Volkswagen Photo: CFP

V Německu právě proběhla zase další epizoda střetů tvůrců reálných hodnot s hodnotami ideologickými kázanými Washingtonem a jeho nohsledy. Generální ředitel německého výrobce automobilů Volkswagen Oliver Blume se právě totiž 4.9 dopustil „zločinu“ kacířského bezvěrectví ke kázáním neoliberálů a prohlásil, že automobilka bude pokračovat v provozu svého dobře fungujícího výrobního závodu v severozápadní čínské autonomní oblasti Xinjiang a místním lidem dále zabezpečovat dobře placená pracovní místa a blahobyt.

Tím samozřejmě mezi ideologicky kovanými neoliberály spustil ohromný poprask, neboť podle nich poskytovat lidem z Xinjiangu dobrý zdroj obživy a blahobytu, je zločinem proti tomuto lidu, neboť ten je nutno „osvobodit“ uvržením do hladu a bídy a vyloučením z účasti na světovém trhu.

Nutno však podotknout, že lid Xinjiangu je na tom v porovnání s jinými „utlačovanými“ lidmi určenými k „osvobození“ relativně dobře. Většinou, když se USA a jejich nohsledové z NATO rozhodli nějaké lidi „osvobodit“ a bojovat „za jejich práva“, tak z toho bylo „humanitární“ bombardování s krutými masakry „osvobozovaných“ a s rozvratem „osvobozované“ země či až jejím zhroucením na území znesvářených válečných lordů jako v Libyi. Xinjiang ale, jelikož je součástí Číny, lze těžko „osvobozovat humanitárními nálety“, a tak se jejich „osvobozování“ omezuje jen na apartheid Xinjiangu na světovém trhu s jeho vylučováním z normálních dodavatelských řetězců.

Takovýto přístup k této oblasti je zde relativně teprve nedávno. Když byl Xinjiang ještě chudý s miliony lidí pod hranicí bídy, nikdo se nepozastavoval, že tam Volkswagen postavil továrnu. Teď ale, když se prudce rozvíjí a prudce tu stoupá blahobyt, je zdejší lid náhle „utlačován“ a je třeba ho „osvobodit“ opětovným zbídačením. Proto se všichni ti „ušlechtilí“ na Západě pohoršovali, kdy třeba Tesla zřídila pro zdejší obyvatelstvo také obchod se svými elektrovozy, neboť když si místní obyvatel může koupit auto Tesla jako všude na světě, je „utlačován“. A pod tlakem je i Volkswagen, aby ve jménu boje za místní lid vyhodil místní zaměstnance z vytoužených pracovních míst a výnosnou továrnu zrušil.

Volkswagen však i přes nátlak zřejmě nemá to svědomí své zaměstnance, kteří pro něj od roku 2013 odváděli dobrou práci a měli se proto z pěkných platů za svůj výkon dobře, vyhodit na ulici s obtížnými možnostmi sehnat si stejně dobrou obživu. Když ale nechce své kamarády, s nimiž se ty roky tak dobře pracovalo, „osvobodit“ nezaměstnaností a bídou a chce se dále podílet na jejich „útlaku“ jejich dobrými platy, blahobytem a přispěním k růstu a prosperitě oblasti, je obviňován z hrabivosti z „přezírání lidských práv“ těch, které nemá to srdce nechat po letech spolupráce na holičkách.

Také to prý vypadá, že tvůrci reálných hodnot ve Volkswagenu jsou bezvěrci k neoliberálnímu učení a jeho ideologickým hodnotám, když místo svatých nezpochybnitelných kázání o hrůzách Xinjiangu věří více tomu, co za ty roky působení v oblasti a se zdejšími lidmi viděli a zažívali. Je přeci nehorázné, aby zkušenost z reálného života měla přednost před ideologickou dogmatikou.

