Při běžných starostech se tím zabýváme spíš jednoslovně. Něco se stalo. Použijeme asi jedno slovo či krátkou větu. Něco jako: Výborně. Anó. Tak to je dobře! Konečně! Souhlasím. Mnozí lidé udělají totéž. Jenže použijí neslušnou vulgaritu, kterou si oblíbili. Události příprav na válku jsou v plném proudu. Dvě a více procent. Když vy, tak i my. Evropa je plná oceli a elektroniky. Zbrojní fabriky jedou na plné pecky. V generálních štábech se svítí celé noci. Radost. Není většího hrdinství než bránit vlast. Území republiky. A nehrozit okolí prstem. Republika je otevřená americké armádě. Ruské rakety dostávají nové cíle. Jistě přijde mini mobilizace, potom nácvik té větší. Ať víme, jak jsme na tom. Budovy jistě již stát vybral. Přísaha. Výcvik. Radost. Jedna dáma ve vládě říká, že jsme ve válce. Věřme jí. Nevtipkuje. Má to z první či druhé ruky. Hnutí pro válku rozjelo papíry, dokumenty, propustky, doklady, letáky, v jazykových mutacích. Zapojí se mnozí občané. Vše pro válku.
Zapomněl jsem to hlavní. Není mi jasné proti komu? Proti malému státu s diamanty a uranem v Africe? Proti vzpouzející zemi na středním Východě? Nebo se vrátíme do Afganistánu či Vietnamu? Chceme sjednotit korejské státy? Ukrást Číně Taiwan? Doplnit chladiče tanků vodou z řeky Volha a sníme o lyžovačce na Urale, naftě a plynu? Já, naivka, jsi si myslel, že je výborné, když člověk zkrotil sílu v uranu a využil jí pro nukleární zbraň. Pro mě záruka míru. Parita. Rovnováha. Třeba nerovnováha v rovnováze. Prostě paráda. Žádné experimenty. Teď se mi zdá, že červená tlačítka mají odpověď „po ruce“ stejně jako osobní mobily. Jdeme jednotní a svorní do peklíčka. Zkratkou. Těšíme se. Hnutí se hnulo k válce.
Mír je zapomenuté slovo. Je stiženo mrtvicí a jen tu a tam se projeví hnutí mírová. V celém světě. Válečníci na něj pořádají kruhový hon. Umlátit, dehonestovat, kompromitovat, nepublikovat, sledovat, kriminalizovat.
Mír potřebuje živou vodu. Že by to byl zvuk mužů a žen, až budou křičet hurááá a útočit na území Ruska? Nebo až se ponoříme do tmy a ticha? Anebo až bude více než 40 dnů pršet, anebo 400 dnů nezaprší? Od prvního jaderného pokusu s bombou uplynulo hodně vody. Divil bych se, kdyby věda nedala vojáčkům něco mnohem „lepšího“, rychlejšího jednoduššího a razantnějšího. My normálové si toho zřejmě nevšimneme, o to více si to užijí „mírotvorci“ ukrytí hluboko, opravdu hluboko po horami a skálami v dobře vybavených norách. Kdo bude pochybovat, přijde se ochladit to supermarketů beze zboží. Tam mohou agitovat pro mír s ostatními odpírači a volnomyšlenkáři. Je mi líto. Volil jsme svého zástupce do parlamentu a senátu a ten mne zklamal. Hubou je pro mír. Rukou pro válku.
Řešení je jednoduché. Ponechejme si své názory. Ponechejme si své ambice. Ponechejme si své choutky. Stačí jediné. Navrhuji, že každá země, tedy každý stát, pro začátek stáhne svá vojska a podpůrné systémy z cizích zemí. Nechť je dislokuje, řekněme 50 kilometrů od sousedních hranic.
To by byla úleva. Pro okupované země, pro rozpočty, volné pracovní síly pro užitečnou práci.
Pro začátek to stačí.
Veřejné finance dejme do boje s rakovinou. Hledání cesty užití nových zdrojů energie. Nakrmme hladové a napojme žíznivé.
A na konec, kdyby si tak vrcholní zástupci lidu v nejrůznějších senátech, parlamentech a podobně odhlasovali, že půjdou-li kdy válčit, budou právě oni v první útočné linii jako nadšená a svorná pěchota! To by bylo pěkné a příkladné, že?
Evropa není svět. Cokoliv, jen ne u nás v Evropě!
Napětí nebývale vzrostlo v Asijsko-pacifickém prostoru. Některé Země získávají svou prosperitu spoluprací s Čínskou lidovou republikou a jiné se velmi aktivně hlásí do klubu s Čínou. Velké i menší asijské země jsou zvyklé si vládnout sami. Tak tomu bylo vždy v historii a je tomu tak i na počátku 21. století. Je-li historie studnicí poznání, je věda, poznatky, vynálezy a objevy právě zde v lůně zrodu a lze očekávat velká překvapení v blízké budoucnosti. Zatím, co svět si považuje za čest být v tomto regionu vítán, my Češi se ušklebujeme, drbeme za uchem a uvažujeme, že vyplázneme jazyk. Budeme první. Také poslední. Vlastně je dobře, že velké firmy v oblasti průmyslu jsou v nečeských rukou. Ony totiž jsou obchodníky a vizionáři. Když nebude vyhnutí, omluví českou vládu na recepci z podrážděnosti způsobené z průzkumy veřejného mínění a odvodů „desátků“ do Bruselu. Je zajímavé, že šéf amerických vyzvědačů, pan Burns, při projevu v Britském parlamentu řekl, mimo jiného, přibližně jinými slovy toto: ekonomika U.S.A. a Číny je na sobě závislá, bylo by pošetilé se oddělovat, také však „odstraňovat rizika“. Zmínil, že Čína je jedinou zemí, která chce nejen přetvořit mezinárodní řád, ale i neustále posilovat svou ekonomickou, diplomatickou, vojenskou a technologickou sílu. Tolik tento jeden z nejvlivnějších politiků Ameriky.
Co k tomu dodat. „Odstraňování rizik“ je blamáž a fabulace. Měnit světový mezinárodní řád nechce jen Čína, ale mnohé velké a malé země, jímž do vnitřních ekonomik a politiky zasahují Spojené státy přímo, anebo skrytě. A to, že Čína má ambice je zcela v pořádku. Což o totéž neusilují U.S.A.? Jistě ano! Soutěž a konkurence. V míru. Spolupráce. Nic nového pod sluncem. Rovnováha je garance míru, ne slabost a nepatřičná servilita. Pod čarou se skrývá však mnohem více. Je to příklad a vliv Číny jako uspořádaného a fungujícího nového ekonomického a politického systému. To je jádro animozity. Bezmezná důvěra v tak zvané obranné spolky se může lidem světa smrtelně nevyplatit. Připomíná mi, že jsme to přehnali s delegovanou důvěrou. Dospěl jsem k úsudku, že zabít, zabíjet, plánovat zabíjení, tiše válčit, nebo vyhlásit válku je nejtěžší zločin.
V německém Norimberku je místo, kde se zdálo, že ďábel války vyklidil pole a do rozumu a srdcí vstoupil Boží mír. Od této doby klameme a lžeme. Vrátila se nám chuť ovládat a vládnout. Přisoudili jsme si Božské oprávnění zničit zemičku svými rozhodnutími.
Tak pojďme mír probudit a udělat, co lze, aby se stal součástí našich přání a tužeb. Síla veřejného mínění je ta nejpůsobivější zbraň a má ukrutnou sílu.
Nepochybuji, dobré zprávy jsou na cestě…
riel