Čínský prezident Xi Jinping mluví s bývalým ministrem zahraničí USA Henrym Kissingerem během schůzky v Pekingu. [China Out/via AFP]

Světem obletěla zpráva o tom jak čínský vůdce Xi Jinping  v Pekingu vřele uvítal svého „starého přítele“ bývalého ministra zahraničních věcí Spojených států Henryho Kissingera. A ten přítel je opravdu „starý“, jak protože nedávno dovršil 100. narozeniny, tak proto, že to byl on, kdo na tajné cestě do Číny předběžně vyjednal normalizaci vztahů mezi Čínou a Spojenými státy, aby pak po boku prezidenta Nixona při epochální cestě do Číny působil jako hlavní zosnovatel normalizace vztahů mezi oběma těmito mocnostmi. V poválečné éře, až do tohoto epochálního průlomu ve vztazích, považovaly USA pevninskou Čínu, čili jak říkali Rudou Čínu, za vzbouřenecké území proti legitimní čínské vládě, za kterou považovaly vládu Tchaj-wanu. Po této normalizaci USA oficiálně pekingskou vládu uznávají jako legitimní a pekingská vláda pak zaujala i své náležité místo v OSN včetně křesla stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Později získal Kissinger společnou Nobelovu cenu míru za účast na vyjednání míru ve Vietnamu v roce 1973 s následným ukončením války v roce 1975.

Není tedy divu, že ho i teď čínský prezident vítal slovy: „Čínský lid si cení tohoto přátelství a nikdy nezapomeneme na vás jako svého starého přítele a na váš historický příspěvek ke zlepšení vztahů mezi Čínou a USA a k posílení přátelství mezi Čínským a Americkým lidem.“

„Z toho nemají prospěch jen tyto dvě země, nýbrž to změnilo svět,“ ohodnotil onen historický průlom, který v poválečné éře totálně přemaloval geopolitickou mapu, prezident Xi a naznačil, že v určitém historickém mezníku ve vztazích těchto dvou v současnosti nejsilnějších ekonomik světa a tudíž v celé globální geopolitice se už svět zase nachází: „Čína a Spojené státy jsou opět na křižovatce a obě strany se opět musí rozhodnout,“ říkal.

Kissinger, asi historicky nejproslulejší americký diplomat, v poslední době budí v kruzích amerických jestřábů a ideologů značné kontroverze. Pro profesionály diplomacie a geopolitické historie je však po celém světě napříč ideologickými a mocenskými tábory ikonickou figurou. A v Číně, ač v něm vidí prosazovatele americké hegemonie často bezohledným způsobem, tak si ho velice váží pro jeho profesionalitu.

Tento měsíc Čínu navštívil klimatický vyslanec a bývalý ministr zahraničí USA John Kerry a ministryně zahraničí a bývalá šéfová americké centrální banky Janet Yellen. Setkali se s čínskými protějšky na své úrovni, ale ne s čínským prezidentem. Stoletý Kissinger šel ale mezi vrcholnými politiky v Pekingu na dračku. Washington rozdráždil mj. tím, že se setkal i s čínským ministrem obrany Li Shangfu, který má zakázaný vstup do USA za „přílišnou“ spolupráci s Ruskem, a který se odmítl setkat s americkým ministrem obrany Lloydem Austinem během účasti obou na červnovém summitu v Singapuru. Kissingera však Li hlasitě velebil jako toho, kdo otevřel čínsko-americké vztahy, které se však v poslední době propadly na hluboké dno, protože někteří lidé z americké strany nejsou ochotni vyjít Číně vstříc. Mluvčí Národně bezpečnostní rady Bílého domu John Kirby se kvůli tomu ve Washingtonu vzteká, jak je nešťastné, když se „soukromá osoba“ jako Kissinger s Lim setkat může, ale Austin mu za setkání nestojí.

Čína je dost roztrpčená americkou namistrovaností, s jakou v poslední době probíhají provokace kolem Tchaj-wanu včetně návštěvy mluvčí Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi s přeletem přes Tchajwanskou úžinu, kvůli snahám sabotovat rozšiřování spolupráce Indo-pacifické oblasti s Čínou a vylučovat ji z některých dodavatelských řetězců špičkových technologií a podrývat tak její technický a hospodářský rozvoj. Stejně jako v hledání záminek k proti-čínským aktivitám i v každém zavátém balónu prohlášeném nejdříve za UFO a následně za formu čínské agrese.

Ač Čína nemá momentálně moc vřelé vztahy s americkou administrativou a s některými dalšími politickými kruhy, vztahy čínského lidu a politiků k Americkému lidu vřelé zůstávají, a Kissingera za jeho představitele považují, kdy jak vyplývá ze slov prezidenta Xiho, je pro ně Kissinger asi reprezentativnějším představitelem Amerického lidu než momentální administrativa.

Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Matthew Miller se ke Kissingerově návštěvě vyjádřil, že jde o jeho soukromý výlet, kdy nijak nejedná za USA. Jenže tajná Kissingerova návštěva Číny roku 1971 také byla oficiálně „soukromá“ a vedla k epochálnímu historickému zlomu.

Americká administrativa v poslední době, možná že i na nátlak business kruhů, zkouší pošramocené vztahy s Čínou trochu napravovat, ale jak její přístup, tak její výsledky jsou dost rozpačité, ač obě strany se shodují, že mírných úspěchů bylo dosaženo.

Vztah ke Kissingerovi mezi profesionály napříč politickým spektrem je často tak trochu jako vztah vojenských profesionálů nepřátelských stran ke generálům jako Rommel nebo Paulus. Ač to byli jejich nepřátelé, stejně je jako profesionály obdivovali a Kissingerova kniha Umění diplomacie je v současnosti pro každého, kdo chce rozumět geopolitice, „Písmem svatým“, ať patří k jakémukoliv táboru profesionálů.

Kissinger byl v teorii i praxi mistrem toho, čemu se říká reál-politika, a úspěšným prosazovatelem toho, co může opravdu fungovat a plnit při volbě zprostředkujících cílů dosažitelné ultimátní cíle. Kdybychom srovnali politiku s architekturou, tak Kissinger razil něco jako architekturu, která může fungovat, bude stát na únosném geologickém podloží, bude mít pevnou statiku a odolnost k přírodním vlivům za přiměřený rozpočet. Nikoliv architekturu vzdušných zámků, která povede jen ke katastrofám a ke zhroucení jako Babylónská věž. A tak ho obdivují i profesionálové, pro které byl konkurentem nebo protivníkem.

Je zastáncem toho, že je sice třeba tak trochu hrát na notu, že je to naše strana, která představuje ty pravé hodnoty, ale varoval před politickým universalismem posvátných hodnot, těch jedině pravých modelů civilizace a lidské společnosti, náboženské jediné víry pravé atp. a před jeho „svatými válkami“ jako před největším nebezpečím, které způsobilo v historii nejvíce zla, konfliktů, které se nemohly vyplatit žádné straně, a nerealistických ambicí. Vzorem pro něj byli reál-politici jako kardinál Richelieu, kancléř Bismarck a správným uspořádáním udržujícím mír mezi národy tzv. Koncert národů v systému po Napoleonských válkách do I. světové války, kdy tento koncept se myslím i dost podobá čínské vizi sdílené budoucnosti lidstva.

Jeho návštěva Číny byla možná významnější než ty oficiální návštěvy washingtonských představitelů z poslední doby, ač tam byl jako soukromá osoba. Stejně byl ale představitelem zákulisních kruhů z kuloárů reál-politiky a businessu USA i širšího Západu hledajících cestu od kurzu údajných posvátných Západních hodnot, které musí ovládnout svět, zpět k míru, prosperitě a k tomu nutné reál-politice.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze