnou, když jste to neměl připravené?
PITR: Byl jsem skoro o deset let mladší a měl větší odvahu než dnes. Trochu jsem strach měl – společník zastřelený a chytili mě za něco, co jsem neudělal. A do toho premiér Paroubek, že jsem nepřítel státu. Jít za takových okolností do vězení? Raději ne.
ČESKÁ POZICE: Vydal jste se přímo do Švýcarska?
PITR: Ne. Nejdřív jsem byl ve Slovinsku a Chorvatsku. Potuloval jsem se a srovnával si myšlenky. Když jsem si všechno utříbil, postupně jsem se ocitl ve Švýcarsku. Pohyb mi usnadnilo, že v západoevropských státech už byl Schengen. Když dodržujete pravidla a nejezdíte zbytečně přes přechody, kde ukazujete pas, zas tak obtížné to nebylo.
ČESKÁ POZICE: Policie vás zatkla přímo v hotelu?
PITR: Bylo to na louce u hotelu, zrovna jsem venčil psa. To už tam se mnou byla i rodina, přijeli na tajňáka. Bylo to dobrodružství, měnili auto v Mnichově.
České a švýcarské vězení
ČESKÁ POZICE: Jakou jste udělal chybu, že vás našli? Nebo jste se plánoval vzdát?
PITR: Upřímně řečeno, šel jsem tomu naproti. V červnu 2010 soud rozhodl, že můj proces bude obnoven. Říkal jsem si, že mám asi vyhráno. Přestal jsem se tedy schovávat. Začal jsem komunikovat a už si nedával takový pozor. Věděl jsem, že se otevřela cesta aspoň k částečné spravedlnosti. Po měsíci mě zatkli. Když nad tím přemýšlím, k útěku mě vedl strach z nepřítele státu a osudu Fandy a snaha domoci se nějaké spravedlnosti.
ČESKÁ POZICE: Proč se vám ze švýcarské vazby zpět do Čech nechtělo?
PITR: Právníci mi radili, že proces odtamtud půjde lépe řídit, než kdybych byl v České republice. Po jednom a půl roce se ukázalo, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. Můžete si myslet, že vydávací vazba ve Švýcarsku jsou lázně, jenže to je omyl. Strávil jsem tam dvacet měsíců, vůbec ze všech vězňů nejdelší dobu. Normálně vydávací vazba totiž běžně končí po šesti týdnech.
ČESKÁ POZICE: V čem to bylo nepříjemné?
PITR: Věznice je uzpůsobená, aby v ní lidé trávili zhruba pět šest týdnů, než je vyhostí. Bylo tam jen šest míst. Občas jsem tedy měl spoluvězně – třeba Nigerijce, což bylo vzhledem k odlišné kultuře docela náročné. Příjemný nebyl ani Španěl, kterého před tím zmlátili, a on mi tam v jednom kuse zvracel. Po několika týdnech policajti zjistili, že zatkli špatného člověka. Jediné, co šlo dělat, bylo číst si. Za první rok jsem přečetl asi 150 knih. Poslední měsíce už jsem opravdu usiloval o návrat do Čech, nešlo to tam vydržet. Dobrovolně jsem podepsal vydávací akt a po 14 dnech mě převezli domů.
http://ceskapozice.lidovky.cz/doba-zlocinu-nepreje-0rg-/tema.aspx?c=A150122_204534_pozice-tema_houd
