Levicový ekonom a ekolog Ing. Jan Zeman, CSc. poskytl CMG exkluzivní rozhovor, ve kterém se věnuje úspěšné cestě Číny na vrchol světové ekonomiky a problémům, které s tím souvisí.

Jak vnímáte rozvoj Číny za poslední dvě dekády?

Jako úspěšný, impozantní, úspěšně využívající mimo jiné ekonomický zákon hodnoty. Je známo, že největší chybou někdejších socialistických států sovětského typu v Evropě bylo přehlížení zákona hodnoty. Začalo to hrubě chybnou tezí, dezinterpretující Karla Marxe, že socialismus bude v zásadě netržní společnost. Marx ale předkládal netržní společnost až ve vlastním komunismu (až hmotné statky potečou proudem a bude se rozdělovat podle potřeb, ale jen pravých, nikoliv nepravých, falešných), nikoliv v přechodných formách k němu, kam kromě přechodného období patří i nerozvinutý a rozvinutý socialismus. K tomu přistoupila potřeba velmi rychlého rozvoje ekonomiky, dostatečné obrany před nekončící agresivitou imperialismu a také skutečnost, že návrat k tržní ekonomice by ohrozil základní sociální jistoty, zvláště pak plnou, to je stoprocentní zaměstnanost práceschopných občanů a nízkou inflaci. I o to šlo v roce 1968 u nás.

Jak to bylo v Říši středu, třeba o deset let později, tedy v roce 1978?

Čína pod vedením Tenga zvládla od roku 1978 nejprve přechod od centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení k regulované tržní ekonomice v zemědělství, běžných službách a drobné výrobě, poté v nestrategických odvětvích průmyslu a v posledních dvaceti letech se jí podařilo nastartovat bezprecedentní sociálně ekonomický rozvoj celé země, a to bez stalinského teroru. Tak se čínskému vedení podařilo vyvést stamiliony občanů Číny z bídy a dát jim slušnou životní úroveň, byť ani dnes nemá Čína nulovou nezaměstnanost a nulovou inflaci. Pro velký samoúčelný a často i perverzní konzumerismus v hmotné spotřebě v Číně není místo. Současně byla s to pomáhat celé řadě rozvojových států Asie, Afriky, Latinské Ameriky a omezovat jejich závislost na Západu, zejména na USA a Evropě, a tím omezila i západní kořistnické praktiky a urychlila rozvoj těchto států.

Zmínil byste i určité problémy a těžkosti, který zmíněný přechod provází?

Určitým problémem je, že se tento mohutný bezprecedentní rozvoj realizoval bez pro nás za socialismu nepředstavitelných základních sociálních jistot, dlouho čínská sociální politika spoléhala na tradiční solidaritu v rámci rodiny. Migrace desítek miliónů Číňanů zejména ze střední Číny do rychle se rozvíjejících regionů na východě Číny takové řešení učinila nefunkční. Teprve tehdy čínský stát zavedl základní sociální opatření jako je bezplatná zdravotní péče na základě povinného zdravotního pojištění či významnější starobní penze na základě povinného sociálního pojištění.

Je nutno i dnes stále posilovat sociální politiku v Číně?

Pochopitelně. Další posilování sociální politiky v Číně je nezbytné, neboť stinnou stránkou Tengových a dalších reforem je kromě vážného poškozování životního prostředí i růst sociálních rozdílů v Číně na velmi vysokou úroveň, zvláště pokud jde o majetek a životní úroveň úspěšných čínských velkopodnikatelů. Problémem je jistě také absence progresivní daňové soustavy. Až v posledním desetiletí Čína zásadně posílila ochranu životního prostředí. Dříve nechvalně známý smog v Pekingu se stal minulostí. Inspirativní je rozsáhlá výsadba lesů, v minulosti vykácených v severních provinciích Číny.

Jaké ekonomické nástroje pomáhají současné Číně k tomu, že se podle mnohých expertů již stala první ekonomikou světa?

Jedná se o efektivní spojení centrálního plánovitého řízení s využíváním tržních mechanismů při orientaci na vytváření a zavádění inovací vysokých stupňů v sepětí s prudkým rozvojem školství a vědy, přitom v efektivní symbióze státního, soukromého a družstevního sektoru ekonomiky, a to při zachování veřejného vlastnictví v klíčových odvětvích ekonomiky Číny. A také při zachování nezbytné solidarity jednotlivých vrstev čínské společnosti a v zahraničí žijících Číňanů se svou starou vlastí. Víte, ztotožnění se části českých emigrantů se zájmy západního kapitálu a v řadě případů i se zájmy nepřátelsky laděných potomků v roce 1945-46 z Československa odsunutých zrádných Němců, kteří pak společně spekulovali proti své zemi, je pro Číňany žijící kdekoliv v zahraničí nepředstavitelné. I velcí čínští podnikatelé správně chápou, že pouze pod ochranou silné státní politiky, tedy pod vedením Komunistické strany Číny a čínské armády, mohou úspěšně rozvíjet své podnikání a odolávat špinavým praktikám tzv. demokratického západu a podle toho se chovají.

Vážně myšlený závazek Číny dosáhnout maxima emisí antropogenních skleníkových plynů v roce 2030 a do roku 2060 dosáhnout neutrální bilance těchto plynů, je odvážný, viďte?

Ano. Ale na rozdíl od Green Dealu států Evropské unie jde o promyšlený plán. Nejen proto, že Čína neodmítá bezemisní jaderné elektrárny, je špičkou ve využívání tzv. obnovitelných zdrojů energie, včetně výroby zařízení pro ně i ve výrobě elektromobilů. Sotva překvapí, že vážným problémem prudce se rozvíjející Číny jsou vysoké zábory úrodné zemědělské půdy, a nedostatek vody, zejména v severních provinciích, proto i snahy o převod části vod z horního povodí řeky Jang-c-tiang do povodí Chuang-che, a podobně.

Jak byste charakterizoval čínskou státní ideologii?

Jistě. Zůstává směsí marxismu a domácího kunfucionalismu, lze tam najít i prvky budhismu a další. Čína naštěstí odmítá „moderní“ sebevražedné západní teorie tzv. progresivistů - multikulturalismus EU typu, to je ničení své země přijímáním množství migrantů z odlišných a s domácí kulturou nekompatibilních kultur, odmítá genderové šílenství (desítky pohlaví, ač jsou jen dvě + požadavek manželství i pro homosexuály jako nástroj torpédování normální heterosexuální rodiny, základu společnosti), „politickou korektnost“ co by velké pokrytectví a další. Že tento evropský tzv. „neomarxismus“ či „kulturní marxismus“ se skutečným marxismem nemá nic společného, netřeba zdůrazňovat. Čína věrna své šestitisícileté historické tradici plánuje svůj rozvoj na desítky let dopředu, což je pro vyspělé kapitalistické státy Západu nepředstavitelné.

Na závěr pojďme do nedávné přítomnosti, kdy americký ministr zahraničí Antony Blinken navštívil v Pekingu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Jak vnímáte jeho návštěvu?

Víte, politický dialog je jistě užitečný. Je dobře, že se po delší době aspoň v této podobě obnovil. V podmínkách trvajících sankcí Spojených států proti Číně a celkově nepřátelské politice USA proti Číně, bych ale význam Blinkenovy návštěvy Číny nepřeceňoval.

Radovan Rybák, zvláštní korespondent CMG v Praze