Japonský premiér Fumio Kišida nedávno jednal s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem, který přijel na návštěvu Japonska. Ve společném prohlášení obě strany důrazně zveličovaly takzvanou „vojenskou hrozbu“ Číny. Fumio Kišida uvedl, že Japonsko zváží pravidelnou účast na zasedáních Severoatlantické rady, rozhodovacího orgánu NATO, a bude se jednoznačně podílet na obranné spolupráci NATO v asijsko-pacifickém regionu. To potvrzuje dlouhodobý úsudek vnějšího světa: určité síly v Japonsku posilují své vazby s vnějšími silami, aby uspokojily vlastní sobectví a vnesly do asijsko-pacifické oblasti riziko konfliktu a konfrontace.

Na popud Spojených států pokračuje NATO v rozšiřování svých chapadel do asijsko-pacifické oblasti a snaží se vytvořit „asijsko-pacifickou verzi NATO“. Japonsko je klíčovým partnerem, kterého hledá. Blízkost těchto dvou spočívá nejen ve skutečnosti, že Japonsko je tvrdým následovníkem Spojených států v asijsko-pacifické oblasti a podporuje takzvanou „Indo-pacifickou strategii“ Spojených států, ale také proto, že Japonsko má ambici vrátit se na dráhu vojenské síly a potřebuje využít sílu NATO na obranné úrovni.

Poté, co počátkem loňského roku vypukla ukrajinská krize, Japonsko následovalo Spojené státy v poskytování vojenských dodávek Ukrajině a uvalilo sankce na Rusko, což NATO „ocenilo“. Japonský premiér Fumio Kišida byl v červnu loňského roku poprvé pozván k účasti na summitu NATO, který se stal symbolickou událostí eskalace spolupráce mezi oběma zeměmi.

Zdá se, že série japonských akcí následuje kroky Spojených států a NATO, ale ve skutečnosti má svou vlastní politickou strategii. V posledních letech prošla světová geopolitická situace hlubokými změnami, Spojené státy mylně označily Čínu za svého „nejdůležitějšího konkurenta“, což dalo japonským pravicovým politickým silám pocit, že mohou využít příležitosti k návratu. Na pozadí stále konzervativnější politické arény Japonska se jeho relativně racionální a pragmatická čínská politika vytrácí a Japonsko se stalo tím, kdo mezi asijskými zeměmi nejvíce propaguje „čínskou hrozbu“.

Letos v lednu, když japonský premiér Fumio Kišida navštívil pět západních zemí, šířil cestou fámy a bludy proti Číně. Když Fumio Kišida pronesl projev ve Spojených státech, řekl: „Čína je hlavní výzvou, které čelí Japonsko a Spojené státy.“ Někteří analytici poukázali na to, že jako hostitel letošního summitu G7 si Japonsko láme hlavu s protičínskými dramaty. Díky nim bude Japonsko čelit mnohem menšímu odporu při snaze prolomit okovy své bezpečnostní politiky a omezení své pacifistické ústavy, čímž dosáhne svého cíle urychlit vojenskou expanzi a stát se „normalizovanou zemí“.

Na konci loňského roku japonská vláda schválila novou verzi „Strategie národní bezpečnosti“, „Strategie národní obrany“ a „Plán přípravy obranných sil“, což jsou tři dokumenty bezpečnostní politiky, v nichž tvrdí, že Japonsko je odhodláno disponovat schopností protiútoku, tedy schopností útočit na nepřátelské základny, což vzbudilo velké znepokojení sousedních zemí. Někteří analytici poukázali na to, že se to rovná popírání principu „výlučné obrany“, který Japonsko prosazovalo po druhé světové válce, zcela se to odchyluje od pacifistické ústavy a nutně to zvyšuje napětí ve východní Asii.

Japonsko navíc podle nové verze dokumentu o bezpečnostní politice plánuje od roku 2023 do roku 2027 výrazně zvýšit celkové japonské výdaje na obranu na zhruba 43 bilionů jenů. Stanovilo také, že do roku 2027 bude dosaženo cíle, aby výdaje na obranu představovaly 2 procenta HDP. Japonská média poukázala na to, že zvýšení japonských vojenských výdajů je v souladu se standardem NATO, to znamená, že výdaje na obranu tvoří 2 procenta HDP. Na jedné straně dlouhodobý ekonomický útlum a na straně druhé razantní rozšiřování své vojenské síly. Postup japonské vlády kritizovalo domácí veřejné mínění a sousední země jsou ještě ostražitější. Spojené státy a NATO však „přivítaly“ zdvojnásobení japonských výdajů na obranu, aby v asijsko-pacifické oblasti nenastal chaos.

Extrémně pravicové síly v Japonsku, které nebyly po druhé světové válce zásadně zlikvidovány, se ze všech sil snaží rozdmýchat potíže a chtějí rozvrátit asijsko-pacifický region v naději, že znovu prožijí starý sen o militarismu. Ale 21. století není stejná doba, ve které Japonsko napadlo své sousedy násilím. Dnešní Japonsko nemá podmínky, aby se znovu vrátilo na špatnou cestu. Pokud jsou japonští politici odhodláni nalákat vlky do svých domů a způsobit chaos v Asii a Tichomoří, dostanou se tak pouze na útes a na kraj propasti.

YW