Dospěl jsem ke hrůznému zjištění. Informace a dezinformace jsou zřejmě sourozenci. Mají se rádi a občas se i poperou. Mám na svět svůj názor a dosud nebylo jediného důvodu jej měnit. Vždy jsem horoval pro moderní socialismus. To do úvodu.

Za všech okolností mě zajímaly události v mé zemi, Evropě a ve světě. Informace v novinách i rozhlase, televizi a knihách. Pro mou generaci papírový přítel a zdroj poznání. Někdy i dvakrát do týdne v knihovně za výpůjčkami. Chybí mi to, jen mimochodem. Dnešek mě zastihl jako nemotoru se slabým zrakem. Prý vše je na internetu. Asi ano. To nelze popřít a polemizovat o tom. Až v poslední době jsem to celé pochopil. Já ten internet nepotřebuju. Nevím, jak se to stalo, mé vědomí mi řeklo, že můj mozek propojil své plošné spoje a jen tak sám od sebe uceleně klade otázky a odpovídá si. Myslím, tedy jsem. Chválím všechny informace, které ke mně kdy přišly. Všechny. Možná jich není pořád dost. Vím, objektivně zachycuji jen malinkou výseč informační mršti. Avšak i zato díky.

V poslední době mne přesvědčují moudré ženy a mužové, odborníci z českých universit, výzkumných pracovišť, představitelé institucí a organizací, že jsou zde dezinformace a oni, že mne ochrání před jejich zhoubným a strašlivým působením, neboť oni to umí odborně posoudit a já ne. Neboť jsem starý, se základním vzděláním, jak smutné, a mohu se stát obětí nečestných a černých sil a trpaslíků… To mě šokovalo! Stateční hoši a dívky s nasazením svého intelektuálního trustu se o mne bojí a chtějí mi pomoci. Také jsem to vůbec nechápal. Začal jsme se bát! Co si počnu! Dokonce je koordinován boj s tou „dezinformací“. Potom se mé obavy změnily ve veselí. Já hlupák jsem nepochopil vtipnou parodii. Jsme to ale národ vtipálků! Starý dobrý voják Švejk. To byl specialista na popis reality a svobodomyslných úvah. Ale teď humor přechází v údiv a škleb. Někdo, že by česká hlavička či perspektivní zahraniční poradce, to myslí zcela vážně, pracuje na vymýtání mých myšlenek a roubuje nové, ty správné informace a pravdy. Roubovat lze mladé stromečky, ale můj kmen již roubovat prostě nelze. Jsem si jist. Budu si i nadále jen tak „přemýšlet, diskutovat a vyjadřovat se“, od těch giga problémů až po ty pikantní drby sousedky, pána v autobusu, dámy v sámošce a konče zahraničními weby, rádii a televizemi a osobní setkáními s lidmi malé či velké politiky, od nás či ze světa…

Prosím útočme na sebe. Slušně, s přátelským pohledem, lehce nad věcí, a ne s tvrdými rysy v obličeji a krvavým očním bělmem. Nějaký mladičký politolog řekl, že jsme v informační válce! Tak tedy mladý pane, já v té vaší válce nejsem. Jde o snahu vydesinfikovat mou hlavu, tedy naše hlavičky a do volného místa vložit nový obsah. To bych mohl přijít ale o dost. Co já vím, třeba bych se stal vyznavačem a stoupencem ekonomického liberalismu, filozofie kolektivní viny, výjimečnosti elit, neodůvodněného a nepřiměřeného zbrojení, výjimečného a dominantního postavení soukromých monopolů, nezřetelné sociální politiky či úhrad za zdravotní péči od pacientů. Nikoliv. V důsledku by se po mě možná chtělo volit jinou politickou stranu či souhlasit s účastí české armády na agresi vůči jiným zemím. Ani náhodou.

Jde však o více. Ptám se. Je dost informací v našich sdělovacích prostředcích? Zdánlivě ano. Fakticky nikoliv. Barevnost se zejména v poslední době změnila ve stereotyp. Lze úspěšně tipovat o čem, že budou zítřejší zprávy ze světa. Žádný dynamický stereotyp. Spíše obava nepřekročit nepřekročitelné. Nejsme pupek světa, ani Evropy. Dějí se přece zajímavé věci. Nic není v českých sdělovacích prostředcích o Číně. Dnes vůdčí světová ekonomika udává tep ekonomickým procesům. Informace o Čínské lidové republice velmi chybí. Oficiální korespondenti o ni rádi mluví a neuslyšíte od nich slovo obdivu a pravdy, nýbrž snůšku odsudků. Televizní šoty jsou velice krátké a nesouvisející zpravidla s tématem. Zato kdejaká nesmyslná a nedůležitá a mlhavá událost dostává značnou publicitu. Podstatné je, že je ta záležitost ze Spojených států amerických či zemí Evropy. Bezuzdnou kritiku reality a grandiózních plánů a společenských událostí obyčejně občané v Česku odmítají. Vidí ten obrovský rozpor mezi tím, co musí poslouchat v masmédiích a v tom, jak se setkávají se zbožím z Číny a co si zjišťují na internetových stránkách. Informace slouží dezinformacím. Dezinformace slouží informacím. Čínská lidová republika si vytyčila plán vysokého stupně soběstačnosti v produkci zemědělství. Ihned připitomělá kritika z české strany v rádoby zasvěcených komentářích. Šílenost. Jen připomínám, že v době existence Československa v období socialismu jsme importovali dva druhy zemědělských produktů, tabák a víno. Vše ostatní zemědělci ve svých družstvech dokázali vypěstovat a uživit čtrnáct milionů obyvatel. Uvědomuji si, jaký nesrovnatelný úkol si před sebe staví čínský lid. Nepochybuji. Stanovený záměr Čína zvládne! To je jisté. Potraviny byly a jsou strategickým zbožím. My Evropané si optimisticky myslíme, že „bude-li nám něco chybět, dovezeme si to“. Avšak za jakou cenu a podmínek. Kdo ví, zda my v Čechách nebudeme mezi domy ladem ležící plochy ještě rádi zrývat a sázet brambory a zeleninu. Strategie čínských komunistů přichází včas a sází na jistotu. Nápomocná bude sofistikovaná zemědělská technika a moderní metody obhospodařování půdy. To je pro mě dobrá informace. Žel, stala se i zdrojem státních dezinformací živených nezávislými sdělovacími prostředky.

Kritérium poznání je praxe. To je obecné. Kritérium poznání reality je ovládat takové procesy, které přinášejí lidem jistoty a potravinovou bezpečnost.

V úvodu jsem zmínil spojitost dezinformací a informací. Škodit může obojí. Užitečné může být také obojí. Máme právo užívat si každodenně informací a uslyšet dezinformace. Jen já, my, vy si rozhodujeme, co je co. Problémy nevyřeší slova, ale úsilí věnované uspokojování potřeb lidí.

Jedno hezké arabské přísloví říká, něco v tom smyslu: „šakalové vyjí, ale karavana jde dál“.

Dobré zprávy jsou na cestě k nám…

riel