V úterý 23. května, tj. na 72. výročí regionálního mírového osvobození této oblasti, proběhlo Fórum o rozvoji čínského Tibetu 2023, kterému poslal gratulační dopis i čínský prezident Xi Jinping. Prezidentova shrnující formulace obsažená v tomto dopise: „Štěstí lidí je tím nejzazším lidským právem, přičemž tím, kdo drží klíče k dosažení lepších životů lidí, je rozvoj,“ je asi nejlepší ilustrací přístupu, jaký Čína k tomuto regionu – a nejen k němu – má, když od 18. Národního sjezdu Komunistické strany Číny 2012 patří ohromné investice do podpory této autonomní oblasti k jedné z největších priorit ústřední vlády, a její úspěchy, kdy zde byla poprvé v tibetské historii naprosto vymýcena absolutní chudoba a země se stala mírně rozvinutou prosperující společností, jsou naprosto jasné.

Možná bychom si, než se podíváme na rozvojové úspěchy Tibetu, mohli trochu připomenout i jeho historii jakožto po staletí už součásti Číny a události z poloviny minulého století vedoucí k modernizaci toho malebného Tibetu, jak ho známe dnes. Tibet byl už mnoho staletí součástí Číny. Na čínském císařském dvoře od dynastie Yuan ve 13. století spravoval Mongolsko a Tibet speciální úřad pro záležitosti těchto autonomních zemí, ovšem integrálních součástí císařství. Všichni ti dalajlámové aj. byli vždy schváleni čínskou vládou. Nikdo v Číně, Tibetu ani mezinárodně to nezpochybňoval, a stejný status měl Tibet i v první čínské ústavě z roku 1912. Tibetský stát to nikdy nezpochybňoval, zvláště když měl značné potíže s bouřícími se lokálními feudálními barony, proti nimž byla čínská pomoc centrální vládě vždy vítána.

Jediný, kdo se kdy pokusil čínskou suverenitu nad tímto územím zpochybnit, byla Británie, která sem v letech 1888 a 1907 podnikla dvě invaze, které vždy ztroskotaly na zavilém odporu místního obyvatelstva. Nicméně do tehdejších mezinárodních úmluv prosadila, že Tibet je zemí, která má tzv. „suzerenitu“, tedy že sice není nezávislou zemí a je jen jakýmsi protektorátem Číny.

Pak roku 1951, když vypukl v Tibetu vnitřní konflikt - dá se říci – že mezi probritskými a protibritskými silami o směřování země. Odpůrci probritské strany proto požádaly Peking, aby splnil své závazky a intervenoval v jejich prospěch. To bylo v době, kdy se vláda Komunistické strany čerstvě ujala země a měla spoustu práce s její stabilizací a moc se jí nehodilo, aby intervenovala do občanské války mezi tibetskými feudály, ale hrozba, že takovouto přirozenou horskou pevnost obsadí Británie, ji přinutila tam zasáhnout, kdy s vítěznou stranou tohoto vnitřního konfliktu Tibetu uzavřela Smlouvu o regionálním mírovém osvobození této oblasti, na jejímž základě intervence a další pobyt čínských vojsk proběhl. Nešlo tedy o nějaké zabrání nezávislého Tibetu Čínou, jak se nám snaží namluvit mávači tibetskými vlajkami. Také tam tehdy pokračoval dosavadní feudální řád s nevolnictvím aj., jako v předchozích staletích, ale se závazkem ve smlouvě o mírovém osvobození, že nevolnictví nová vláda postupně odstraní.

Vnitřní konflikty, kterých byl Tibet vždy plný, se ale do roku 1959 zvrhly v další zdejší občanskou válku mezi feudálním panstvem a vzdorovitými nevolníky, kvůli odstraňování nevolnictví. Nám se to obvykle líčí jako povstání Tibetského lidu proti záboru jejich země Čínou. Byla to ale jejich vlastní válka o feudalismus a Čína tehdy zasáhla ve prospěch sil, které skoncovaly s nevolnictvím a zahájily modernizaci země jako čínské autonomní oblasti.

