Vracím se právě z krátké návštěvy Číny, kde jsem se zúčastnil výroční konference velké čínské, vlastně světové farmaceutické firmy (Tiens), jejíž pobočky působí ve 110 zemích světa a jejíž produkty se objevují v celkem 140 státech. Tato společnost je vlastně fabrikou na zdraví. Dodává na světový trh především různé zdravotní doplňky stravy typu výtažků z čínských hub, preparátů z ženšenu či jiných rostlin, vitamínů apod.

Sám jsem byl překvapen, jak velký byznys to u jedné firmy v celosvětovém měřítku může být. Firma za téměř třicet let své existence vytvořila rozsáhlou síť poboček po celém světě a obsloužila desítky milionů zákazníků. V Číně ale také na své náklady mj. »provozuje« univerzitu s 42 tisíci studenty v jedenáctimilionovém městě Ťin-jin nedaleko Pekingu. Kromě toho prakticky po celém světě, jak jsem to viděl v jejím firemním muzeu, poskytuje rozsáhlé finanční i jiné dary potřebným. Počínaje oběťmi zemětřesení, přes chudší regiony ve světě i v Číně (Sin-ťiang). A především se stará o spokojenost a loajalitu svých zaměstnanců.

V pojetí velké čínské firmy se světovou vizí nejde totiž v první řadě a jen o zisk, ale o to, aby i zaměstnanci firmy a jejich spolupracovníci byli spokojení. A tak jsem si na výroční konferenci skupiny připadal jako v orientální pohádce tisíce a jedné noci. Předseda společnosti loajálním a obchodně nejúspěšnějším pracovníkům firmy po celém světě rozdělil poukazy na 300 osobních automobilů. Několik opravdu nejúspěšnějších, těch superúspěšných spolupracovníků firmy získá ve svých zemích nové domy, které jim firma zakoupí.

Je zajímavé vidět jinou firemní kulturu u nás a v Číně. Už před čtyřmi lety jsem si při návštěvě provincie Ťiang Su povšiml, jak se na polopoušti zavlažované vodou dálkově přiváděnou ze Žluté řeky podařilo vytvořit vinice s výtečnou kvalitou vína. A za touto provincií s polopouštním územím, přes hory, je už jen poušť Gobi a na této poušti, v té části, která je ještě územím Číny, některé velké čínské firmy investují velké peníze do ekologických projektů, jako je vytváření oáz, výsadba stromů, hloubení artézských studní apod.

Před týdnem jsem si přečetl, že zhruba 100 miliardářů vlastní v Česku zhruba čtvrtinu finančního majetku celé země. Samozřejmě, že i v Číně jsou obrovské rozdíly v majetcích a příjmech lidí, ale ta vrstva nejbohatších má zájem o to, podílet se na sociální odpovědnosti. Ne vždy je totéž vidět u těch nejbohatších Čechů. Řada z nich dává raději peníze do projektů mimo Českou republiku, až to člověka mrzí.

S ohledem na krátkost času jsem neměl tentokrát možnost vidět něco více z Číny. Ale trochu mě zaráží zpravodajství a informace západních médií, mezi nimiž pochopitelně vévodí ta česká, že Čína je vlastně téměř v hospodářské krizi. Že její hospodářství neroste, nevzkvétá, neboť dochází ke krizi jejího realitního sektoru. Je to někdy až úsměvné, jak naši »ekonomičtí experti« popisují Čínu jako téměř upadající velmoc. Přitom Čína zaznamenává v první polovině tohoto roku velmi slušný hospodářský růst a očekává se, že v tomto roce dosáhne či přesáhne 5 %.

A tentýž pisatel jednoho článku, opravdu velký myslitel, který píše o Číně jako o ekonomické velmoci za zenitem, popisuje, kterak Spojené státy, jejichž hospodářství podle něj samozřejmě nemá chybu, zaznamenají v tomto roce růst HDP cca 1,7 % (!). To přece ale žádná sláva není. 5 % je přece více než 1,7 %…

Dnes jsem se ve zprávách BBC v letadle z Pekingu do Dubaje dočetl, že Spojené státy mají problémy s vysokou inflací. Takže každý má nějaké problémy. Čína s realitním sektorem, USA s vysokou inflací, která tlumí hospodářský růst.

A co takhle Česká republika?

Titíž »ekonomičtí experti«, kteří tak rádi píší o údajném ekonomickém propadáku Číny, raději vůbec nepíší o Česku. Tak nějak tiše a suše poznamenávají, že její hospodářský růst se vlastně nekoná a že je ve stagnaci anebo dokonce v recesi.

