Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který navštívil Japonsko, vydal večer 31. ledna společné prohlášení s japonským premiérem Fumiem Kišidou, v němž tvrdí, že obě strany budou spolupracovat v oblasti námořní bezpečnosti, kyberprostoru, kontroly zbraní a v dalších oblastech, a nezapomenul hovořit o vojenské síle Číny a otázce Tchaj-wanu. Japonská média uvedla, že to byla první návštěva generálního tajemníka NATO v Japonsku za posledních šest let a Japonsko a NATO se „rychle sbližují“.

Předtím, když Stoltenberg navštívil Korejskou republiku, také ukázal prstem na Čínu a tvrdil, že Čína představuje výzvu pro „hodnoty, zájmy a bezpečnost“ Západu. NATO, produkt studené války, je v trakci tzv. „Indo-pacifické strategie“ Spojených států, která využívá Čínu jako výmluvu k rozšíření svých chapadel do asijsko-tichomořského regionu a přináší ducha studené války. To si zaslouží vysokou ostražitost asijsko-tichomořského regionu.

NATO je největší vojenská aliance na světě s původním hříchem. Po vypuknutí krize na Ukrajině na začátku loňského roku se Spojené státy snažily oživit NATO tím, že využily příležitosti „kopírovat a vložit“ tak, aby vytvořily „asijsko-pacifickou verzi NATO“ jako nástroj k omezení Číny a udržení hegemonie v americkém stylu.

Americký ministr obrany Lloyd Austin dorazil 30. ledna do Korejské republiky a zopakoval potřebu posílit „rozšíření odstrašovací schopnosti“ Spojených států. Spojené státy a NATO podstatně posílily vojenskou spolupráci s asijskými spojenci a šíří „vojenskou hrozbu“ Číny do asijsko-tichomořského regionu. To také jasně ukazuje, že Spojené státy stojí za asijsko-tichomořskou integrací NATO. Vyzývají své asijsko-tichomořské spojence a NATO, aby pokročily v tzv. „Indo-pacifické strategii“ s cílem vytvořit bezpečnostní rámec pro omezení Číny.

Z pohledu vojenské síly se NATO s koncem studené války postupně změnilo z vojenské aliance na politickou a diplomatickou alianci a její celková operační kapacita se nadále snižuje. V současné době existuje kromě „vedoucího bratra“ Spojených států jen několik členských zemí NATO, které mohou skutečně promítnout svou fyzickou sílu do asijsko-tichomořského regionu. Fumio Kišida během své návštěvy v Evropě v první lednové dekádě podepsal Dohodu o vzájemném přístupu se Spojeným královstvím, která umožňuje vzájemné nasazení ozbrojených sil, aby se západní síly mohly vrátit zpět do asijsko-tichomořského regionu. Praktický význam toho je však omezený. Výsledek interakce mezi NATO a Japonskem je odsouzen k tomu, aby byl právě takový.

Z pohledu veřejného mínění v asijsko-tichomořském regionu může drtivá většina zemí v tomto regionu jasně vidět spiknutí Spojených států a NATO a pevně říct „ne“. Neúspěch je nevyhnutelný, pokud nepůjdeme správnou cestou asijsko-pacifické spolupráce a půjdeme špatnou cestou vyvolávání konfrontace. （Kl）