Pragmatismus, smysl pro vzájemně výhodnou spolupráci a poctivé partnerství s místními lidmi místo jejich „osvobození“ tím, že z nich udělá chudáky a vyvržence, to je teď bezvěrectví k těm jedině pravým hodnotám. Ale vedení Volkswagenu si dovoluje spíše ctít lidskou slušnost a partnerskou poctivost ke zdejším lidem a k čínské společnosti China SAIC Motors spolu, s níž tu továrnu v Xinjiangu už skoro desetiletí provozují, než aby ctili ideology a jejich mýty o xingjiangském pekle.

Kdyby ty mýty byla pravdivé, museli bychom asi vidět podobný hromadný útěk, jako se to děje všude, kde k něčemu takovému dochází, kdy hranice Xinjiangu vede často liduprázdnými pustinami, takže prchající by museli zaplavovat Střední Asii. Jenže ti, co odsud odchází, obvykle jdou ke svým „utlačitelům“ v industrializovaných oblastech Číny, aby zde hledali dobrou práci, protože největším problémem Xinjiangu je zatím ne dost dobrých pracovních míst a nikoliv ta bájná „nucená práce“. Proč by tu někdo někoho k práci nutil, když je tu nadbytek nabídky dobrovolné práce? A nucený útěk zahraničních investorů a vylučování zdejších produktů ze světového trhu – jako je zdejší bavlna nejlepší kvality na světě – by místnímu lidu přinesla „osvobození“ od pracovních příležitostí a možností dobré obživy a blahobytu.

Jak vypadá ten „útlak“ je vidět třeba na následujících číslech. Populace „utlačovaných“ Ujgurů za posledních šedesát let se rozrostla z 2,2 milionu na 12 milionů, jejich průměrná délka dožití se zvedla z 30 na 75 let. Za roky 2014 až 2019 HDP Xinjiangu vyrostl z 919,59 miliardy yuanů na 1,36 bilionu yuanů s průměrným ročním růstem o 7,2 procenta. Disponibilní příjem na hlavu v Xinjiangu v průměru ročně roste o 9,1 procenta. Před osmi lety zde žilo 3,09 milionu lidí pod hranicí chudoby, dnes už nikdo. Ale od té doby, kdy se jejich rozvoj a blahobyt takto zrychlil, jsou náhle utlačováni a je nutno je před tím zachránit jejich apartheidem na světových trzích a opětovným uvržením do chudoby.

A ten, kdo nechce své kolegy, s nimiž se dobře roky spolupracovalo, zradit a zbídačit, jako Volkswagen, je ostrakizován jako hrabivý zlosyn bez kousku svědomí a soucitu s místními lidmi, když drze přispívá k jejich blahobytu, místo aby usiloval o vykolejení místního rozvoje a vzniku potíží pro Čínu. Kdo je upřímnějším přítelem zdejších lidí ten, kdo usiluje o spolupráci s nimi na vzájemné prosperitě, nebo ten, kdo je chce „osvobodit“, když nemůže „humanitárním bombardováním“ jako v jiných částech světa, tak alespoň jejich zbídačením a upřením jejich místa ve světové ekonomice?

Ten humanitární apartheid a zbídačování tvrdě naráží uvnitř Číny, která je s bratry v Xinjiangu solidární, a poznali to např. světové oděvní značky, které zkoušely apartheid proti bavlně a textilu z Xinjiangu, což je hlavní vývozní artikl této oblasti, aby se dočkaly bojkotů od čínských spotřebitelů, což na trhu s největší spotřebou oděvů na světě je dost nepříjemné.

Mimo Západ je však spolupráce s Xinjiangem velice oblíbená včetně muslimských zemí, ač jim Západ podsouvá, že ten „útlak“ zde je především „útlakem muslimů“. Tato oblast má 21 speciálních smluv o spolupráci s 25 zeměmi a regiony a vede ekonomickou a obchodní spolupráci se 176 zeměmi a regiony. Ani na Západě přes veškerý tlak pragmatismus postrádajících ideologických kruhů přibývá takových jako realistický a lidsky svědomitý Volkswagen i lidí, kteří hororové povídačky o Xinjiangu vnímají jako něco podobného fámám o yettim.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze