Illustration: Liu Rui/Global Times

Čína se ve snaze o svůj rychlý rozvoj čím dál více soustřeďuje na snahy o prudký rozvoj zbytku světa, neboť rychlý rozvoj Číny při její velikosti není možný bez dostatku obchodních a investičních partnerů v globálním měřítku. Proto pomáhá s rozvojem mnoha zemím a rozeběhla Iniciativu pásu a cesty (BRI) přezdívanou též Nová hedvábná stezka, v níž vzniká globální pletivo koridorů dopravních a dalších infrastruktur vytvářející pásy prostoru investičních příležitostí rostoucích z mezinárodní tržní spolupráce. Pokouší se tím budovat globální komunitu sdílené prosperity lidstva a v poslední době mj. rozběhla Globální rozvojovou iniciativu (GDI).

Všechny tyto snahy obvykle naráží mezi geopolitickými jestřáby washingtonské hegemonie na očerňování jako snaha o zrušení mezinárodního řádu a nastolení jiného nepatřičného světového uspořádání. Na GDI se jim např. nelíbí, že spolupráce mezi národy by měla být čistě pragmaticky obchodní bez vnucování nějakých „hodnot“ a jedině přípustných kulturních a sociálních uspořádání zúčastněných zemí bez něčího vylučování, sankčních režimů aj. BRI pak označují za neo-koloniální projekt a dluhovou past, ač v podstatě nejde o čínský projekt, nýbrž kolektivní projekt přediva národů, jehož je Čína jen iniciátorem, do kterého se všichni účastníci sami zapojují, protože se jim vyplatí, a soustřeďuje se na investice s vysokou návratností táhnoucí ekonomický rozvoj a schopnost investiční vklady splatit spolu s dosažením značných vlastních zisků.

Čína prostě chce ve světě iniciovat globální prosperitu, která potáhne i její růst, pomocí instrumentů jako BRI.

Ale čeho oproti tomu chtějí pomocí takových instrumentů, jako je globální měna US dolar, dosáhnout USA? Zatím všechno naznačuje, že chtějí pomocí dolaru, energetické a tržní krize uměle vyvolané pomocí Ukrajinské konfliktní situace iniciovat globální propad, při němž svět vykrvácí USA do chřtánu.

USA zvyšováním úrokových sazeb poněkud tlumí domácí inflaci, ač na úkor zbytku světa, a posilují dolar, takže nákupy zahraničního zboží jsou pro Američany levnější, má to ale globální dopady ještě větší než nedostatek energií i některých jiných klíčových komodit v důsledku obchodní války kolem Ukrajiny. Jedním z nejhroznějších důsledků je vzestup reálné hodnoty v dolarech denominovaných dluhů, což jsou globálně skoro všechny mezinárodní úvěry. Zvláště zdrcující dopad to má na rozvojové země, které se během recese spojené s pandemií COVID dostaly do potíží se splácením, kdy však následně, místo aby světová ekonomika zažila zotavení, přichází krize energií, hnojiv a co horší, umělé zvyšování jejich dluhů, aniž by si musely brát úvěry nové. OSN během pandemie vyhodnotilo 54 rozvojových zemí jako v těžkých problémech se zadlužením.

Je přitom směšné, že USA se snaží z této hororové situace obviňovat mj. Čínu, neboť u té je řada rozvojových zemí silně zadlužená a dluhy jsou denominované v dolarech. Čína jim ale reálnou hodnotu jejich dluhů nenavýšila. A také podle Světové banky na konci roku v 82 nízkopříjmových zemích světa a zemích se středním nižším příjmem připadalo z veřejného zahraničního dluhu jen 10 procent na Čínu. Čína má své zahraniční úvěry převážně v komerčních rozvojových projektech s dobrou návratností, jen málo je úvěrů vládám.

Čína též vede politiku, že prvořadým účelem úvěru není nahrabat si na úrocích z úvěru, nýbrž že úvěr má být tahounem rozvoje a hlavní výnosy mají spočívat v tom, že zrychlení ekonomického růstu u dlužníků přinese více výnosů z nových obchodních a investičních příležitostí při spolupráci s nimi. Proto také dost často přistupuje k programům částečného odpouštění dluhů. Není to z čirého altruismu. Ty odpustky se Číně vyplatí, když u jejího partnera přivodí rychlejší hospodářský růst a tudíž lepší business pro čínské podniky.

Čína tedy v rámci G20 prosazuje obdobný přístup, aby se na Američany zvýšené reálné zadlužení rozvojového světa reagovalo kolektivně suspendováním dluhové služby rozvojovým zemím. Ale zatím s tím moc nepochodila a USA, které zase zvedly úrokové sazby, se těší, jak jim světová ekonomika včetně rozvojových zemí, ale i jejich spojenců včetně Evropy vykrvácí do chřtánu díky posilování dolaru, které je pro zbytek světa zdrcující, spolu s prodeji předraženého kapalného plynu z USA do Evropy, jejíž ekonomika se hroutí se pod energetickou krizí.

Zejména v rozvojovém světě, ale i ve zbytku Západu tedy USA umělým posilováním dolaru zhoršují inflaci, ekonomikou krizi, dluhové břemeno a dostupnost kapitálu pro ekonomické zotavení a rozvoj. Lze tedy říci, že zatímco Čína se pokouší ekonomicky sílit z podněcování globálního rozvoje světa svými celosvětovými rozvojovými iniciativami, tak se USA momentálně snaží ekonomicky sílit ze zasazování ran světové ekonomice, včetně nejchudších rozvojových zemí i svých spojenců jako Evropa, aby všechny tyto oběti jejich globálních ekonomických instrumentů jako světová měna dolar krvácely Americe do chřtánu. A to je údajně ten globální řád svobodného světa, za který by se mělo bojovat a nedopustit, aby nakonec převážila nějaká Globální rozvojová iniciativa a provázání světa k vzájemně výhodné spolupráci předivem Nové hedvábné stezky (BRI).

V důsledku toho musí teď i všechny rozvinuté ekonomiky přistoupit ke kvantitativnímu utahování, aby utlumily inflaci a podržely svoji měnu, kdy v Japonsku a v Británii už to má dost katastrofické důsledky. Není vůbec nadsázkou, řekneme-li, že současná britská politická krize s pádem nejkratší vlády v britské historii je důsledkem této politiky, když v Británii se kvůli tomu např. prakticky zhroutil trh s podnikovými dluhopisy a na pokraji krachu jsou tam veřejné penzijní fondy.

Nedělejme si však iluze, že EU je na tom nějak lépe než Británie. Situace v EU postupuje díky energiím ruku v ruce s nutností reagovat na posilování dolaru zvyšováním úrokových měr v Evropě v naprosto stejném kurzu jako v Británii. Tedy v těžké době, kdy ekonomiku drtí energetická aj. krize, navíc v podstatě díky monetární politice americké centrální banky klesá dostupnost kapitálu tolik potřebného k překonání těžkých časů a k adaptabilním investicím. Kdyby někdo chtěl např. v EU vybudovat kapacity pro odběr, opětovné zplynování a rozvod kapalného zemního plynu z lodí, tak by to bylo nemožné, kvůli příliš drahému kapitálu a hroutícímu se trhu korporátních dluhopisů. Krvácíme tedy Americe do chřtánu také a nemáme ani na nouzové adaptace, natož abychom měli na rozvoj.

A to jsme na tom vlastně ještě relativně dobře proti rozvojovým zemím.

Ovšem perspektiva alternativy ke Globální rozvojové iniciativě v podobě globální manipulace světového trhu pomocí dolaru se tím jasně odhaluje.

Karel pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze