Mnoho lidí z Evropy vidí Čínu jako autokratický systém obdařený imperiálními ambicemi, jako stát s tvrdou vládou komunistické strany, jako nesvobodnou zemi plnou kontrastů, respektive stále plnou chudoby na jedné straně a soudružských slibů na straně druhé.
Když ale Čínu skutečně navštívíte a strávíte v ní několik týdnů, snadno zjistíte a mnohokrát si ověříte, že nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.
Tak, jako neexistují stejné země, neexistují ani jednotná politická uspořádání. V minulé době země východního bloku, ač sjednocené pod jednou myšlenkou, ukázaly každá jinou tvář komunismu. Dnes ale Evropa vnímá komunismus jako strašáka a nastavila ve veřejném mínění obraz komunismu jako obraz tvrdé a zlé doby, které vládli neschopní lidé a která byla plná nesvobody, cenzury a útlaku. A představitelé Evropy, zvláště představitelé České republiky to dělají proto, aby lidé zapomněli, že mnoho z nich bydlí v domech postavených za té zlé doby, užívají elektřinu z elektráren z té doby, a že kdysi bylo běžné, že v každé vesnici byl obchod, škola, doktor i kulturní prostory… Dnes už je to ale více než třicet let a tak staří zapomínají a mladí to nezažili.
Jak to ale, že v Evropě je komunismus padlý, zatímco v Číně jedna strana stále vládne? A dokonce vládne tak, že se stala Čína druhou nejmocnější ekonomikou světa, a pravděpodobně se brzy stane první? Zemí, která dokázala během posledních deseti let zatočit s chudobou? Zemí, kde modernizace postupuje neskutečným tempem?
Kořeny úspěchu jsou podle mého názoru stále v komunismu. Respektive v jeho základních myšlenkách. Tyto myšlenky mají ale mezi Číňany mnohem hlubší kořeny. Pramení z náboženství a filozofických směrů, které ovládaly tuto zemi po stovky a tisíce let. Základní myšlenka komunismu, tedy že pro prospěch společnosti je potřeba společná práce, vzájemný respekt a sdílené hodnoty i vlastnictví je shodná s myšlenkami konfucianismu. Ten říká: »Když já budu mít jídlo, ale ty budeš hladový, ani já nemůžu být sytý a spokojený.« Podle konfucianismu není život o lepších a horších lidech (svatých a hříšnících, jak to učí křesťanství), ale o harmonii mezi lidmi, vzájemné úctě mezi nimi, ale také o harmonii lidí s přírodou. A velký důraz klade i na tradice, rodinu a její hodnoty, i na vzdělání.
A v těchto hodnotách vyrůstají celé generace čínských lidí. Miliony a miliony lidí, kteří považují za normální, že bohatství není jen pro jednoho člověka, že všichni lidé jsou si v základu rovni, že je normální se dělit a ne krást a že život každého je jen střípek z mocných darů přírody.
Když porovnáte čínský přístup k životu a k základním hodnotám s přístupem a převládajícími hodnotami v Evropě, je rozdíl žalostný. Zatímco západ se žene za úspěchem jednotlivce, vychovává děti v egoismu, individualismu a pocitu nadřazenosti, aby z nich pak vyrostli lidé hodni bojovat o své místo na slunci a urvat si pro sebe co nejvíc, Čína i přes velké změny a modernizaci jde v základu stále stejnou duševní cestou. Samozřejmě ani Čína nemůže uniknout výzvám moderní doby, takže například s nástupem individualismu, který přináší západ se svými hodnotami, je stále více nutné pracovat pro kolektivismus. Proto se snaží vychovávat a vzdělávat nové generace moderně. Vyrábí a vyhledává talenty pro svůj rozvoj, ale tak, aby tito lidé nešli jen za úspěchem hlavně kvůli vlastnímu zisku. Jdou za úspěchem pro celou společnost, protože vědí, že jen silná a úspěšná společnost jim může zajistit stabilní a úspěšný život a bezpečné zázemí pro jejich rodinu. Zatímco na západě se k moci dostávají lidé ne díky vzdělání a talentu, či umu diplomacie, ale díky tvrdým loktům, egoismu, penězům, lžím a lobbingu. Jenže když tito lidé vidí svou kariéru jen skrze vlastní ego a vlastní zisky, když často postrádají soucit, zodpovědnost a sociální vzdělání a cítění, jak mohou dobře vládnout celému společenství?
Ale filozofický přístup je jen jednou z částí čínského úspěchu. Základním kamenem do mnohem složitější skládanky. Pokud někdo zkoušel vést tým lidí, skupinu, firmu, pak jistě ví, jak složité je domluvit se s větším společenstvím lidí, jak najít shodu. A když víte, jak těžké je vést skupinu, dokážete si představit, jak těžké je vést 1,4 miliardy lidí? Jen představit si to číslo…
Jak to, že Čína to dokáže a stát pracuje pod vedením silné strany a Evropa a její země to nedokáží? Vždyť naše Česká republika je maličká, neměl by být problém vést ji. Jenže náš politický systém je příliš liberální, příliš roztříštěný. Je zde příliš mnoho stran, které mezi sebou bojují, přetahují se o voliče a moc. Které místo aby pracovaly pro společnost, tráví polovinu ze svého čtyřletého funkčního období přípravami na další volby. A když už pracují, tak často ne pro společnost, ale pro lobující firmy a pro rychlé zisky svých lidí, protože bůh ví, zda po dalších volbách budou mít ještě příležitost, se k penězům dostat. A tak se vedení státu tříští, práce pro společnost a pro budoucnost upadá a neviditelná ruka trhu si ze země a jejích lidí dělá dojnou krávu.
