Střední východ byl tradičním hřištěm washingtonských mocenských her. Skupina ropných království u Perského zálivu bývaly v podstatě protektoráty USA a jejich obchodování s uhlovodíky výhradně za dolary z americké měny činilo platidlo podložené ropou. Kdo přímo nepodléhal americkému vlivu a nepodřídil se mu, měl jistotu, že se dostane do sousedských nebo vnitřních konfliktů, či až intervencí USA a NATO. Časy se ale mění. Unipolární svět pominul a v multipolárním světě se předivo ekonomické spolupráce i politických vztahů rekonfiguruje, a kdo postupuje cestou vývoje, po které směřuje historie, tomu se otvírají nové příležitosti pro růst a prosperitu. Těch se momentálně nejvíce otvírá napřič Eurasií a nejlépe se dají využít, když se skončí se zbytečnými rozmíškami a konflikty. Podmínkou k jejich využití je tedy vymanění se z oněch washingtonských her a zapojení do eurasijské integrace, jejímž největším inspirátorem je Čína.

Proto se také Číně tak dobře podařilo dohodnout nové sblížení mezi Saúdskou Arábií a Íránem, přičemž to pokračuje dalším usmiřováním v oblasti, kdy se zpět do Arabské ligy např. vrátila Sýrie. A na to navazuje další propojování ekonomik Středního východu se Střední Asií a zapojování do Šanghajské organizace pro spolupráci. To urychluje zapojení do dopravních a infrastrukturních projektů jako Čínou inspirovaná Iniciativa pásu a cesty (BRI) a navazující ruský Severojižní dopravní koridor.

Přitom tento vývoj, na který USA pohlíží se zatrpklostí, sama Amerika krátkozrakým odhadem situace uspíšila, když sankce na Rusko v souvislosti s Ukrajinskou krizí urychlily vytváření přediva spolupráce a dopravních koridorů napříč střední Asií a Středním východem. Írán se teď stal vítaným společníkem ropných království v koordinaci spolupráce na trzích ropy a stejně tak postupují v rámci OPEC+ ruku v ruce s Ruskem bez ohledu na požadavky vnucované ropným trhům Washingtonem. A také největším ropným trhem pro ně nejsou, jak to bývalo ve 20. století, USA a EU, nýbrž teď hlavně Čína, Indie a rostoucí asijské ekonomiky, na které se do velké míry od Obamova Příklonu k Asii soustřeďují i samotné USA.

Řekneme-li tedy, že tento vývoj je projevem hroucení vlivu USA na Středním východě a ztrátou jejich postavení patrona ropných monarchií, není to vůbec přehánění. Washington tedy logicky do oblasti vysílá celé roje svých vyjednavačů, aby zachránil, co se dá, a udržel si významnou pozici i v novém uspořádání po probíhající rekonfiguraci. O výsledcích těchto jednání je obvykle dost ticho, což naznačuje jak to, že mají charakter určitého „piklení“, tak to, že jejich výsledky pro USA nevypadají moc optimisticky.

Začalo to v dubnu cestou ředitele CIA Billa Burnse do Saúdské Arábie. Ten se dal i slyšet s kritikou toho, jak si Saúdové mohli dovolit zase spřátelit s Íránem a Sýrií na základě podnětů dokonce takových jako Čína a Rusko, aniž by se to vůbec projednalo s USA. V dubnu se tam vydal i poradce prezidenta Brett McGurk, v květnu tam jednal národně bezpečnostní poradce Jake Sullivan a v červnu tam přiletí i sám ministr zahraničí USA Antony Blinken.

Vše probíhá velice potichu bez pozornosti médií a veřejných prohlášení s jasným záměrem vyhnout se veřejným diskusím s možnými kontroverzemi, když sázky jsou tak vysoké. Aby ne, když zahraniční pozorovatelé mluví o uvadání vlivu USA na Saúdy ve prospěch posilování saúdských vztahů s Čínou a nejen Saúdů, nýbrž celého Středního východu a navazujících oblastí jako Střední Asie.

Každému je jasné, že vytouženým cílem Washingtonu by byla izolace Saúdů, Emirátů aj. hlavně od Číny, ale i od Ruska, ač hra na „osu zla“, se kterou se nesmí „kamarádit“, už fungovat nemůže, a musí přicházet s „cukrátky“ v podobě výhodných nabídek na zapojení do dodavatelských řetězců v privilegovaných postaveních včetně nadstandardně výhodných nabídek na modernizaci leteckého parku firmou Boeing aj. Ale nemohou jim nabídnout nic, co by nahradilo jako hlavního obchodního partnera Čínu, a tak nějaké zpřetrhání vztahů s ní ani zdaleka nepřipadá v úvahu a dokonce ani s Ruskem. Ropná království se sice budou snažit mít s USA tak dobré vztahy, jak se to vyplatí, ale o nic více a ne na úkor výnosnosti vztahů s eurasijskými protějšky.

Ten „plný reset“ vztahů mezi USA a Saúdy aj. jako jejich opětovného „patrona“, jak o něm mluví někteří Západní analytici, je tedy jen nesplnitelným snem. Saúdové a další zdejší království mají své ambice, jak dosáhnout vlastní strategické autonomie a budovat svůj rostoucí vliv a ekonomickou sílu právě tím, že se chytnou současného vývoje směřujícího k eurasijské integraci, multipolárnímu uspořádání a k vzestupu nově se vynořujících ekonomik.

Tomu odpovídají i skutečnosti, jako že Saúdská Arábie se jako „partner k dialogu“ zapojila do Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), v jejímž těžišti je Čína se snahou o budoucí plné členství. Na Západě SCO dokonce někteří, ač dost nesprávně označují za „asijské NATO“. Saúdové se zapojili do širšího rámce spolupráce BRICS+ a chystají se stát plnocenným členem tohoto spolku hlavních nově se vynořujících ekonomik (zatím ve složení Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), přičemž už požádali, aby se mohli stát plnocenným členem rozvojové banky BRICS. Chtějí se tedy naplno stát budovatelem toho nového multipolárního světa a investovat do něj své značné prostředky s očekáváním, že to je svět, kterému patří budoucnost a ve kterém se stanou význačným hráčem, když ho teď při jeho zrodu budují.

Takže snahy Saúdy a další šejky od toho odradit, omezit jejich spolupráci s Čínou na budování nové globalizace ve formě sdílené budoucnosti lidstva, odtrhnout je od jejich přirozeného partnera na globálním ropném trhu Ruska a znemožnit proces usmiřování bránící plnocenné spolupráci napříč Středním východem a Eurasií nemůže fungovat, protože nabídku poskytující stejnou perspektivu rozvoje a růstu v žádném případě USA poskytnout nemohou. Ani nejsou stejně významným zákazníkem v odběru zdejších produktů jako Čína, ani stejně významným investorem do středovýchodního rozvoje jako ona, ani stejně významným dodavatelem průmyslového zboží.

Samozřejmě, že Saúdové aj. mají dost důvodů vycházet s USA dobře, využívat jejich vlivu na finančních trzích, získávat od nich spoustu výhodných smluv atp. a toho všeho využijí. Jsou teď velice atraktivní pro všechny strany geopolitického kolbiště a od všech – včetně Číny, Ruska, ostatních členů BRICS, stejně jako od USA, zemí EU a NATO rádi vylákají, co se dá, ale své autonomie budování vlastní budoucnosti v tom, od čeho se dá čekat perspektiva růstu a prosperita, se nevzdají.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze