Autor: Abu Naser Al Farabi je sloupkař a analytik z Dháky, který se zaměřuje na mezinárodní politiku, zejména na asijské záležitosti. Článek odráží názory autora a ne nutně názory CGTN.

Válka na Ukrajině se protáhla již do pátého měsíce a v dohledu nejsou žádné známky mírového urovnání. Zpočátku to byla ruská speciální operace na Ukrajině, ale válka se již proměnila ve složitý geopolitický boj mezi Spojenými státy, Evropou a Ruskem, a v některých případech se znovu vynořuje dlouhotrvající napětí mezi Západem a ostatními.

Od počátku války reagovaly Spojené státy a jejich spojenci na rusko-ukrajinský konflikt uvalením masivních koordinovaných sankcí na Rusko, což se považovalo za hlavní úspěch USA při napravování poničených transatlantických vztahů v posledních několika desetiletích. Západní země vedené USA navíc nadále poskytovaly Ukrajině bezpečnostní pomoc v miliardách dolarů, která eskalovala dokonce do té míry, že Ukrajině dodávaly smrtící rakety dlouhého doletu. V důsledku toho se válka rozvinula v plnohodnotnou vícerozměrnou zástupnou válku Západu proti Rusku.

Se zdánlivě dalekosáhlým geopolitickým rozkolem v průběhu vývoje válka také podnítila debatu o skutečném záměru Západu při jeho zapojení do tak rozsáhlé zástupné války proti Rusku. Od začátku krize se politické vedení USA spolu se svými politickými analytiky a sdělovacími prostředky snažilo vykreslit své prozíravé, agresivní a eskalující zapojení do ukrajinské války jako nezištnou snahu postavit se za věc demokracie, což je typický axiomatický přístup v hegemonii USA. Přestože samotné USA mají dlouhou historii narušování suverenity a politické integrity jiných zemí.

Za pozlátkem zjevně velkorysých a idolizovaných cílů, které deklarují, se skrývá rafinovaný strategický trik Spojených států s ohledem na jejich eskalující zapojení do války na Ukrajině – oslabit ruskou strategickou a geopolitickou projekční sílu a posílit své hegemonické vedení v Evropě. Vztahy mezi Ruskem a evropskými zeměmi se zejména v průběhu posledních tří desetiletí podstatně rozvinuly, částečně díky rostoucímu pokroku v jejich politické reciprocitě a do značné míry díky jejich vzájemné obchodní a energetické závislosti.

Ale Spojené státy se nikdy nevzdálily od své predispozice vnímat Rusko jako „cyklického nepřítele“. Ve své snaze dostat Rusko do rohu pokračovaly ve strategických útocích proti Rusku, zejména ohrožovaly jeho bezpečnost neustálým rozšiřováním NATO k ruským hranicím. Od rozpadu Sovětského svazu vrážejí USA klín mezi Rusko a bývalé sovětské republiky ve snaze vtáhnout je na svou oběžnou dráhu. Tato snaha byla od roku 2000 urychlena, protože Rusko, které překonalo své desetiletí trvající postsovětské politické a ekonomické otřesy, se začalo vojensky i ekonomicky znovu spojovat.

Spojené státy, které jsou vždy nekompromisní ve svém neoblomném a agresivním postoji, pokud jde o „politiku otevřených dveří“ NATO, nyní záměrně dělají vše pro eskalaci, od uvalování sankcí bez žádných vedlejších možností po deeskalační východiska, v rámci kterých vybavují Ukrajinu útočnými zbraněmi, vše s dlouhotrvajícím strategickým cílem oslabit Rusko.

Ale pokud je historie něco, z čeho je třeba se poučit, a také má význam při předvídání budoucího kurzu, velká strategická hra Spojených států hraná na úkor Ukrajiny i světa povede k dalším katastrofám. Ze široké škály historických precedentů by v tomto ohledu mohla být vzorovým případem první světová válka, která svědčí o tom, jak arogantní přístup vedený neuváženými strategickými ambicemi při snaze oslabit velmoc vede ke globální katastrofě.

Po skončení první světové války se pak vůdci jak spojeneckých, tak centrálních mocností vyrojili na Pařížskou mírovou konferenci, aby mírově ukončili válku. Namísto toho, aby se vítězné spojenecké mocnosti vydaly smírnou cestou k mírovému urovnání konfliktu, tvrdě zatlačily na zneschopnění centrální moci Německa.

Dnes Spojené státy zahájily velkou strategii oslabení další hlavní velmoci Ruska, s potenciálem zatáhnout svět do další katastrofické tragédie. V politickém establishmentu Spojených států vždy existovala hluboká absence čerpání „historických analogií“ při sledování svých zahraničněpolitických cílů – což mělo za následek nepřetržité cyklické tragédie v celé jejich historii. Jejich strategický přístup k současné krizi je posledním projevem této dlouholeté predispozice.

Jia