Tisíce keramických soch v životní velikosti, každá s jedinečnou tváří, osobitým výrazem, postojem. Kdo by neslyšel o Terakotové armádě? Ovšem stanout tváří tvář stovkám sešikovaných vojáků připravených k boji, vidět na vlastní oči rozlohu areálu, počty keramických soch či preciznost zpracování každé z nich, to je zážitek na celý život. Přitom jde o nejmladší takto velký archeologický objev současnosti. Svou úchvatností a jedinečností je ale právem zapsán v UNESCO. A na jeho spatření se musíte vybavit trpělivostí.

Muzeum, které vzniklo na místě nálezu v místě nazvaném Lishan, leží 40 kilometrů od centra města Xi'an, v provincii Shaanxi. Areál je poměrně nenápadný, schovaný ve vesničkách. Přitom skrývá a chrání poklady nevyčíslitelné hodnoty. Nedaleko tohoto místa totiž bývalo v letech 221 - 207 před naším letopočtem hlavní město dynastie Čchin, a terakotová armáda je součástí hrobky císaře Čchin Š'-chuang-ti, který v té době vládl. Stavět monumentální hrobky bylo v té době pro velké vládce typické, stavěly se v Číně, Evropě či v Egyptě. Ovšem na rozdíl od těch položených více na západ, o kterých ví celý svět po staletí, tato hrobka a její doprovod a výzdoba byla po dlouhá tisíciletí schována zapomenutá pod zemí…

Velikost první haly je impozantní

Za objevem stála náhoda

Někdy za úchvatnými objevy stojí pouhé náhody. Příběh o objevu terakotové armády začal kopáním studny poblíž vesnice Xiahe. Říká se, že se dělníci při kopání propadli do jedné ze síní, a když se usadil prach a oni prozřeli, spatřili ke své hrůze šiky vojáků, kteří vypadali jako živí. Ovšem pravda je, že tato verze je známá spíše z filmů. Ve skutečnosti dělníci při kopání stále častěji naráželi na různě keramické úlomky, bronzové hroty šípů a úpon z luků a tak raději zavolali archeology. Prvním, který na místo nálezu zavítal, byl v dubnu roku 1974 Čao Kchang-min. Ten dorazil na místo, sesbíral všechny střepy, které našel a vydal se je sestavovat zpět do muzea v Lin-tchungu, kde pracoval. Když se ale před ním po třech měsících sestavování »zhmotnili« dvě sochy z terakoty vysoké 178 cm, pocházející z 3. století př. n. l., pochopil, že narazil na archeologický zázrak.

Archeologové se vrátili a začali s odkrýváním největší senzace minulého století. Objevili obrovské mauzoleum císaře Čchin Š'-chuang-ti a šiky vojáků, sochy koní a mnoho dalších keramických a bronzových postav. Světlo světa začala postupně opět spatřovat slavná terakotová armáda, která je nedílnou součástí tohoto obrovského mauzolea, které nechal Čchin budovat už za svého života. Na stavbě prý pracovalo až 700 tisíc lidí, stavělo se téměř 40 let a hotovo nebylo ani ve chvíli, kdy císař zemřel. Megalomanská stavba, která se rozkládá podle posledních průzkumů na celkové ploše 98 čtverečním kilometrům, je nyní prozkoumaná jen z necelé čtvrtiny a ukrývá spousty dalších historických pokladů.

Při bližším pohledu má skutečně každý voják jinou tvář i držení těla

Šiky vojáků s osobností

Jednou z jedinečností tohoto objevu je vedle rozlohy a počtů soch jejich propracovanost. Každý z jednotlivých terakotových vojáků má svou osobitou tvář, výraz v obličeji i držení těla. Při dokončení před více než dvěma tisíci lety, ale také při jejich odkrytí byli vojáci ručně malovaní a vypadali skutečně jako živí. Na některých sochách se barvy uchovaly až do doby nálezu. Bohužel po odkrytí a působením vzduchu ale vzaly jedinečné barvy za své během pouhých pár desítek minut. Proto není zdaleka odkryté vše. Archeologové rozhodli, že raději část vojáků zakryjí a část ani vykopávat nebudou, aby nezničili jejich jedinečnost.

