Politické kruhy, které vedly jestřábí geopolitiku USA a snažily se za sebou šikovat všechny ostatní, aby se pak spolu se svými nohsledy mohly pasovat na „světové společenství“, v poslední době zažívají nepříjemné chvilky, když to vypadá, že snahami vnucovat svoji hegemonickou zvůli se spíše dostávají do izolace sami, a to nejen v mezinárodním měřítku.
Krásně je to vidět na snahách Washingtonu šikovat svět, nebo alespoň Západ k politice odtažité k Číně nazývané každou chvíli jiným jménem, kdy poslední název je de-riziková politika. Ale nadšení s tím nesklízí skoro nikde. I v Evropské unii snažící se vůči USA vypadat dost servilně, jsou hlasy napříč politickým spektrem, od vysokých politiků a ještě více od představitelů businessu k tomuto postoji dost odtažité. Situace není úplně odlišná ani ve Spojených státech samotných, a dokonce i uvnitř prezidentovy administrativy, která je také evidentně v postojích vůči Číně silně rozpolcená.
Ač samotného Joe Bidena jeho jestřábové letos přesvědčili k faux-pas, při němž označil prezidenta dílny světa a stálého člena Rady bezpečnosti OSN Xi Jinpinga za „diktátora“, tak jeho vlastní ministryně obchodu Janet Yellen představující americké business kruhy pár týdnů nato vyrazila do Číny, aby tam podle svých slov: „Pomohla vybudovat odolný a produktivní komunikační kanál s novým čínským týmem,“ když zároveň ujišťovala, „my naše vztahy nevidíme jako konflikt velmocí a neusilujeme o vzájemné odtržení našich ekonomik.“ To naznačuje, že jestřábům se ani uvnitř samotné washingtonské administrativy nedaří za sebou všechny sešikovat.
Tím se situace v USA trochu podobá i situaci v EU, kde sice není nouze o ideology vnímavé k volání washingtonských jestřábů, ale tlaky businessu a politických pragmatiků tu někdy vybublají až k vyjádřením, jakými nedávno dělal všude po světě titulky francouzský prezident Macron, když vyzýval ke strategické autonomii Evropy a odmítal nechat se USA vtáhnout do amerických mocenských her a do ohrazování Číny v rozporu se skutečnými ekonomickými zájmy země, pro kterou je Čína klíčovým ekonomickým partnerem.
Západ je tedy ohledně postoje k Číně silně rozpolcen včetně rozkolů v samotném Washingtonu. A hlasy jako ty z Francie se ozývají i odjinud. Samotný eurokomisař pro zahraničí Josep Borrell prohlásil, že posiluje vztahy s Čínou. Hojně si volá s čínským ministrem zahraničí, aby diskutovali o přípravě nadcházejícího velkého Summitu EU-Čína, kdy na obou stranách je prý silný apetit k posilování vztahů.
Také eurokomisař obchodu Valdis Dombrovskis, místo aby vyzýval k de-rizikovému přístupu k Číně, usilovně s Čínou komunikuje a snaží se zvýšit obchod s Čínou a přesvědčit ji, aby zlepšovala podmínky pro evropské vývozy do Číny, neboť EU a značný počet jejích států má s touto zemí velký obchodní deficit. Tvrdí přitom, že jeho hlavním záměrem je s touto druhou největší ekonomikou světa udržovat dobré vztahy a vyslechnout ji pozorně na zářiovém Obchodním dialogu mezi EU a Čínou na nejvyšší ekonomické úrovni.
Takže rozkoly mezi jestřáby vnucujícími politiku agresivního ohrazování Číny a pragmatickými kruhy jsou velice výrazné v samotném Západním táboře i v USA, nevyjímaje ani administrativu ve Washingtonu. Snahy šikovat všechny k ekonomickému ohrazování současné dílny světa Číny tedy evidentně dopadají velice podobně jako někdejší snahy císaře Napoleona vnutit Evropě ohrazování tehdejší dílny světa Velké Británie, které vedly nakonec naopak k tomu, že se všichni takto šikovaní naopak, aby ochránili své vlastní skutečné ekonomické zájmy, sešikovali proti Napoleonovi, který jim politiku ohrazování vnucoval, což skončilo u Waterloo.
Samozřejmě, že když je takováto situace uvnitř úzkých mocenských kruhů Washingtonu, jako jsou jejich evropští spojenci a dokonce i samotná Bidenova administrativa, tak ve světě kolem obdobné snahy monstrózně selhávají na celé čáře. Sice v některých zemích, jako Japonsko aj., jsou tomu částečně, ač ne úplně, otevření, ale ve většině Asie tyto snahy selhávají. Washington a NATO nejvíce usilují k ohrazování Číny přesvědčit Asociaci jihoasijských zemí (ASEAN). To tyto země svým způsobem těší, neboť v tom vidí příležitost něco z této rivality ze Západu vytěžit, ale těžko by šlo najít zemi, která by si nechtěla hlavně užívat výhodných ekonomických vztahů s Čínou.
Čína je konec konců jejich soused a vzestup Číny, který za sebou táhne i jejich vzestup k vyšší ekonomické prosperitě, je součástí širšího vzestupu jejich asijské domoviny a je největším zdrojem ekonomických příležitostí i růstu jejich vlastního významu ve světě. Není to nic, co by jim mařilo naděje nebo je zbavovalo dominance. Naopak zapojit se do takových snah by bylo určitým sebeobětováním za cizí zájmy.
Není snad ani nutno moc zdůrazňovat, že prakticky všude u globálního jihu washingtonští geopolitikové mají s ohrazováním Číny smůlu, jestli jsou to země Pacifiku, Latinské Ameriky nebo Afriky. Tam všude na Čínu spíše pohlíží jako na naději, že je vytáhne k rozvoji a předá jim svůj osvědčený rozvojový model, který bude spolehlivější než různé ty „rozvojové pomoci“ od Západu.
Ovšem místem, kde je tento přístup momentálně hodně na vzestupu, je Střední východ. Ten donedávna býval pod převládající dominancí USA a částečně i jejich evropských spojenců. USA zde dokonce vedly za své zájmy řadu zástupných válek a občas i přímo intervenovaly, aby všem daly najevo, kdo je tady hegemon. Jenže zdejší země silně investují do svého rozvoje ve spolupráci s Čínou, zapojují se do iniciativ jako Nová hedvábná stezka, využívají vzestup Číny a Asie k tomu, aby se do něj zapojily a dosahovaly svého vzestupu a autonomie účastí na vzestupu Asie.
A z izolace od Číny a od mezinárodních iniciativ jako Nová hedvábná stezka, od společenství BRICS a od institucí na něj napojených, jako Nová rozvojová banka, by byla ztrátou epochálních rozvojových příležitostí a možností vyšplhat se mezi nejvlivnější země světa.
Ohrazování Číny s sebou pro nikoho nenese žádnou výnosnou ekonomickou perspektivu. Spíše než zaštiťování se proti rizikům je to zaštiťováním se proti jejich opaku – tedy proti příležitostem. Neexistuje ani žádná zvláštní nabídka jiných lepších příležitostí, které by mohli americkou hegemonií posedlí snílci o Novém americkém století nabídnout těm, kdo se k nim přidají. A to nejen, pokud jde o širší globální scénu, ale ani vlastní business Západních zemí včetně USA nemá skutečnou náhradu za příležitosti, které nachází na čínském trhu, ze spolupráce s čínskými podniky i z čínské nabídky zboží a služeb.
Jde o strategii, která musí být i v našich časech stejně neúčinná, jako byla za časů Napoleona.
Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG v Praze