Česká republika patří na západ, jak se nás snaží přesvědčit vláda i mainstream. Ovšem samotný západ, přesvědčený o své nadřazenosti, se čím dál tím víc bojí. Změny, které probíhají na mezinárodní úrovni, si sice připouští, ale považuje je za toxické a nebezpečné. Tedy minimálně podle českých vojenských analytiků. Jenže západ také není jednotný. Zatím co USA vnímá současné změny skrze své smýšlení hegemonické mocnosti za krizové, Německo se naopak snaží zajistit si stabilní postavení i pomoci chudým. Na který západ tedy patříme?
»Stojíme před novým rozdělením světa, kterému nebude na základě řady kritérií jako doposud jednoznačně dominovat Západ, ale prosazují se v něm kromě Číny také dynamicky se rozvíjející země tzv. Globálního jihu,« píše se ve výroční zprávě vojenského zpravodajství za rok 2022.
Hlavní obavy pramení z posilování globálního jihu, což přirozeně vytvoří vysoce konkurenční prostředí, což bude vyžadovat nutnost mobilizovat zdroje i lidi.
Ovšem z pohledu těch, kteří se řadí na západ, bude nutné pokusit se obnovit ty atributy západní civilizace, které jí již v minulosti zajistily převahu a prvenství. »Západ je bezprostředně konfrontován s rozporováním jím prosazovaných univerzálních hodnot a principů, s nimiž se významná část nezápadního světa neidentifikuje a odmítá je přebírat,« konstatují analytici Vojenského zpravodajství.
Kromě tradičního individualismu a svobod jednotlivce by mělo jít o inovativní přístupy a možnost konkurence v prostředí s minimální regulací. Jenže kam vede převaha Západu? Nad kým chce převažovat a za jakou cenu? Proč je podle něj individualismus lepší, než kolektivní spolupráce? A v čem jim vyhovuje obchod bez regulací?
Právě tyto otázky a odpovědi na ně jsou důvodem, proč globální jih nechce tyto principy přebírat. Západ vždy převažoval a profitoval z druhých, hlavně z globálního jihu. Ve jménu své individuální rétoriky, pro prospěch jednotlivců, na úkor většiny. A to v systému bez regulací, který umožnil až lichvářské praktiky proti nejchudším.
Jih se proto začal mobilizovat a spolupracovat. Jenže to tradiční západ děsí. Místo šance pro větší širší obchod na rovnější úrovni současnou mezinárodní situaci vidí jako silně problémovou. »Mezinárodní změny přispěly k vytvoření vysoce toxického prostředí vytvářeného na základě ideových a ideologických východisek, která mohou být velkou hrozbou při naplňování stanovených cílů západu,« stojí ve výroční zprávě.
A právě ideologie je pojem, který je zneužívána s kterým se straší veřejnost. Přitom v praxi funguje na obou, respektive všech stranách. Co jiného je prosazování prvenství západu, než ideologie nadřazenosti? Ale samozřejmě cizí ideologie je vždy problém. Ta, která je podle analytiků v opozici s tou západní, má dle jejich tvrzení zcela fatální destruktivní schopnost ovlivňovat rozumné hodnocení možností a disponibilních schopností všech stran potenciálního otevřeného konfliktu. Česky řečeno se západ obává skutečnosti, kdy politické režimy jiných zemí s autoritativním charakterem mají větší možnost rychlejšího rozhodování, efektivního stanovení cílů, postupu a disponují prostředky, o kterých západ ani nemusí vědět. »Konflikty nového typu v takto utvářeném světě jsou příznačné zejména různorodostí domén, ve kterých probíhají, variabilitou prostředků a nástrojů, jimiž budou uskutečňovány. Hrozí tak přerůst v nekontrolovatelné a značně nepřehledné soupeření, kterému bude Západ nucen bezprostředně čelit. Stále významnější roli zde budou hrát moderní technologie, nové technické prostředky a jejich dříve zcela nepředstavitelné kvantitativní i kvalitativní nasazení. To pak bude logicky odrážet nejen ekonomický a intelektuální potenciál, ale současně schopnost efektivity řízení a rozhodování zainteresovaných aktérů,« predikuje Vojenské zpravodajství. A o tom, že minimálně Čína, Rusko, ale třeba i Indie a mnoho dalších jsou ve vývoji moderních technologií, komunikačních prostředků, ale i zbraní mnohdy dál, než potenciálně nadřazený západ, není pochyb.