To ovšem neznamená, že není v mauzoleu na co se dívat. Dnes mohou turisté při návštěvě muzea terakotové armády spatřit zhruba osm tisíc soch vojáků ve třech velkých halách. Když vstoupíte do první haly, v první chvíli vás ohromí její velikost, která zvenku vůbec nevyniká. Když se vám podaří protlačit skrze záplavy turistů, převážně Číňanů, spatříte stovky vojáků stojících v šicích, kteří jsou jakoby zmrazeni v čase, připraveni vyrazit do boje. Jejich počet a dokonalé postavy vás ohromí. A při dalším detailnějším pohledu zjistíte, že jsou skutečně každý jiný. Překvapivá je i jejich velikost. Sochy mají výšku od 170 do 200 centimetrů, jsou tedy vyšší než průměrní Číňané a byli vystavěni jako armáda obrů. V této hale stojí okolo 6 tisíc válečníků, koní a okolo 40 dřevěných vozů. Každý z válečníků držel v ruce svou zbraň – luk a šípy, kopí, oštěpy, halapartny, samostříly a dle pozic jednotlivých vojáků a způsobu držení zbraní je patrné, že jsou připraveni k okamžitému útoku. Ačkoli zbraně, které ve svých rukou válečníci drželi, byly vyrobeny převážně ze dřeva (s bronzovými detaily), a proto se jich mnoho nedochovalo, lze z jejich držení i samotného postavení válečníků čerpat mnoho cenných informací ohledně tehdejší válečné strategie.

Archeologové stále na kompletování vojáků pracují

Nekončící práce archeologů

Bohužel čerstvý a agresivní vzduch nedělá sochám úplně dobře. V druhé polovině haly můžete obdivovat práci archeologů, kteří jednotlivé sochy kolikrát sestavují kus po kusu zpět do podoby vojáků. Dávají dohromady každičký kousek, který je předem zaevidován a popsán. Ale naopak i sochy, které zůstaly v celku, se mnohde začínají působením eroze rozpadat. Na konci haly pak můžete spatřit i realistické sochy koní. Ti jsou ale o něco menší, než by člověk čekal. Pravděpodobně byly za vlády dynastie Čchin využíváni spíš houževnatí koníci tipu pony.

V dalších dvou halách již tak mohutné odkryvy nejsou. V druhé hale najdete další pozůstatky vojáků, desítky koní a zbytky válečných vozů. Na první pohled ale pochopíte, že tato část nebyla zdaleka celá odkryta. Anebo byly již objevené sochy opět zakryty, aby jim neškodil vzduch a vlhkost. Z rentgenového průzkumu však vědci dokázali zjistit, že se pod zemí ukrývá okolo 350 tažných koní, 116 sedel, okolo 900 postav a 90 válečných vozů. Všichni válečníci, koně a vozy rovněž tvoří důmyslnou válečnou bojovou formaci. Na každém z vozů byly tři postavy – jeden vozka a dva bojovníci. Ovšem můžete zde i detailněji prozkoumat velmi zachovalé sochy generála, koně či úředníka schované ve skleněných vitrínách. V třetí nejmenší hale pak můžete obdivovat dva velké bronzové a bohatě zdobené vozy pro samotného císaře.

Ještě zajímavější je ale historie samotných vykopávek a barvy, kterými vojáci původně hýřili. Muselo být fascinující odkrývat armádu, která byla v původním stavu pestře vymalovaná. Dnes jsou již zlomky keramiky s barevnou glazurou vzácností. Ze zbytků barev, které se na místě dochovaly, dokázali odborníci zjistit, že šlo o minerální barvy převážně v základních odstínech – červená, zelená, modrá, bílá, černá. Bílé obličeje vojáků s černými vlasy, hnědýma očima a barevnými zdobenými uniformami museli působit úchvatně.

Zajímavé je také tvrzení historiků, že terakotová armáda vznikla díky již tehdejší mezinárodní a prakticky i mezikontinentální spolupráci. Čínu a Evropu totiž pojily úzké vztahy ještě před zrodem hedvábné stezky okolo roku 130 př. n. l., a zjevně nešlo jen o urozená poselstva z Říma, nýbrž také o výměnu znalostí a řemeslných dovedností, které s sebou přinášeli »obyčejní« příchozí. Badatelé se domnívají, že čínské terakotové sochy čerpaly inspiraci z těch řeckých. Na výrobu armády tak podle všeho dohlíželi řečtí sochaři, kteří zde fungovali jako poradci a »technický dozor«.

Terakotový kůň

Pozůstatky přelomové doby

Vláda císaře Čchin Š’-chuang-tiho byla přelomová i díky jeho ojedinělým krokům. Císař, který se původně jmenoval Jing-Čeng se stal vládcem již ve svých třinácti letech. Do jeho dvaadvaceti let ale místo něj vládla jeho matka. Mladý vládce vyrůstal v době krvavých a krutých bitev, kdy proti sobě válčily na území Číny jednotlivá království. Ihned po usednutí na trůn se mladý král v tom svém království pustil do mnoha reforem, zejména v zemědělství a armádě, a zemi se začalo dařit. Díky tomu se mladý vladař odvážil bojovat i o území ostatních států. Po deseti letech vleklých bojů, i mnoha intrik a politických triků, se mu podařilo podrobit a jako prvnímu sjednotit celou říši pod svou vládu jednoho panovníka – Prvního císaře, Š'-chuang-ti, jak si začal říkat, čímž dlouhé období chaosu.

Nová sjednocená vláda Prvního císaře se poté pustila do důmyslných reforem, například zakládání polností, umožnění nákupu a prodeje pozemků či uznání soukromého vlastnictví. Sám také rozdělil říši do 36 (posléze 46) prefektur, sjednotil právní řád, zavedl jednotnou měnu, stejné soustavy jednotek míry a váhy, sjednotil písmové znaky, které do té doby mělo každé království vlastní. A toto sjednocení přetrvalo dodnes. Nechal také třeba standardizovat rozchod vozových kol a následně pro tyto standardizované vozy postavit cesty. A byl první, kdo začal opravovat a spojovat síť hradeb, které se nacházely v jednotlivých prefekturách, čímž byl položen základ pro Velkou čínskou zeď.

Třetí hala zůstává z větší části zakrytá

Tajemné místo posledního odpočinku

Ovšem samotná hrobka tohoto císaře zůstává stále skrytá, uzavřená. Císař leží v komplexu podzemního posmrtného paláce, který se nachází asi 1500 metrů od hal s terakotovou armádou. Archeologové ale toto místo zatím zkoumají jen pomocí moderní techniky, aniž by jej odkrývali. Důvodů, proč zůstává hrobka stále skrytá je více. Říká se, že tím hlavním důvodem je strach. Podle dobových pramenů – například Knihy vrchních písařů historika S’-ma Čchiena, napsané sto let po dokončení mauzolea – střeží hrobku důmyslné pasti, propadla či automatické samostříly. Hovoří dokonce o takzvaném tekutém stříbru, které přináší smrt. Podle všeho jde o rtuť, která by na narušitele věčného císařova spánku v nečekané chvíli vytekla. Paradoxní je, že právě rtuť dost možná stojí i za smrtí samotného císaře, který zemřel ve svých padesáti letech po požití elixíru mládi s přídavkem rtuti. A rtuť se podle rozborů půdy skutečně v místě hrobky vyskytuje ve velkém množství.

Skutečným důvodem je ale to, že se archeologové bojí o zničení jedinečných soch a dalších uměleckých děl při kontaktu se vzduchem. Čekají a vymýšlejí šetrné techniky, které by právě poškození při odkryvu zamezily. Nechávají tak Prvního císaře Čchina raději dál klidně spát a sami sní o tom, jaké poklady ukrývá jeho pohřební komnata. A tím zůstává stále platný i záměr samotného císaře, aby nebyl nikdy nikým rušen.

Helena KOČOVÁ