Tento obrázek je z video-animace v pekingském Aerokosmickém ovládacím centru (BACC) dne 2. prosince 2020 ukazuje kosmickou loď Chang’e-5 přistávající na Měsíci. Čínská kosmická sonda Chang’e-5 úspěšně přistála na přivrácené straně Měsíce a v úterý poslala zpět Čínskému národnímu kosmickému úřadu (CNSA) snímky.  (Photo: Xinhua)

V poslední době se chystá nový návrat člověka na Měsíc. V úmyslu to mají opět USA, ovšem i Čína, která je v obnovení výzkumu povrchu Měsíce momentálně asi nejdál, protože v posledních letech realizovala řadu misí na lunární povrch včetně návratu na Zemi s dovezením měsíčních hornin poprvé po půlstoletí. Na novém lunárním programu je Čína už domluvena i na spolupráci s Ruskem, přičemž se nechce omezit na spolupráci jen s ním. Svůj program tedy vyhlašuje za mezinárodně otevřený, do kterého se může přihlásit každý, kdo bude mít čím přispět.

Opětovného přistání na Měsíci chce dostáhnout už před rokem 2030 a chce to provést ekonomicky velice efektivně za využití obvykle už vyvinutých a vyzkoušených technologií. To je dost odlišné jak od přístupu, jaký využily USA na přelomu 60. a 70. let, také jej chtějí použít i ve své nové misi Artemis, která by první posádku na Měsíc měla vysadit na 6,5 dne už v roce 2025. Americký přístup vyžaduje obrovský supertěžký nosič. Zvláště ta nová mise, neboť v současnosti nemá jít o krátkodobé výsadky lidí na povrch, nýbrž o vybudování lunárních základen, které učiní využití lidí při dlouhodobém pobytu mnohem efektivnější.

Čína chce ale využít technologií už používaných nebo vyvíjených i k jiným účelům bez nutnosti vývoje extrémně těžkého nosiče. V dnešní době jsou už velice dobře zvládnuté techniky setkávání a spojování ve vesmíru a Čína to také perfektně ovládá. Proto chce raději vystřelit alespoň dvě rakety a potřebná zařízení do většího celku sestavit až na měsíční orbitě.

USA ale vyvíjí raketový nosič o extrémní nosnosti nové generace využívající vodíkové palivo představující vysokou účinnost při dálkových letech, ale přinášející i potíže. Tento US Space Launch System (SLS) s doplňkovým horním stupněm vyvíjí už přes 10 let a stále je to asi 50 miliard $. Tolik času a peněz do toho ale Čína vložit nechce. Zvláště když to jde udělat pomocí již dostupných a ozkoušených technologií levněji, pokud se větší celky smontují až ve vesmíru.

Čína tedy vypustí vždy alespoň dva raketové nosiče, které se setkají a dají svůj náklad dohromady, což má vyjít levněji a nevyžaduje to vyvinout supertěžký nosič.

Podle nedávného sdělení Zhang Hailiana, náměstka hlavního inženýra Čínské agentury pilotované kosmonautiky (CMSA) plánuje Čína před rokem 2030 výsadek lidí na Měsíc s vybudováním výzkumné stanice na lunárním povrchu, takže tam bude probíhat dlouhodobý výzkum a vývoj k tomu potřebných technologií.

Podle Zhanga využije Čína dva kosmické nosiče, z nichž jeden ponese výsadkový modul pro přistání na Měsíci a druhý ponese kosmickou loď, která doveze posádku. Ty se setkají na lunární orbitě, kde se spojí. Taikonauti tam přestoupí z kosmického korábu, co je tam doveze, do přistávacího modulu.

Po přistání na Měsíci budou na rozdíl od amerických misí před půlstoletím taikonauti provádět dlouhodobý průzkum a sbírat vzorky. Pak realizaci celé mise zase nastoupí na přistávací modul a znovu vyletí na orbitu a spojí se tam s kosmickým korábem zatím čekajícím na lunární orbitě. Následně dojde k cestě taikonautů k Zemi i s nasbíranými vzorky.

To by mělo vyjít mnohem levněji a není třeba vyvíjet žádné nové převratné technologie. Všechny potřebné věci jsou v Číně už vlastně k dispozici jako dobře zvládnuté a vyzkoušené.

Už v roce 2021 jeden z vůdčích čínských raketových vědců Long Lehao neoficiálně prezentoval, jak by mohli vypadat čínské přistání na Měsíci, který se moc nelišil od současného plánu. Také mělo jít o montování celku z několika vynesených dílů. Jak přistávací modul, tak cestovní část pro taikonauty se ovšem měly skládat každý ze dvou dílů, které by se dohromady daly na měsíčním orbitu.

Tehdy se ale počítalo nosiči tehdy dostupnými – Dlouhý pochod 5 DY – což je varianta 57 metrů dlouhého nosiče Dlouhý pochod – 5, tj. nejsilnějšího v běžném provozu nasazovaného čínského nosiče. U toho to však nemá zůstat, neboť se už vyvíjí raketový nosič Dlouhý pochod – 10 a ten má být nasazen do blížící se lunární mise.

Nový nosič bude třístupňovou raketou se dvěma boostery vážící při startu 2 187 tun, která bude mít mnohem větší nosnost. Dlouhý pochod 5 by byl schopen na měsíční orbitu umístit 8,2 tuny nákladu, jenže Dlouhý pochod 10 tam donese 27 tun. To v podstatě odpovídá tomu, co má zvládnout americký nosič US SLS, ale vyjde to levněji.

Vývoj Dlouhého pochodu 10 vycházejícího z dosavadních modelů vyjde daleko levněji stejně jako jeho výroba. Nelze pochybovat, že rentabilita plánovaných čínských misí vyjde daleko lépe. A Čína bude mít i dobře našlápnuto k případnému využití Měsíce ke komerčním účelům.

V USA se hojně ozývají hlasy, že Měsíc by se např. dal využít k těžbě prvků vzácných zemin, které se v současnosti musí obvykle dovážet z Číny, ale na Měsíci by USA mohly získat za Čínu náhradu. Ovšem vyjde-li rentabilita čínských letů na Měsíc pro Čínu lépe, mohly bychom se dočkat toho, že se tyto kovy budou alternativně místo Číny vozit i z Měsíce, ale bude vycházet levněji, když je tam budou těžit a odsud vozit zase Číňané.

Spekuluje se i o možnostech vozit z Měsíce helium 3, které by údajně být mohlo být vysoce efektivní jako palivo pro reaktory řízené jaderné fúze.

K čemu všemu průzkum Měsíce poslouží a jak bude Měsíc komerčně využíván, to se samozřejmě teprve ukáže. Při jakémkoliv rozsáhlém zkoumání či dokonce využívání Měsíce bude hrát rozhodující roli ekonomická rentabilita. A vypadá to, že čínské lety budou vycházet cenově velice příznivě. A rentabilita bude daleko významnější než to, kdo znovu na lunární povrch vysadí člověka o trochu dříve.

Je tedy dost možné kosmické závody o Měsíc by mohly dostat komerční povahu, kdy rozhodující bude rentabilita. Čína je v současnosti na tom s rentabilitou velmi dobře v pilotované kosmonautice své stálé kosmické stanice, která je o dost efektivnější než Mezinárodní vesmírné stanice (ISL), která je o generaci starší než její čínský protějšek Tiangong.

Karel Pavlíček