Aby ale nedošlo k vyhrocení situace, existují mezinárodní organizace, které by měly zajistit komunikaci na vysoké mezinárodní úrovni. Jenže podle analytiků došlo ke zpochybňování role těchto institucí i vojenských aliancí, a v nich uzavřených odzbrojovacích dohod resp. záruk a jistot, které deklarovaly a poskytovaly. Ve skutečnosti ale je problém spíše v tom, že řada zemí v čele s USA mezinárodní instituce a dohody obchází. Převážně oni patří mezi ty, kteří mezinárodní dohody ignorují. A vojenské aliance pak v jejich podání místo obranné funkce plní funkci politickou, mocenskou a obchodní. Samozřejmě hlavně v rámci posilování obchodu se zbraněmi, což nutně potřebuje válečný konflikt. Ideálně v místech, kde je zdroj surovin pro další provoz a výrobu dalších zbraní…
I proto vznikl konflikt na Ukrajině. Vyvrcholil tím proces opomíjející principy a mechanismy, které ve většině případů a po velmi dlouhé období umožňovaly předcházet bezpečnostním krizím i otevřeným vojenským konfliktům. Dialog a ochota ke kompromisu byly vytěsněny sebestředným monologem a prosazováním vlastních názorů a stanovených cílů. »Byly tak relativizovány i samotné jistoty dosavadního uspořádání světa, který se nyní ocitl v tíživé realitě otevřené a rozsáhlé vojenské konfrontaci s významným potenciálem jejího možného rozvinutí a zcela fatálními potenciálními důsledky do budoucna,« upozorňuje zpráva.
A kdo za to může? Každý, kdo sleduje dění ve světě v mezinárodních souvislostech, už dávno zaznamenal, že něco jako dialog úplně zmizel. Mezinárodní vztahy hlavně mezi ekonomicky silnými zeměmi jsou více konfrontační. Státy si více vyhrožují, než aby spolu jednaly. Rozpadá se tradiční rozdělení světa – globální velmoci jsou dnes v tenzi a konfrontaci, než že by spolupracovaly. A tato neschopnost spolupráce vyústila do hospodářské krize a velmi pravděpodobně i dlouhodobější ekonomické nestability. A tak se i tyto velmoci musejí vypořádávat s aktuálním nedostatkem a nárůstem cen nezbytných surovin, výraznou inflací a snižování životní úrovně značné části jejich populace.
Jenže válek a uzurpování mají dosud slabší státy dost. A tak dočasná mocenská unipolarita ustupuje intenzivnímu tlaku na nahrazení bipolaritou respektive multipolaritou. To ale není podle západu úspěch, ale naopak potenciálně problematická situace. Bojí se, že takové světové mocenské uspořádání učiní mezinárodní bezpečnostní situaci ještě mnohem nestabilnější a nepředvídatelnou. To je ale v přímém rozporu s tím, co chtějí země organizované v BRICS, či G77 společně s Čínou. Tyto země nechtějí svůj ekonomický posun prosadit silou za použití konfliktu. Čínou představená Bílá kniha nazvaná »Spojením rukou budovat globální společenství sdílené budoucnosti lidstva: čínské iniciativy a kroky,« naopak představuje čistě mírová řešení a konflikty odmítá.
A o tom, že je výhodné spolupracovat se zěměmi v širším kontextu a dokonce i s druhou největší ekonomikou světa, ukázalo i Německo. To Německo, které je pro Českou republiku největší průmyslový partner, na kterém je český průmysl přímo závislý. Německo se domluvilo s Čínou na rozšíření vzájemného přístupu na trh druhé strany. Dokonce v situaci, kdy Evropská komise oznámila, že chce zdanit dovoz čínských automobilů, Německo naopak podepsalo dokumenty o spolupráci Číny se třemi významnými německými automobilkami. Slibuje si od toho přístup k novým čínským technologiím i vstup na silný Čínský trh. Navíc chce Německo tak jako třeba Maďarsko podporovat mezinárodní obchodování v Juanech, který je mnohem stabilnější, než americký dolar, což zajistí i rychlejší obchody a stabilní ceny. Navíc se obě země domluvily, že budou spolupracovat s ostatními členy G20 na restrukturalizaci dluhu chudších zemí, což je další mezinárodní pozitivní krok.
Německo už mnohokrát v moderní historii dokázalo, že je důležitým hráčem na mezinárodní úrovni, který dokáže zvrátit neblahé směřování světa. Pokud tedy dnes postupuje v rozporu se zájmy a snahami EU i USA, dělá to samozřejmě pro to, aby zajistilo svou prosperitu. Ale zároveň tím ukazuje i jinou cestu, než na kterou se nás snaží navést naše vláda, která se více než u sousedů inspiruje daleko za mořem. Ale i Německo patří na kolektivní Západ. Pokud na něj tedy mermomocí chceme patřit i my, neměli bychom se inspirovat těmi, na nichž jsme průmyslově i ekonomicky závislí? Jako země, která je geologicky středem Evropy, neutralita a ekonomické rozkročení na obě strany, respektive do širšího světa, by prospělo naší zemi více, než zaslepené následování hegemonických tendencí, které ve výsledku povedou jen k prohlubování státního dluhu a bezprostřednímu vojenskému ohrožení.
Helena KOČOVÁ