To je ovšem smutné vysvědčení pravicové vlády P. Fialy a jeho zcela nekompetentního vládního týmu, který postrádá jakoukoliv odbornost v hospodářské oblasti. Nemá žádnou vizi střednědobého ani dlouhodobého charakteru. Neví, jak obnovit hospodářský růst, jak snížit – kromě tupých rozpočtových škrtů – děsuplný deficit státního rozpočtu (ten se dá letos očekávat v rozmezí nejméně v rozsahu 300–350 mld. Kč). A vůbec se nezabývá pádem životní úrovně obyčejných lidí. Životní úroveň lidí za léta 2022 a 2023 u nás poklesne v souhrnu o jednu pětinu až jednu čtvrtinu. Svědčí o tom už i oficiální statistiky, které ukazují pokles reálných příjmů obyvatelstva za rok a šest měsíců od 1. ledna 2022 do 30. června 2023 o 13 %. Inflace se přes všechna ujištění ani v posledním sledovaném měsíci nesnížila a zůstává na úrovni 8,5 %.

Je to zkrátka smutné představení, a pokud by chtěli být čeští »ekonomičtí experti« přínosní, tak by mohli začít kritizovat hospodářskou politiku české a ne čínské vlády a přicházet s náměty, jak ji zlepšit.

Jednou z cest je zvýšení počtu turistů

Česko patří k jedné z mála zemí v Evropské unii, která zatím nedokázala dosáhnout hospodářského růstu před covidovou pandemií v roce 2020. Jsou samozřejmě desítky důvodů tohoto stavu. Já jen upozorním na jeden dílčí. V roce 2019 k nám čtyři linky čínských aerolinií přivezly téměř 700 tisíc čínských turistů se slušnou kupní silou, vesměs na úrovni japonských a ruských turistů. Čínští turisté k nám dnes přijíždějí sporadicky. Samozřejmě, že čínská vláda, která určitým způsobem ovlivňuje rozhodování vedení čínských aerolinií, dává přednost umisťování leteckých linek těchto společností z Číny do hlavních měst evropských zemí, které nevystupují vůči Číně nepřátelsky. Pokud tak česká vláda činí, tak musela očekávat, že to bude mít jisté následky. A tak čínské aerolinie létají do jiných měst ve střední Evropě. Do Budapešti, Varšavy, Vídně, Berlína ad. Myslím tím přirozeně přímé lety.

Když se právě vracím z Pekingu, nemohu tak dnes letět přímým letem z Pekingu do Prahy, jako to bylo dříve (v roce 2019), ale musím letět přes Dubaj (na druhé straně jsem měl zase možnost nadiktovat o přestávce mezi lety tento článek). A zde si pár hodin pěkně počkat, až bude k dispozici přípoj do Prahy. Celkově se tak cesta prodlouží z jedenácti hodin na osmnáct až devatenáct. Kterého čínského turistu by toto utrpení bavilo? A tak místo 700 tisíc čínských turistů jich letos můžeme mít odhadem tak 50 až 100 tisíc. Těch skutečně největších vytrvalců, kteří chtějí vidět krásy naší země. Prostě lidé jsou praktičtí a Číňané jsou velmi praktičtí lidé. Pražští hoteliéři by měli »poděkovat« někdejšímu primátorovi hl. m Prahy a dnes náměstku primátora Hřibovi ze strany Pirátů za to, že mu tak vadily desítky tisíc Číňanů v pražských hotelech před covidovou pandemií. Dnes v Praze Číňané v takovém počtu nejsou a je to samozřejmě vidět. Když ne v Praze, tak jinde. A řekněme si upřímně, bonitních čínských turistů se každý stát, každé chytré město v Evropě rádo ujme.

Samozřejmě, že turismus je také významnou součástí českého hospodářství. Čeští ekonomičtí beletristé zkoumají dnes vcelku legračně počty zahraničních turistů mířících do Číny. Ale čínský turismus není rozhodujícím ekonomickým odvětvím této země. Turismus v Česku má pro platební bilanci Česka mnohem větší význam nežli ten čínský pro čínskou platební bilanci. A pokud najednou zmizelo 700 tisíc turistů, má to pochopitelně dopady i na hospodářský růst Česka. Ano, je to jen jeden z faktorů, ale ten jen ukazuje, jak vláda, která řeší věci ideologicky a ne technokraticky, ničí hospodářství českého státu a životní úroveň lidí.

Jiří Paroubek