Loďky s muzikanty dávají nočním ulicím Lizhuangu kouzelnou atmosféru

Snem každého cestovatele, který touží poznat navštívenou zemi ze všech možných úhlů pohledu, je navštívit skutečně živé historické místo. Jak si představujete původní Čínskou vesnici? Křivolaké uličky, kamenné cesty, napůl zděné, napůl dřevěné staré domy zdobené malebnými malbami a všudypřítomnými červenými lampiony, původní malé dílničky, nábřeží plná drobných obchůdků s rukodělným zbožím, a malých bister s místními specialitami? Pak musíte navštívit Lizhuang!

Dlážděné ulice, ve kterých se snoubí staré s novým

I když je Čína plná hlavně moderních rychle se rozvíjejících měst, na svou historii nezapomíná. Příkladem může být městečko Lizhuang, které je živým skanzenem půvabné čínské historie. A když říkám živé, tak skutečně myslím pulsující životem, se stálými obyvateli a spoustou historických i kulturních atrakcí.

Město Lizhuang je historické staré město, které se nachází zhruba 19 kilometrů od města Yibin v provincii Sichuan. Protože leží na začátku řeky Yangtze, je také známé jako »první město v oblasti Yangtze«. Osídlené bylo již před třemi tisíci lety. Původně to byla prosperující rybářská vesnice. O její prosperitě hovoří i fakt, že již během dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.) byla ve vesnici pošta. Díky své poloze ale rostl i její význam a během dynastií Ming (1368–1644) a Qing (1616–1911) bylo město důležitým obchodním centrem.

Ve městě stále žije asi 12 tisíc obyvatel. Většina z nich v původních domech. Samotné město je rozdělené hlavní třídou, která končí na velkém prostoru na nábřeží. Při mé návštěvě nás právě na nábřeží přivítala trojice tančících draků, tradiční dračí tanec v podání místních dam. Tanec s dlouhými slaměnými loutkami s dračí hlavou, jejichž tělo na tyčích drží několik tanečníků, má dlouhou historii. Původně byl obřadem k uctívání předků a modlitby za déšť. Později se stal spíše zábavou, často prováděnou během čínského nového roku, či významných událostech. V čínské kultuře draci symbolizují moudrost, moc, důstojnost, plodnost a přízeň.

Stojíte-li čelem k řece a vydáte-li se vpravo, čeká vás cesta zpět v čase. Tato část města je plná prastarých ulic, dvorů a domů, ve kterých se stále žije. Nejsou nijak náročně restaurovány, jsou udržovány přirozeně místními obyvateli. Cesty dlážděné velkými kameny vás zavedou nejprve mezi zdi dvorů. Za nimi se skrývají nejen klasické domky, ale třeba i koleje univerzity Tongji. Během druhé čínsko-japonské války (1937–1945) se do Lizhuangu přemístilo přes tucet čínských univerzit a výzkumných ústavů, včetně univerzity Tongji, univerzity v Nankingu, Academia Sinica a Národního centrálního muzea. Tehdy kvůli konfliktům mezi oběma armádami mnoho lidí uprchlo z velkých měst a pobývalo ve vnitrozemské Číně. V roce 1940 se do Lizhuangu kvůli lepší ochraně přestěhovalo tolik známých čínských učenců a odborníků, díky čemuž se město během války stalo jedním z předních kulturních center Číny.

Úzká ulička Xizi

Zahnete-li o kousek dál, vejdete do ještě užších uliček s dřevěnými domky po stranách. Nejznámější a nejfotogeničtější je ulička Xizi Lane. Je více než 60 metrů dlouhá a asi 2,5 metru široká, ale působí mnohem užším dojmem. Je plná budov, které zde stojí již od dob dynastií Ming a Qing. Dvoupatrové domy jsou převážně dřevěné s tím, že druhé patro zasahuje do ulice více, než první a zdobí je vyřezávaná okna a brány. A nad nimi se klenou konce střech, které uličku téměř zakrývají. Z tohoto důvodu můžete vidět jen úzkou čáru oblohy, což dalo uličce i přízvisko – ulice úzkého nebe.

Se svou zvědavostí jsem několikrát nahlédla s fotoaparátem za dveře bytů v této ulici, abych si vyfotila dvůr, ale s překvapením jsem zjistila, že hned za dveřmi se nacházejí kuchyně či obýváky lidí, kteří zde stále běžně žijí. Ti jsou ale na zvědavé pohledy turistů již zvyklí.

Ještě kouzelnější byly malé dílničky. Výroba suvenýrů i předmětů denní potřeby je zde stále živá. Ze slámy, bambusu či zvířecích rohů zde šikovné ruce místních mistrů stále podle starých tradic vyrábějí slaměné košíky, bambusové nádoby či rohovinové hřebeny.

Patrové domy ve zrekonstruované části Lizhuangu jsou propojené balkony

Podél nábřeží pak vedle krámků se suvenýry, čaji a místním likérem bylo i mnoho malých restaurací. Šikovní kuchaři přímo na ulici krájeli vařený vepřový bůček na tenoučké plátky, které se jedí za studena, šikovným gestem se namotávají na hůlky a namáčejí do pikantní omáčky. Další místní pochoutkou jsou rýžové koláčky. Měkké sladké bochánky plněné nejrůznějšími náplněmi. Jsou trochu lepivé, ale lahodné. Nejčastěji se zde plní sladkou pastou z fazolí, či krémem ze zeleného čaje.

Lizhuang ale skrývá i další památky. Chrám Luoxuan (obvykle známý jako Chrám kamenných šneků) má v základech velké kameny připomínající hlemýždě a nachází se na jihu Lizhuang před rýžovým polem. Kousek od něj je pak i starobylá nádrž, kterou místní nazývají Dračí bazén. Ve starém centru pak najdete i pavilon chrámu Wenchang, který byl postaven během dynastie Ming v roce 1596 na památku císaře Wenchanga. Hlavní pavilon má osmiúhelníkový tvar, který je asi 12,5 metru vysoký. O kousek dál je pak dům s halou známou jako »Sto jeřábích oken«. Toto místo je síň předků rodiny Zhang. Hala je vyrobena z Nanmu, což je drahý a kvalitní druh dřeva. Dříve mívala padesát oken a v každém okně byly vyřezané dva jeřáby. Dnes však zůstalo bohužel jen 24 oken. Každé okno je asi metry vysoké a 60 centimetrů široké. Vyhledávaný je také chrám Huiguang, který je v novější části města. Byl postaven v roce 1831 během 11. panujícího roku císaře Daoguang za dynastie Čching. Jsou zde dvě nádvoří a hlavní nádvoří obsahuje Pavilon Kuixing spolu s dalšími pavilony a křídlovými místnostmi. V chrámu můžete také vidět tabulky vyřezané s obrázky krále Yu, když bojuje s povodní. Uvnitř chrámu se nachází dramatické jeviště, které patří mezi nejzachovalejší stará dramatická jeviště v provincii Sichuan. Poslední největší zbývající budovou z éry dynastie Čching je pavilon Yuwang, ve kterém můžete obdivovat tesané desky známé pod názvem Devět dračích kamenů.

Vodní kanály vytvářejí atmosféru jako v Benátkách a násobí noční krásu světel

Ovšem nejkrásnější je město v noci. Zvláště jeho novější plně zrekonstruovaná část, kterou naleznete nalevo od hlavní třídy. Citlivě opravené kamenné domy, které odpovídají původní architektuře dynastie Quing jsou doplněny v druhém patře dřevěnými patry s okny, balkony a terasami. Ty jsou bohatě zdobené vyřezávanými rámy a ornamenty, barevnými malbami znázorňujícími bohy a draky v mnoha podobách.

Tato část města má ale ještě jednu zvláštnost. Připomíná totiž Benátky. Ulice jsou protkány vodními kanály, přes které se klenou klasické kamenné mosty s bohatě vyřezávanou výzdobou. V domech najdete galerie, obchody se suvenýry jako jsou vějíře všech druhů, hudební nástroje, výrobky ze slámy a mnoho dalšího. V jedné z galerií je úchvatná výstava fotografií mapujících proměnu tohoto původně chudého rybářského městečka v blyštivý drahokam současnosti. Za večera celé místo září tisíce barevnými světly a vytváří typickou atmosféru klasických Čínských kulturních ulic. Tady ovšem kouzlo místa umocňuje vodní hladina, které všechna světla zrcadlí. Když pak v kanálech plují loďky s dívkami v kostýmech hrajících na píšťaly, kytary či strunné nástroje zvané ku-čeng, zastaví se vám nádherou tohoto místa srdce.

Místní dívky v tradičním oblečení

Ovšem nejde jen o atrakci pro turisty. Byla jsem překvapená, kolik lidí zde běžně nosí tradiční kroje, původní slavnostní oblečení. Nešlo o divadlo pro turisty, ale o zvyk, který zde stále zůstává živý. O to zajímavější bylo, že tyto tradiční šaty nosili převážně mladí lidé, kteří sami chtějí zachovat tyto kouzelné tradice.

Lizhuang se tak stal mým splněným cestovatelským snem, esencí původních tradic se stále pulsujícím životem s tak neobyčejnou krásou, jakou můžete nalézt jen a pouze v Číně.

Helena KOČOVÁ