Ale v Číně je jedna hlavní strana. Tedy politických stran je tu víc, ale ty spolupracují, na politických jednáních fungují jako kontrolní, dozorové složky a přinášejí inspiraci a náměty. Ale hlavní stranou zůstává nadále ta komunistická. Ovšem dostat se do ní a vybudovat si kariéru, není jen tak. Prvním krokem je vstoupení do strany a vzdělání. Dalším krokem je demokratické zvolení. Většina činovníků začínala ve městech, okresech, kde museli dokázat, co umí a jak pracují. A teprve když se osvědčili, byli demokraticky zvoleni lidmi v místních volbách do vyšších orgánů. Pak díky dalším volbám mohou postupovat výš. Tedy žádné kontakty, známosti a nadřazování. Ale tvrdá práce, demokratický postup a zase tvrdá práce. A nedej bože, aby někdo někde zjistil, že politicky činný člověk někomu nadřazoval, či se dokonce dopustil korupce. Společnost je zde nastavena tak, že korupce je největší prohřešek, po kterém automaticky končí kariéra jednotlivce, který končí s ohromnou ostudou. A pokud je korupce prokázána, pak přichází na řadu vězení. Dokážete si něco takového představit u nás? Pokud by měli úplatní politici vždy skončit ve vězení, máme vládu i parlament prakticky prázdný…
Možná právě v tom je síla komunistické strany a z toho pramenní strach západu z ní. Protože lidé v ní mají jiné myšlení, jsou neúplatní a těžko ovlivnitelní (tedy měli by být). Země vychovává skutečně vzdělané pracovité lidi, se zdravými duchovními hodnotami. Nevychovávají prospěchářské vůdce, ale skutečné státníky. Lidi, kteří myslí a pracují pro společnost, v širším kontextu a v mnohem delším časovém horizontu, než je jen jedno volební období.
A i toto smýšlení stojí za úspěchy Číny. Její práce v dlouhých časových intervalech. Každý ví, že strom nevyroste ze dne na den. Potřebuje vhodné podmínky a péči. To je například cesta Číny jak se vypořádala s chudobou. Cestou nebylo nalití peněz do chudých oblastí, ale investice do nich. Vybudování cest, nových sídlišť, průmyslových továren a modernizace zemědělství (však si možná někteří pamětníci ještě vzpomenou, jak to obdobně fungovalo za socialismu u nás). To přineslo lidem nová pracovní místa, možnost většího výdělku a společně se vzděláním a lékařskou péčí pak i lepší život. A lidé to společnosti vracejí svou prací, i zakládáním rodin, které udrží koloběh života i peněz. Ano, trvalo to víc jak deset let a stále je co vylepšovat. Ale chudoba zmizela… Naopak doba dožití lidí v chudých oblastech se z 66 let zvedla na 77. Zázrak, nebo jen dobrá práce státu?
Ovšem modernizace není něco, na co by Čína přišla sama. Tedy ne úplně sama. Svět se rozvíjí v posledních letech neskutečným tempem, hi-tech technologie, moderní komunikace, globalizace, to vše mění svět každým dnem. Čína to ví, a proto se otevřela světu. Změnila svou dřívější filozofii a otevřela hranice i mysl. Chcete-li být dobří v systému, v moderním fungování světa, musíte se stát jeho součástí, pochopit ho, poučit se z něj, přijmout to nejlepší a po té to ještě zdokonalit. A Čína to dokázala ve všech možných odvětvích a tématech. V čemkoliv, na co si vzpomenete, co používáte, s čím se dá obchodovat. A v mnohých je lídrem.
Ovšem nemůžete být ekonomicky silní, pokud se nebudete o své obchody starat. Pokud nepřijmete filozofii ekonomiky, pokud se nezačnete chovat tržně, téměř kapitalisticky ovšem v Čínském stylu. Mnohé firmy, které jsou technologicky unikátní, jedou v hi-tech rozvoji, či jsou skvělými obchodníky, vytvářejí závratné zisky. Ovšem 70 procent těchto zisků jde zpět do státu. Do jeho rozvoje, do investování do budoucna. A aby tyto zisky byly setrvalé, buduje Čína diplomatické vazby mezi všemi možnými zeměmi na všech kontinentech, dělí se o svůj rozvoj, pomáhá slabým a spolupracuje se silnými. Ne aby z nich těžila, ale aby udržela a rozvíjela globální trh, základ pro trvalý a stabilní obchod a tedy trvalý a stabilní rozvoj. A toho se dá dosáhnout pouze v míru. Ne ve válečném stavu. Proto Čína není agresor a snaží se vždy v první řadě o mírové dohody.
Ovšem může být Čínská komunistická strana úspěšná v tržním hospodářství? Je to ještě komunistická strana, když funguje v tržních myšlenkách? Podle mě ano, protože název dává jasně najevo, kdo jsou lidé v této straně, odkud pocházejí a jaké hodnoty uznávají. Ovšem komunismus v Číně nehledejte. Čína je moderní socialistická s otevřenou myslí. Země, která si vzala z celého světa to nejlepší, aby z toho dokázala pro sebe a svůj lid vytěžit maximum.
Helena KOČOVÁ, Peking