Jestli by bylo pro zdejší lidi vhodnější, aby byli dále nevolníky feudálů, kteří by je svobodně a nezávisle vykořisťovali, jak se nás snaží přesvědčit, mávači vlajkou bájně nezávislého Tibetu, nebo je lepší, když se účastní rozvojového modelu asi nejúspěšněji se rozvíjející země světa, můžeme posoudit třeba z toho, že za těch 72 let od mírového osvobození stouplo HDP Tibetu 347krát na 213 miliard yuanů (30 miliard $) a příjem na hlavu 110 krát – loni 58 438 yuanů. I dnes je Tibet s více než 9procentním tempem růstu nejrychleji se rozvíjejícím regionem Číny. Očekávaná délka dožití se oproti 35,5 letům v roce 1959 prodloužila na 72,19. Negramotnost zanikla, ač v 50. letech bylo gramotných asi tolik procent lidí, jako je prstů na jedné ruce a dnes mají právo na 15 let bezplatného vzdělávání a všude jsou tu dostupné školy všech stupňů včetně vysokých.

Je zde dostupné bydlení, i takto hornatou zemi pokrývají sítě silnic a železnic včetně vysokorychlostních a letišť. Rozvody a výroba elektřiny zde umožňují moderní průmysl, industrializované zemědělství a komunikační sítě včetně 5G internetu na úrovni naší doby. V rozporu s povídačkami o potlačování místní kultury probíhá školní výuka v místním jazyce, chrání se tu místní kulturní dědictví, tradiční náboženské společnosti a rozvíjí se místní folklór. Konec konců země na tom i dost vydělává, neboť to každoročně láká desetitisíce zahraničních turistů, kterým se kromě památek líbí i zdejší chráněné krajinné oblasti s úžasnou přírodou.

Ač mnoho rozvojových zemí zažilo v uvedeném období také úžasné změny, tak ty zdejší ohromily i velvyslankyni Mozambiku v Číně Marii Gustavu, která se uvedeného fóra zúčastnila, a musela zde ocenit, že takovýto hospodářský zázrak, je hodně i na africké poměry, kde rovněž zažívají civilizační skok, a to spolu se zachováním místní kultury, ekologické ochrany aj. Vidí to tedy jako model vysoce kvalitního, inkluzivního rozvoje, z jakého stojí za to se v Africe poučit.

Také německý ochránce přírody a pracovník na modelech trvale udržitelného rozvoje Alexander Birle na této konferenci oceňoval, jakou je Tibet úžasnou laboratoří pro testování skutečně fungujícího zeleného rozvoje a zároveň ekologické ochrany.

Pokud se tedy někdo chce poučit o tom, jak lze realizovat vysoce kvalitní, k přírodě šetrný, k etnickým a náboženským tradicím inkluzivní rozvoj nějaké země, nejlépe se to doví, když se podívá, jak to dělají v Tibetu. Bohužel je však již zavedeným pravidlem, že kdekoliv se v Číně nějaká dříve chudá oblast rychle rozvíjí, skoncuje s chudobou a naopak se úspěšně pozdvihne k prosperitě a blahobytu, tak v takovém okamžiku padne do oka samozvaným obráncům lidských práv ze Západních aktivistických organizací a tisku i politických kruhů vyžívajících se ve hrách s kartou „lidských práv“. Proto i nejrychleji se rozvíjející oblast prudce se rozvíjející Číny – Tibet – je neustále v hledáčku propagandistického povyku těchto spolků. Čím více je kde rozvoje a blahobytu, tím více je tam podle nich útlaku a tím více jsou práva těch bohatnoucích a spokojenějších lidí pošlapávána.

Dosažené rozvojové úspěch Tibetu výborně ilustruje následující infografika:

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze