V září tohoto roku jsem měl možnost shlédnout v Městské knihovně v Praze dva čínské filmy: Ahoj, mami, a v předvečer 73. výročí založení ČLR (30. 9.) – Naděje na zázrak. Především film Naděje na zázrak, sponzorovaný mj. i BMW, byl pro mne nejenom zajímavým, ale i příležitostí již po několikáté si uvědomit, že skutečně naděje umírá poslední, a že zázraky se dějí.

Šen-čen (Shenzhen) jsem poprvé navštívil, když bylo malou rybářskou vesničkou (začátkem 80. let), později jako rozvíjející se město a naposledy (v roce 2016) jako rozvinuté velkoměsto. Šen-čen představuje hospodářské centrum provincie Kuang-tung s hlavním městem Kanton. Provincie je od roku 2015 nejlidnatější čínskou provincií, v níž v roce 2019 žilo téměř 115 miliónů obyvatel, která nabízí celou řadu příležitostí ke spolupráci s Evropou, včetně české kotliny. Nevím, kolik firem nebo jednotlivců využilo úspěšně příležitosti ke spolupráci. Vím však, že i moje poslední snaha skončila z ideologických důvodů neúspěšně. Ideologická a politická krátkozrakost opět zvítězila nad rozumem v hospodářském, finančním a sociálním smyslu. Zůstává tak jenom naděje, že mutující krize v EU umožní v představitelné době systémovou a ideologickou změnu vedoucí alespoň k malému zázraku.

Tuto dnes pro mnohé neexistující naději na zázrak drží při životě historie česko-čínských vztahů, o které jsem nečetl nic ve veřejných politicko-korektních médiích ani v předvečer, ani v den jejich výročí.

Za připomenutí stojí i aktuální problematika: Tchaj-wan. Čínská lidová republika v souladu s příslušnou rezolucí OSN uplatňuje politiku jedné Číny a proto diplomatické vztahy s ČLR tedy de facto znamenají uznání této politiky a vylučují oficiální diplomatické styky s ČLR a Tchaj-wanem zároveň. Tento fakt by si měli uvědomit nejenom v Senátu PS ČR, ale i na Pražské radnici.

Chyby, které lze napravit

Chyby udělané v minulosti lze při troše dobré vůle napravit. Jsem přesvědčen, že poučení z chyb může umožnit vládě ČR navázat na úspěšné periody bohatého vztahu mezi ČR a ČLR a vyjít na cestu zmírnění záporné bilance zahraničního obchodu mezi oběma zeměmi a zvýšení nemateriální bilance vztahu v kontextu kulturně historických hodnot.

Miloš Zeman, který působil v letech 1998 až 2002 jako předseda vlády České republiky a od roku 2013 působí jako prezident, se snažil navázat blízké vazby s Čínou prostřednictvím ekonomické diplomacie. Do roku 2019 měla jeho snaha o sbližování smíšené hospodářské a politické výsledky. Ty dovolily ve spojení s varováním BIS a používáním technologií Huawei a ZTE především po roce 2018 ochladit česko-čínské vztahy. Během roku 2019 se Česko-čínské vztahy ještě více zhoršily. Byla vypovězena sesterská smlouva mezi Prahou a Pekingem a následně navíc podepsáno partnerství s Tchaj-pejí. V reakci na to přerušila s Prahou styky také Šanghaj.

Na tomto místě připomínám otázku, která se v české kotlině málo objevuje a na kterou málokdo z oficiálních tváří vlády, Sněmovny a Senátu je ochoten odpovědět: Představte si, že jste Číňan a měl byste rozhodnout investovat v zemi s tak nestabilními poměry, které lze již několik let – o dnešku nemluvě – bez propagandy identifikovat?

Protože odpověď je jasná nejpozději od března 2019, doby, od které EU označuje ČLR jako systémového rivala, nabízí se hledání jiných cest k vzájemně výhodné spolupráci. To i přesto, že v prosinci 2020 EU a ČLR oznámily, že dosáhly investiční dohody, k jejímuž dosažení bylo potřeba celých sedm let. Jednání o komplexní dohodě o investicích (CAI) byla totiž zahájena v roce 2013. V březnu roku 2021 bylo oznámeno, že existují vážné pochybnosti o schválení dohody v Evropském parlamentu. V květnu 2021 Evropská komise oznámila plány na snížení závislosti na Číně ve strategických oblastech ekonomiky a Evropský parlament zmrazil ratifikaci CAI.

Východ ze slepé uličky

Vnímám, vidím a hodnotím rozvoj ČLR pozitivně. Jak je ovšem známo, nic netrvá věčně (a v Evropě se traduje, že ani láska k jedné slečně). Platí to i pro pozitivní výsledky rozvoje. Ty s sebou nesou výzvy, které je mohou velice rychle transformovat do opaku. Především dostane–li se do hry pýcha, pokrytectví a lež elit. Ty si málokdy uvědomují, že žádná společnost a civilizace se nevyvíjí lineárně a evolučně. Naopak – skokově. Covid-19 a jeho mutace jsou toho dobrou připomínkou.

Je nezbytné uvědomit si, že čas je jediný objektivní soudce. Pokud myšlenka obstojí v testu času, je to jedna z nejlepších věcí, která se člověku a společnosti může stát. V tomto smyslu se nemá česká kotlina čím chlubit.

Covid-19 potvrdil, že jsme civilizacemi, ve kterých hraje rozhodující roli věda, společenskovědní výzkum a lidský strach. Politické strany mají možnost pracovat s občany s cílem vysvětlení vývoje a změn v jejich životě, mají ideální možnost využít osvícenství a konfucianismus, protože obě obsahují obsáhlou etiku a morálku.

V tomto smyslu představuje spojení etiky a morálky s politickou prací výzvu a velikou šanci nejenom pro KS Číny, ale i pro západní civilizaci.

Hlavní výzvy

Podobně jako na počátku 20. století, kdy byla Čína pod tlakem západních mocností a jejich expanzivní koloniální politiky, tak i dnes, na začátku třetí dekády 21. století je Čína pod tlakem především USA a EU. Přitom platí dnes jako i před sto lety, že Čína patří k zemím, které nelze postihnout jednoduchými charakteristikami, zjednodušováním, bez srovnání, bez otázek a odpovědí. Otázek spojených s počátkem 20. století až do roku 1989, kdy byl svět rozdělen do dvou politických bloků, a počátkem 21. století, kdy Čína působí a koná již jako významný světový aktér. A odpovědí na příčiny, které vedly, vedou a budou ještě dlouho vést k významným změnám hospodářské, politické a kulturní moci a hodnot ve světě.

Chápání rozdílně tvořících se kulturních a historických civilizačních celků v jejich odlišnosti a vzájemné sounáležitosti je dnes uznáváno za klíčové paradigma. Čeští politici, podobně jako celý Západ pracují s rozumem a mají proto ve své podstatě vše nezbytné pro to, aby pochopili, že Čína půjde na cestě ke světové mocnosti vlastní cestou a že čas hraje v její prospěch.

Nehledě na geopolitické dění, politickou orientaci a nevyváženou politiku Západu lze tvrdit, že Moskva a Peking společně brání historickou paměť, staví se proti pokusům o nastolení globální hegemonie a jejich úzká koordinace zahraniční a hospodářské politiky nás chrání před totálním zotročením. Proto se mi spolupráce na lokální a regionální úrovni s čínskými podnikatelskými subjekty a provinčními vládami jeví jednou z mála možností, jak oživit historické vztahy, dát jim sílu nového ducha doby a zvýšit kvalitu zabezpečení míru a důstojnosti člověka. Naděje na zázrak umírá jako poslední. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell