China France Photo:VCG

Evropská unie se v posledních letech nachází ve stavu sporu o svoji strategickou autonomii. Řada jejích představitelů, zejména z business kruhů nebo politických kruhů s businessem spojených se ozývá, že ohromného potenciálu hospodářského rozvoje a globálního vlivu Evropy bez strategické autonomie dosaženo být nemůže, zatímco jiní z kruhů spíše ideologicky zaměřených politiků a médií prosazují obětování zájmů evropských zemí „vyššímu dobru“ dosahování Atlantických – tedy vlastně Amerických – strategií a snahám o autonomii vzdorují s rozmanitými takovými zdůvodněním jako u nás značně známé rčení: „Patříme na Západ.“

Proto ideologové blokují v Europarlamentu dávno podepsanou investiční dohodu a z Bruselu se ozývá z Washingtonu dovezená mantra o zajišťování proti rizikům v dodavatelských řetězcích vedoucích do Číny – hlavní dílny současného světa, což je stejné, jako by si v dobách Římské říše někdo zajišťoval dopravu proti rizikům cest vedoucích do Říma.

Jelikož je však Čína pro EU hlavním obchodním partnerem a EU pro Čínu druhým největším partnerem po ASEAN, tak v realitě ekonomických vztahů jednotlivých zemí EU převažuje určitý Švejkovský přístup, kdy ty země přes Atlantik a pro veřejnost sdělují: „Poslušně hlásím, že se proti riziku Číny zaštítíme,“ ale kromě řady gest dělají pro svůj business vše, co se dá, aby jejich podnikatelům obchody a investice s Čínou jen kvetly. Zvláště to platí pro země, pro které je Čína ohromným vývozním trhem, jako Německo a Francie, kdy francouzští představitelé si v poslední době dovolují vyjadřovat se i nahlas ve prospěch strategické autonomie, zvláště ve vztahu k Číně, a při odmítání nechat se vtáhnout do amerických konfliktních her kolem Tchaj-wanu.

Po dubnových vyjádřeních francouzského prezidenta v tomto smyslu a některých dalších se teď ozval francouzský ministr hospodářství, financí a průmyslové a digitální suverenity Bruno Le Maire, který se během 9. Čínsko-francouzského ekonomického a finančního dialogu na vysoké úrovni vyjádřil, že sny o evropských zemích o „odloučení“ od Číny jsou „iluzí“ a že nevěří, že by druhá největší ekonomika světa představovala riziko.

V poslední době obě země a podniky obou zemí podepisují jednu dohodu za druhou o spolupráci v průmyslu – např. v leteckém, ale i o kosmických letech, ve finančnictví nebo v ochraně životního prostředí. Tento vývoj nabývá na stále větší hybnosti, ve Francii se probouzí duch gaulleismu a snaha o větší autonomii spolu s nadějemi, že by tato země mohla ke strategické autonomii dovést i širší EU. A podobné naděje na uvedeném fóru vyjádřil i čínský vicepremiér He Lifeng.

A Le Maire na konferenci budil naděje prohlášeními, že čínští investoři jsou ve Francii vítáni, zvláště v oborech elektrických vozidel, baterií a energetické transformace, přičemž jako příklad uváděl čínskou skupinu XTC New Energy Materials, která rozjela společný investiční projekt s francouzským jaderným gigantem Orano, což je v příkrém protikladu k vyjádřením politiků řady zemí EU pronášejících výroky o snížení ekonomické závislosti na Číně.

Le Maire ovšem na tiskové konferenci po dialogu vyjadřoval přání, aby se Francii dařil rozsáhlejší vstup na Čínský trh, aby do Číny vyvážela více zboží a měla s ní tak vyváženější obchodní vztahy, s tím, že je přesvědčen, že Francie je při posilování ekonomických vztahů s Čínou na „správné cestě“ a že představy o „odlučování“ zemí od Číny jsou jen „iluze“. Také, aby zamezil nedorozumění, řekl, že ten teď na Západě populární koncept „de-rizikovosti“ by neměl znamenat tvrzení, že „Čína představuje riziko,“ což by se mělo mezi zeměmi i mezi EU a Čínou během nadcházejících dialogů vyjasnit.

Samozřejmě, že i ze samotného dialogu vzešla řada pro ekonomické vztahy přínosných výsledků napříč řadou problematik jako pokrytí průmyslových řetězců, finanční služby, digitální ekonomika či ochrana intelektuálního vlastnictví, kdy značný důraz byl prý kladen na digitální ekonomiku, zvláště na předávání a na vedení aplikací pro tržní přístup z Číny financovaných podniků férovým způsobem bez diskriminace při dodržování zákonů a předpisů včetně těch národně bezpečnostních.

Ovšem situace je dost podobná i v jiných zemích EU, které třebas nejsou ve své rétorice tak otevřeně upřímné jako Francie, ale v reálu, ač americkou mantru o „de-rizikovosti“ švejkovsky opakují, hledají spíše příležitosti k tržní spolupráci s Čínou, jako Německo, a ukazuje se to v ekonomických číslech, kde objemy obchodů a investic mají spíše růstový trend, než aby „se zbavovaly rizik svým úpadkem“.

Německo se sice vyjadřuje vůči Washingtonu poslušně a prohlášení o strategické autonomii od německých představitelů na rozdíl od těch francouzských neuslyšíte, ale v letech 2021 a 2022 rostly německá přímé investice do Číny každý rok zhruba o 11 procent. Tedy v těchto časech stupňování washingtonské snahy o přesvědčení spojenců k větší izolaci od Číny rostly o dost více než v předchozích letech.

Nicméně ve Francii sílí hlasy gaulleismu vybízející k většímu zřeteli na národní zájmy v zahraniční a v ekonomické politice, a to i přímo z úst prezidenta Macrona a členů jeho vlády, a k prosazování větší strategické autonomie a větší ekonomické pragmatičnosti v celé EU, kdy Francie evidentně usiluje o postavení vůdčí země EU s vlivem převyšujícím i Německo. A tyto výzvy rády slyší businessmani nejen ve Francii, ale i v Německu a všude po Evropě, a zřejmě i většina veřejnosti.

Nicméně v posledních letech se tlak ideologů a washingtonských geopolitiků dost stupňuje, kdy v návaznosti na Ukrajinskou krizi se objevuje i něco na způsob měkčích forem McCarthismu a i Francie se k tomu v lehčích formách přidává. Např. zahraničně politický poradce prezidenta Macrona Emmanuel Bonne nedávno Čínu obviňoval, že Rusku prodává i nějaké zboží, které by se mohlo použít k vojenským účelům. Nejspíš to byla jen taková jemná úlitba za Atlantik signalizující, že Francie je řádným členem NATO a že se přidává k povinnému trendu spojovat Čínu s Ruskem a vykládat čínsko-ruské vztahy jako zapojení Číny do ruské zahraniční politiky včetně nesmyslného propagandistického naznačování, že Čína je dobrými vztahy s Ruskem vlastně stranou Ukrajinského konfliktu, ač je to totální nesmysl.

Ovšem přetrvání dobrých vztahů mezi EU a Čínou, zvláště mezi vůdčími zeměmi EU jako Francie a Německo, i v této vypjaté době a růst businessu a investic mezi oběma stranami přes současnou vypjatou situaci a politické tlaky jasně ukazuje, že tyto business vztahy mají vysokou odolnost, jsou samotné dobře zaštítěné proti rizikům a v rizikových časech jsou spíše zdrojem jistoty, na kterou se lze spolehnout.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze