Je největší žijící legendou afroamerického blues. Snad proto ho čeští promotéři léta marně lákali do Prahy. V to, že se sem jedenaosmdesátiletý Buddy Guy ještě někdy podívá, asi už žádný z jeho českých fanoušků nedoufal.
Když máte na jedné desce polovinu britské kapely Rolling Stones a k tomu ještě kytarového mága Jeffa Becka, zřejmě to cosi vypovídá o vaší reputaci.
Nové album amerického kytaristy a zpěváka Buddyho Guye s příznačným názvem The Blues Is Alive and Well a s hostující dvojicí Mick Jagger a Keith Richards vychází už za čtrnáct dní. Na podzim pak Mistr osobně představí svůj aktuální repertoár v pražské Lucerně.
Hendrixův učitel
Jeden z bájných průkopníků chicagského blues vystoupí v Praze 8. listopadu. Bude to jeho česká premiéra: nikdy dříve zde Buddy Guy nehrál a příznivci bluesové muziky ho vyhlíželi skoro tak toužebně jako jeho britského kolegu Erika Claptona, jenž se do České republiky také podíval teprve na sklonku své kariéry.
Ostatně Clapton, který účinkuje na Guyově cédéčku Skin Deep z roku 2008, se od starého pána leccos naučil. A nejen on: na Buddyho emotivní, vybroušenou a neustále proměnlivou hru během let přísahali Jimi Hendrix, Stevie Ray Vaughan i Jimmy Page z britských Led Zeppelin.
Nebýt Buddyho techniky, která v čemsi předjímala hard rock a v důsledku i heavy metal, nevznikly by Hendrixovy písně Red House a Voodoo Chile. Nebýt Guyova přelomového turné po Anglii v roce 1965, nezaložil by Eric Clapton superskupinu Cream. „Buddy je pro mě tím, čím byl pro ostatní Elvis," řekne o něm jednou. Ale i Guy se kdysi od někoho učil. Když v padesátých letech začínal, vzal si ho pod křídla všech bluesmanů král, sám nedostižný Muddy Waters.
Mezi lety 1959 a 1968 nahrával louisianský patriot George Guy, zvaný Buddy, pro chicagskou firmu Chess Records, odkud vzešla prakticky všechna velká jména bluesové hudby. Chuck Berry, Etta James, Bo Diddley, Memphis Slim ti všichni vydávali singly na téže značce jako tenhle mladík, jenž mnohým z nich dělal doprovod. Brzy se vypracoval v uznávaného studiového hráče, ale přitom bylo jasné, že má mnohem větší ambice. Když dnes s odstupem posloucháme mimořádné album Muddyho Waterse Folk Singer, na kterém Buddy hraje „druhé housle", vůbec nám nepřipadá, že by šlo o spolupráci zkušeného muzikanta a relativního nováčka. Ti dva jsou si naprosto rovni což je o to zajímavější, že mají v rukou místo elektrických kytar akustické nástroje.
Šampaňské a tráva
Buddy Guy má střídání venkovského a městského blues hrozně rád. Dobře je to vidět na dvou deskách, vydaných krátce po sobě na počátku třetího tisíciletí.
Na albu Sweet Tea z roku 2001 rozjel Buddy po záměrně matoucím něžném úvodu neskutečný nářez, který dostatečně vysvětluje, proč onoho zdánlivého příchozího z jiného století považují za svou velkou inspiraci i současní rockeři.
Dva roky po této nahrávce, nominované na cenu Grammy, přišla další pecka: zcela akustické album Blues Singer (odkaz na Watersovo dávné elpíčko). Ne každý proslulý kytarista zvládá stejně dobře hlasité i tiché hraní. Ale Buddy Guy je doma jak v tvrdé muzice, tak v tradičních folkbluesových popěvcích. Ne náhodou se tentokrát ocenění v podobě zlatého gramofonku dočkal.
Po smrti svých kamarádů Johna Lee Hookera a B. B. Kinga se Buddy Guy stal nefalšovaným králem afroamerického blues. A tak ho roku 2006 přivítali i jeho britští poddaní Rolling Stones na koncertě režírovaném Martinem Scorsesem pro film Shine A Light. Zpívali písničku o šampaňském a trávě a obojí si bezpochyby po koncertě dopřáli.
