Pekingská opera, zapsaná v roce 2010 na reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva, je umění pocházející z konce 18. století a zahrnuje zpěv, recitaci, herectví a bojová umění. Více než o sto let dříve se ve Florencii zrodila italská opera, která kombinuje recitativní vokální styl s áriemi, duety a trii. Itálie dala přednost italskému opernímu zpěvu nad svou milovanou „kávou“ při podávání žádosti o zařazení na seznam památek nehmotného dědictví UNESCO. Opera je v jejich srdcích národním symbolem, který nejlépe prezentuje italskou kulturu světu.

Pekingská opera

Pekingská opera, zpívaná a recitovaná především pekingským dialektem čínštiny, vypráví příběhy z historie, politiky, společnosti a každodenního života a usiluje o informování i zábavu. Smyčcové a dechové nástroje, které jsou obecně používány v pekingské operní hudbě, hrají klíčovou roli při vytváření konkrétní atmosféry, utváření postav a vedení děje příběhů. Kostýmy a obličejový make-up podléhají příslušným pravidlům a jejich barvy a vzory vyobrazují osobnost a společenskou identitu postav.

První čínský film, natočený v roce 1905, byla nahrávka pekingské opery „Bitva u Dingjunshanu“, ve které hrál hlavní roli mistr Tan Xinpei. Ve své historii dlouhé dvě stě let dosáhla pekingská opera vrcholu na počátku 20. století a stvořila mnoho světoznámých hvězd, z nichž nejznámější je Mei Lanfang.

Italská opera

Itálie má ve svých městech a na venkově kolem 800 operních domů. Operní umění vzniklo mezi masami v barokním období (1600-1750) nejprve v Itálii a poté brzy dobylo celou Evropu.

I když nejste milovník hudby, možná znáte jména slavných italských skladatelů, jako jsou Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Vincenzo Bellini a Gioachino Rossini, a některé z nejznámějších světových hlasů jsou synonymem samotného umění – Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli a Mirella Freniová.

Vzhledem k tomu, že výslovnost italského jazyka je vhodná pro zpěv, mnozí neitalští hudebníci také vytvořili svá operní díla v italském jazyce a italském stylu, například rakouský skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, autor Figarovy svatby, Dona Giovanniho a Cosi fan tutte.

Čína a Itálie, i když jsou od sebe vzdálené 9.000 km, mají více či méně podobné operní tradice. Poslední opera italského skladatele Giacoma Pucciniho „Turandot“ se odehrává ve starověké Číně a sleduje prince Calafa, který se zamiluje do chladné princezny Turandot. Před čtyřmi lety byla v několika italských městech uvedena verze Turandot ve formě pekingské opery spolu-obsazená čínskými a italskými interprety, která získala potlesk místního publika.

Obě opery, kdysi za starých časů prosperující, dnes čelí rozvojovým problémům uprostřed klesajícího počtu diváků a klesajícího zájmu mladších generací. V zájmu posílení kvintesence obou kultur usiluje čínská a italská strana o různé formy výměnných aktivit, aby operní pracovníci a milovníci mohli absorbovat výhody a rysy kultury navzájem a začlenit je do své vlastní umělecké formy, v naději, že inovacemi přilákají nové publikum. （Kl）