Autor: Andrew Korybko je americký politický analytik se sídlem v Moskvě.

Jak se říká: „Když se něco stane jednou, je to náhoda, když se stejná věc stane dvakrát, je to shoda okolností, a když se stane třikrát, je to trend“, což je třeba mít na paměti, pokud jde o průběh provokativních návštěv zahraničních úředníků v čínském tchajwanském regionu. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Spojených států Nancy Pelosiová tam dorazila začátkem tohoto měsíce, přestože jí čínská ústřední vláda řekla, že není vítána. Poté následovala návštěva náměstka litevského ministra dopravy a komunikace, po které tam 14. srpna zamířila pětičlenná delegace amerického Kongresu.

Někteří pozorovatelé zpočátku přemýšleli, zda cesta Pelosiové byla vypočítavým rozhodnutím přijatým v rámci mocenského boje ve vládnoucí Demokratické straně poté, co průzkumy veřejného mínění ukázaly, že většina Američanů, včetně těch, kteří tuto stranu podporují, nechce, aby stávající americký prezident Joe Biden kandidoval na znovuzvolení. 

Nyní, po poslední návštěvě delegace z amerického Kongresu však není pochyb o tom, že se objevuje rozpoznatelný trend. To přiměje pozorovatele k zamyšlení nad tím, jaký je cíl těchto provokativních návštěv, a zda dokonce mohou dosáhnout čehokoli, co může být jejich cílem.

Nejzřejmějším důvodem pro organizování těchto mezinárodních politických kaskadérských kousků je generovat osobní pozornost pro ty, kteří se jich účastní. Pelosiová je dlouho kritizována jejími odpůrci jako egoistka, takže se k její osobnosti hodí vyvolat mezinárodní krizi jako její politický odkaz před jejím potenciálním odchodem do důchodu. Návštěva litevského úředníka, která ji později následovala, měla pravděpodobně dokázat loajalitu této země vůči USA, zatímco ohledně motivu ostatních zástupců amerického Kongresu je třeba vzít v úvahu nadcházející volby v polovině období.

Střednědobá motivace s největší pravděpodobností souvisí se snahou vlády využít tyto úředníky k vyslání nepřímého poselství, které se v této souvislosti týká jejího odmítnutí uznat princip jedné Číny, který oficiálně dodržuje. Zástupci, jako je Pelosiová, jsou používáni z důvodu tzv. věrohodného popírání v diplomatickém smyslu, díky kterému mohou USA nepřesvědčivě tvrdit, že stále dodržují politiku, kterou jejich úředníci právě porušili. To má vyvolat trvalé napětí.

Nejvíce dalekosáhlým důvodem, proč se tyto provokace provádějí, je tedy uvést do pohybu samostatně se udržující cyklus eskalace, který nakonec povede k dlouhodobé rivalitě nebo nové studené válce mezi USA a v tomto případě Čínou. Ti, kdo se účastní tohoto schématu, jako je Pelosiová, mají směs osobních motivací, jak bylo vysvětleno, ale také se pravděpodobně tiše předem dohodli s tvůrci politik, aby získali jejich souhlas pro dosažení takových dalekosáhlých cílů.

Čína však přímo nezasáhla, aby zastavila tyto provokativní návštěvy, jak předpovídali někteří pozorovatelé. Její reakce byla spíše asymetrická tím, že provedla vojenské manévry v oblastech pod její kontrolou. Je jasné, že je to Peking a ne Washington, kdo má kontrolu nad „žebříkem vedoucím k eskalaci“. (Kl)