Směnárník 29. července 2022 počítá US dolarové bankovky v pákistánském Rawalpindi. Pákistánská rupie v tradingovém sezení poslední pátek dosáhla mezi oslabujícími měnami vůči dolaru rekordních zisků po předchozích 10 po sobě jdoucích poklesech na mezibankovním trhu, uvádí Státní banka Pákistánu. Photo: Xinhua

V poslední době světovou ekonomikou, od které se původně očekávalo, že v těchto letech si bude užívat oživení po pandemii, cloumá řada věcí, které jí znemožňují řádné zotavení a návrat k časům prosperity. A není to jen krize na Ukrajině a ekonomický konflikt na ni nabalený. Jedním z největších problémů světové ekonomiky se ukazuje být americký dolar jako světová měna, kdy dopady americké monetární politiky jsou na různé země odlišné a nad-proporční účinky jsou zejména pro nově se vynořující a rozvojové ekonomiky.

To samozřejmě přispívá k trendu tzv. de-dolarizace, kdy čím dál více zemí a podniků se přiklání k využívání jiných měn v mezinárodním obchodu i k ukládání finančních rezerv. Ideologičtěji zaměření novináři, politici aj. z tohoto trendu často viní Čínu a její pokusy odstranit onen bájný „na pravidlech založený světový řád“ a disidentské země vystavené americkým sankcím jako Rusko, Írán a Venezuela, kterým transakce mimo dolarový systém pomáhají vyhnout se mechanismům využívaným k mezinárodnímu prosazování sankčních mechanismů využívajících hegemonie dolaru.

Je sice pravdou, že nebezpečí postižení americkými sankcemi a touha po volném obchodu i s těmi, koho by Washington nejraději vyloučil z globálních obchodů, k odklonu od dolaru přispívají, ale tím, co svět nejvíce podněcuje, aby hledal za dolar náhradu, je samotná americká monetární politika, která na světovou ekonomiku momentálně dopadá tvrději než kazetová munice vrhaná na ukrajinská bojiště. Tím, že jsou USA správcem globální měny, jsou v podstatě centrálním bankéřem celého světa, a vše, co s měnou dělají, je ve prospěch něčích zájmů a něčí zájmy poškozuje, kdy v současnosti se většina světa cítí být poškozena – zvláště rozvojové země.

Ohromné zvyšování úrokových sazeb v USA přineslo celé planetě nedostatek kapitálu potřebného k ekonomickému zotavení, a přesto někteří finančníci americké centrální bance radí, aby sazby zvyšovala, i za cenu, že to třeba vyvolá útlum samotné americké ekonomiky, nárůst nezaměstnanosti a chudnutí obyvatel. Když tyto účinky už to má ve všech koutech zejména rozvojového světa, kde se prohlubuje mezinárodní dluhová krize, neboť se vzestupem kurzu dolaru dochází ke zvyšování hodnoty jejich mezinárodních v dolarech denominovaných dluhů vysoko nad výši původního dluhového břemene, ke kterému se zavázali.

Hrůzu to už vyvolává i u mezinárodních institucí jako Mezinárodní měnový fond (MMF), ač jde o instituce značně s americkými zájmy spjaté. MMF ve své poslední zprávě uvedl, že 10procentní zhodnocení dolaru sníží do jednoho roku HDP nově se vynořujících trhů o 1,9 procenta, kdy negativní účinek bude pokračovat i nadále a potrvá asi dva a půl roku. Rozvinuté ekonomiky ale utlumí jen o 0,6 procenta do čtvrt roku a pak přejde takový účinek do pozvolného útlumu.

V rozvojových zemích však už hodnoty jejich dluhů vyhnaných do ohromných výšin vyrůstají nad přijatelné meze a zároveň k nim slábne příliv kapitálu a jejich vlastní kapitál prchá za hranice. Tak to dopadá, když se klíčový světový finanční instrument ponechá v rukou k zájmům světové ekonomiky přezíravých amerických bankéřů, jímž se nabízí příležitost kořistit z globálního zbídačování, které je v celém světě vidět v rozvahách makroekonomických účtů, kdy v některých zemích s jednostranně zaměřenou ekonomikou to vypadá velice chmurně. Spolu s tím do aktiv denominovaných v dolarech a do amerických bank přitéká finanční kořist, která je ziskem získaným nikoliv z uplatnění amerického zboží a služeb na světových trzích, nýbrž na základě efektu finanční pijavice, jaký vyvolal správce světové měny.

To vše přichází za situace, jen chvíli po šíleném krácení úrokových sazeb americké centrální banky za časů explozivního růstu amerického veřejného dluhu kvůli pandemii. A takto chaoticky vrtkavé počínání správce hlavní světové měny s totální přezíravostí k ekonomickým zájmům většiny účastníků světového trhu určitě nepřispívá k důvěře světa v USA jako ve vůdce světového společenství, jak o tom američtí geopolitičtí jestřábi sní, ani důvěře v dolar a v celkový globální finanční systém pod dominancí dolaru, což velice urychluje hledání alternativ, neboť se ukazuje, že jde o systém bezohledného vykořisťování světa přes dolar.

Proto už i taková silně se zájmy USA spjatá organizace, jakou je MMF, aby situaci ještě nezhoršila, dovolila Argentině, aby část svého dluhu splatila místo dolarů v čínských yuanech, v nichž je kapitál dostupnější a dovolí to možná i jiným zemím.

Argentinské peso totiž proti dolaru extrémně oslabilo, momentálně je v kurzu 268 pesos za dolar, ale půjde-li trend stejně jako dosud, bude na konci roku 400 pesos za dolar, takže její dluh roste vysoko nad původní výši a Argentina s tím těžko něco nadělá, když kormidlo dolarového finančního systému mají v rukou bankéři v USA. Argentinská měna jen za letošní rok ztratila 34 procent své hodnoty.

Čína, kdyby byla vedena obdobnou motivací jako USA, tak nad touto situací jásá, neboť jednak jí to hraje do karet zvyšováním oblíbenosti její měny, a hlavně proto, že je jedním z největších věřitelů, jejíž pohledávky jsou denominovány v dolarech, a tak jejich hodnota roste. Ale před profitováním z lichvy upřednostňuje světový hospodářský růst vytvářející příležitosti pro vzájemně výhodnou spolupráci a poptávku po jejím zboží a službách. Proto USA před takto nezodpovědným přístupem k jejich roli správce globální měny opakovaně varuje.

USA přes dolar vyváží do světa své domácí problémy vyvoláváním inflace nebo nedostatku kapitálu a dluhových krizí s katastrofálními dopady na křehčí ekonomiky a s celkovým potlačováním globálního ekonomického růstu a prosperity. Proto, jak tvrdí mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wenbin: „Opakovaně jsme na USA naléhali, aby přijaly odpovědné fiskální a monetární politiky a spolupracovaly na zlepšení koordinace makroekonomických politik i s jinými ekonomikami tak, abychom společně zajistili mezinárodní ekonomickou a finanční stabilitu a přispěli tak ke globálnímu zotavení.“

Zatím však žádné náznaky, že by Amerika ve svých fiskálních a monetárních politikách brala v úvahu zájmy i někoho jiného než vlastní finanční oligarchie, nejsou. Ozývají se z ní však hlasy o agresivitě různých sil podrývajících globální finanční systém a na pravidlech založený světový řád vyvolávajících de-dolarizaci ze svých úzkých mocenských zájmů či ve snaze vyhnout se americké spravedlnosti. Jenže tou hlavní silou svět tlačící k hledání alternativ k dolarovému systému a k vytváření multipolarity i ve světovém finančnictví jsou samotné USA.

Karel Pavlíček