Zasloužilý umělec a předseda Unie českých spisovatelů (UČS) Karel Sýs poskytl nedávno v Praze exkluzivní rozhovor pro China Media Group (CMG). Hovořil o literární příloze LUK (Literatura, umění kultura) týdeníku Naše pravda i o současném nelichotivém postavení českého spisovatele.

Literární přílohy obecně jsou v dnešních časech v České republice poněkud vzácným zbožím, viďte? Jak to vnímáte Vy, jakožto šéfredaktor LUKU?

Víte, nerad bych chválil vlastní časopis. Jestli je vzácný a cenný? Já myslím, že vzácné je všechno, co pomáhá udržovat naši českou národní kulturu. Protože česká národní kultura, nechci říct, že je zanedbaná, ona skoro přestává existovat.

Můžete uvést příklad svého tvrzení takříkajíc přímo ze života?

Jistě. Když nastoupíte do metra, tak se rozhlédněte, skoro každý bude držet v ruce mobil. A skoro nikdo tam na klíně nebude mít knížku. Nedávno jsem taky nastoupil do metra a vidím krásnou dívku, která měla na klíně knížku. Seděla proti mně a tak jsem se tak trošku naklonil, abych poznal, co čte. Četla Máj básníka Karla Hynka Máchy. Zřejmě to ale byla povinná četba, protože četba prostě přestává být, dle mého názoru, doménou tohoto národa. O nás se říkalo, že jsme národem čtenářů, národem knihy. Vždyť české národní obrození vzniklo díky básníkům a spisovatelům. Časopis LUK se tento trend dob minulých snaží udržet, není to ale snadné. Když se podíváte kolem sebe, tak existuje v ČR nějaký jiný literární časopis?

Tuším, že na Moravě se vydává časopis Host?

Máte pravdu, ale to je třeba časopis, který je prorežimní a tím pádem, když čtete jejich básně, tak oni vlastně mnohdy už nemají ani co říct. Protože přece dobrý básník nebo spisovatel musí být v opozici. Oni ale naopak lezou, promiňte mi, doslova do zadku tomu režimu. Anebo mlčí. Jedno z toho. Já se snažím, aby v tom LUKU vycházeli všichni, úplně všichni, ale samozřejmě, je mnoho autorů, kteří se třeba obávají v LUKU publikovat, ani byste nevěřil, kolik lidí se zase začíná bát.

Můžete to prosím upřesnit?

Samozřejmě. Existuje třeba velký český básník, kterého nebudu jmenovat, a ten mi například pošle krásnou báseň, a když se ho zeptám, jestli ji můžu zveřejnit, tak říká, že jen to ne! Přeje si, aby báseň byla jen mezi námi! Situace je čím dál tím horší. Taky je samozřejmě čím dál horší situace pro časopisy, přitom LUK není nic nového.

Jak to myslíte?

Víte, když jsem v roce 1974 nastoupil do Tvorby, tak tam byla měsíční příloha, která se jmenovala také LUK (Literatura, umění, kritika). Dnešní LUK je zkratka pro Literaturu, umění, kulturu. Pak se novodobý LUK osamostatnil, několikrát zápasil o to, aby vůbec přežil, jednou byl měsíčník, jednou týdeník, jednou dokonce čtrnáctideník, pořád to však byla příloha Haló novin. Dnes je LUK opět přílohou, a to týdeníku Naše pravda.

Čtyři strany literární přílohy, je to hodně, nebo málo?

Já se domnívám, že to na týdeník stačí. Ale hlavní je, že je také LUK v nějakém mediálním nosiči. Protože dneska, pokud bych chtěl šířit čtyři strany literatury na papíře, tak by to vlastně ani nebylo možné. A jenom to nechat na bedrech elektroniky, to se mi také nezdá. Přece jenom tištěné noviny potřebuje čtenář cítit v ruce, když je drží. Je to stejné, jako u knihy. Několik českých spisovatelů první republiky, kteří psali sci-fi líčili, že literatura bude v budoucnu v elektronické podobě, ale bude zachována kniha i tištěné noviny, protože právě k nim se může čtenář vracet, obracet stránky, naslinit si prst, otočit stránku a podobně.

Jak to v současnosti vypadá s českými bardy, básníky a spisovateli? Kdepak vůbec žijí a nejsou tak náhodou trošku na vyhynutí?

Víte, právě v LUKU mnoho autorů rádo publikuje své povídky, básně anebo třeba písňové texty. Mají někdy i jiné politické názory, na které se neptám. To vyplyne z té jejich tvorby tak nějak samovolně. Pravdou zůstává, že sice čeští básníci nevyhynuli, ale nemají už tolik možností se někde vidět, scházet, za něco veřejně bojovat. Také samozřejmě nemají peníze. Já ještě zažil dobu, kdy se za vydání knihy dostával honorář, byť sice malý, ale alespoň nějaký. Autor měl pocit, že dělá i něco pro sebe.

Jak je to dnes?

Nejenom, že se za básně a povídky často neplatí, ale autor si mnohdy sám musí zaplatit vydání své básnické sbírky nebo knihy. Takto jsme to dopracovali v Havlíčkově, Máchově a Nerudově národě. Ale to jdu hodně dozadu. Samozřejmě ještě docela nedávno byli režimní spisovatelé, kteří dostávali honorář, ale dnes je u nás mnohem pečlivěji roztříděno, kdo je v milosti a kdo v nemilosti. I když se říká, že každý spisovatel má být v nemilosti, a to proto, aby dobře pracoval. To se však dobře poslouchá, snadno se to řekne, ale těžko se v tom žije.

Radovan Rybák, zvláštní korespondent CMG v Praze