Chápu, že název mé úvahy je morbidní. Já to vysvětlím. Postupně. Přítel a přátelé jsou jen ti, kteří jsou spojeni dobrým vztahem lidskosti. Ne každý je a může být přítelem. Přátelé mají zpravidla shodné zájmy, podobné povahové rysy a sednou si i v případech spolupráce a usilování k nějakému cíli. Stručně řečeno. Slovo „žeh“ jsem poprvé zaznamenal již jako školák. V blízkosti sámošky byla vývěska „přátel žehu“. Drobný text pro mne nepochopitelný. Ptal jsem se doma a bylo mi to vysvětleno maminkou, že je to vlastně informace pro žijící občany, aby věděli, že mají možnost, tedy až zemřou, nebýt vloženi do země, ale spáleni. Mé mamince se to moc nezamlouvalo, ale chápala, že to je jistý moderní způsob, a tak lidé nadšení touto možností agitovali tou děsivou vývěskou. Často jsem kolem chodil a divil se těm, co se u ní zastavovali. Děsilo mne to. Život však přinesl nové děsy a na přátele žehu jsem pozapomněl. Přišla období strachu ze tmy ve sklepě při dětských pracích jako přinést brambory a zavařeniny. I to, jak jinak, pominulo. Strach vymizel z mého života. Vše fungovalo. Bezpečí se dalo krájet. Na tom trvám. Strach jsem viděl ve tvářích vietnamských dětí a jejich rodičů a lidé jinde ve světě. Filmový týdeník vždy na začátku promítání je ukazoval. Nebylo mi to lhostejné. Tehdy a ani nyní. Horory jsem viděl mnohem a mnohem později a nijak mne to neoslovovalo. Jen tolik k tomu bizardnímu názvu mé úvahy. Zaslechl jsem totiž slova o tom, že se svět blíží rychlými kroky k jaderné válce. Nejen já. Mnoho mých kolegů dosud, i když je jím svět mimo Čechy zcela ukradený.

Jsem poválečný generace. Doba tak zvané studené války. Doba dobrého života a jistot. Doba pokusných jaderných výbuchů a zkoušek nosičů. Doba krizí v regionech. Doba odůvodněných a neodůvodněných obav. Doba cvičení přechodu ze školních lavic do krytu pod školou. Bohorovný klid. Jako děti jsme viděli obrázky padajících pum na Vietnam, nahé děti, běžící blátivou cestou před americkými vojáky s křečí v obličeji. To byli fotografie pravdy bez virtuálních úprav. Prožívali jsme radost vždy z každého úspěchu Sovětského svazu a radost se týkala také ze vzniku jaderné rovnováhy. Mír byl pojištěn rovnováhou. To bylo uklidňující. Věda pracovala pro zbrojní průmysl. Vše na obranu. Dvě ideologie. Potom se to stalo. Protesty. Rakety a hlavice na cizím území. Blíže k protivníkovi. Provokace. Manipulace. Zrady. Večer usínali jako komunisté a ráno se probudili jako antikomunisté.

Kam větříček, tam pláštíček. A saxofony vyhrávaly v Moskvě. Opilci otvírali vojenské sejfy. Potom konec jednostranné ochoty stát se kolonií. Medvídek Míša se probudil ze zimního spánku a opět si vymezil své teritorium. Budíme se do dnešních dnů. Jaký je obsah komunikace mezi velmocemi? Tak to přirozeně nevím. Otevřené zdroje uvádějí slova a spojení: s velkou naléhavostí; žádáme, aby; upozorňujeme; nestrpíme; budeme muset přijmou odvetná opatření; nedovolíme, aby; varujeme vás; považujeme za nezbytné; nebudeme tolerovat a jiné a jiné. Jestli se mýlím, promiňte mi. Rodina států světa je rozhádána. Kvůli čemu? V „Osudech dobrého vojáka Švejka“ od českého génia Haška je v jisté souvislosti věta „Eskymáci se nechtějí učit německy“. Tedy pitomé, vtipné, směšné, malicherné a také, a to hlavně, logické a pochopitelné. Státy si strkají nosy tam, kam by neměly. Panuje strach z možných vnitřních změn a zhroucení systémů, státy jsou zadluženy a předluženy, sedmá velmoc je příliš moc zvědavá a klade v pravdě nesnesitelné otázky, stagnuje průmyslový výroba, hromadí se zásoby starých výbušnin a tun železa a přitom nevíme, co na nás vymyslel zbytek světa. Ochabují nám svaly v Organizaci spojených národů a vůbec. Drzost světa vůči nám se stupňuje. Kamarádi v novodobé firmě „IG Farben“ mají spoustu nápadů, jak to změnit a vtipkují, že naši tradiční partaj nepodpoří. Je optimální čas konat. Stačí to naplánovat. Na léta dopředu a rozjet to. Vzpomeňme. Vřelá objetí. Ruská federace v evropských jednáních, téměř jednou nohou v plné spolupráci s Evropskou unií a součinnost téměř partnerská s Ivanem. Někdo lusknul prsty. Nastalo ticho. Vše se změnilo. Do půl roku. Netroufám si spekulovat jaká je ta příčina. Je jisté, že byla tak podstatná, že způsobila počátek blížící se doby ledové. Někdo, lidově řečeno fabuloval v kartách a potřeboval hru nějak ukončit. Přesto jen stručně popíši mé vidění příčin:

Alfa. Některý velký stát nalezl dlouho hledané řešení váženého problému. Efektní zbraň. Lék proti zhoubným chorobám. Suverenitu v ovládnutí kosmu. Nechci dále spekulovat a rozebírat tyto tři aspekty.

Beta. Některá z tradičních přírodních surovin našla mimořádné uplatnění. Jeden ze světových ekonomických lídrů se dostal do situace, kdy jej předchozí sprint uhnal a píchá jej v boku. A naopak jiný velký stát svým tempem dohání ostatní a mizí na horizontu.

Gamma. Sociální napětí se vymyká kontrole. Pohyb mas a migrace je nebezpečím. Existující politické a státní systémy jsou udržitelné za cenu násilí a represí.

Delta. Přelidnění planety. Boj mezi nadnárodními konglomeráty. Vytváří se paralelní vládnoucí skupiny. Internet a další nety jako negativní jev.

V těchto čtyřech blocích bych viděl příčinu. Zřejmě nebude jen jedna. Všechny mají své důvody existence, neřešené a neřešitelné rozpory kapitalistické společnosti. Bohatí odmítají chudobu. Nechtějí ji vidět. Vznikají skutečné dva světy. Na světě je několik míst, kde lze předpokládat vznik světového konfliktu. Nespekulujme. Každá přítomnost cizí armády u hranice je možná předzvěst útoku. Pokud se vojáci dívají jeden druhému do očí či dalekohledu, je válka na „spadnutí“. Jde o akty agrese. Všimli jste si. Nemluví se o světovém terorismu. Přípravy na válku vyléčily COVID a snížili zájem o teroristické organizace. Ty opravdu teroristické. Nemyslím si, že budou příští Coventry, Stalingrady, Kursk, Mylai, Falklandy, Afganistán a jiné… Proč? Obavy z neefektivnosti. Dlouhodobosti. Obavy z odporu mužů narukovat. Nesrozumitelnost příčin. Jak přijmou nejširší masy vstup do války ze sociálně-psychologického hlediska. Kdo proti komu a kdo s kým. Spolky nejsou garancí a jistotou. Je to jen a jen kalkul a předpoklad. A hlavně, nevezmou osud světa do rukou držitelé jaderných zbraní? Bezpochyby. Oni to budou, kteří nebudou váhat při přímém napadení tyto zbraně užít. Ony totiž jaderné zbraně neodstrašují. Ony totiž selhaly. Smířili jsme se s tím. Kolektivní sebevražda je na spadnutí. Jeden krutý okamžik. Přátelé žehu a hororu budou hodně hluboko pod zemí. Oni přežijí. Dojdou však konzervy, přijde degenerace a mužové a ženy bez historie ovládnou ledové cosi.

Prý je na světě 12 000 jaderných hlavic, tipuji tak 20 000 kusů. Megatuny TNT. Shodnout se lze na tom, že konvenční válka ve srovnání s jadernou válkou je dobré řešení a alternativa. Hrůzná věta. Ovšem pravdivá. Uvažujme spolu a pokračujme v tom bláznovství. Vždyť nám války přinášejí rozvoj vědy. Občas z toho něco kápne i civilům. Jede dobývání nerostů, jedou hutě a výroba koksu, jede výstavba elektráren, rozvodných sítí, staví se utajená kasárna u dálnic, upravujeme staré dálnice na letiště, rozvíjí se elektronika, systém rušení, vyrábějí se konzervy s luxusním masem, jež vydrží alespoň 30 let, kopou se bunkry, rezervní rozvody a spojení, plní se podzemní nádrže palivy, malují se šipky po mapách a vyrábějí igelitové pytle. Zisk kam se podíváte. Vysoká zaměstnanost. Pořádek ve státních rozpočtech. Na tři části. Co musíme platit občanům. Silně neradi. Co na investice. My jsme firmy a my ty zakázky dostaneme. Třetí díl na obranu.

Počátek válečné tragédie je ideový a politický. Jeho konkrétní výraz je ve státních rozpočtech a půjčkách pro vedení válek. Rozpočty jsou prakticky mimo kontrolu občanů. Už jsem to někde zmínil. Rád bych se dožil situace, kdy si občané v referendu odhlasují žádnou armádu a minimum zbraní ve skladech. Co by se stalo? Okupace států jinou zemí? Určitě ne. Hrozil by však vnitřní problém v podobě vládního puče a převratu. Totiž takový příklad pacifismu by ostatní země nebyly schopny pochopit. Neoddělujme klasické válčení od války jaderné. První přeroste v tu druhou. My si toho nepovšimneme. Události zničení mohou být rychlejší než naše mozková činnost a vědomí. Jako bychom v sobě měli již prožitou zkušenost, a tak se časem učíme smiřovat. Organizace spojených národů již nespojuje. Je G7, G20 a G70. Je EU a BRICS. Je NATO a spojenecké smlouvy. Kdo dnes dělá mírovou politiku? Čínská lidová republika. Svět si to stále více uvědomuje a vítá kroky Číny na mezinárodní úrovni. Proč tomu tak je? Tak především, moderní socialismus nepotřebuje ke svému rozvoji válčit s jinými národy a státy. Čínský lid trpěl japonskou okupací. Osvobodil se od choutek tehdejších velmocí vládnout. Číňané pomáhali ostatním i když sami měli nedostatek. Dělili se s ostatními. Historie vytvořila situace, kdy do čela veliké země postavila v pravdě velikány. Spojení tisíciletých tradic a moderního pohledu na svět dostal Čínu do čela zemí světa. Přiznejme si náš historický a s kojeneckým mlékem přijímaný despekt k národům v Asii. V jednom období jsme zarytě velebili sami sebe a konec světa spatřovali za oceánem. Když spadl závoj nezájmu přišla evropská závist. Přitom se germánské a slovanské kmeny pojídali navzájem, kdy v Číně se psalo písmem na papír. Komplexem, myslím, trpí matka Evropa dodnes.

Je nejvyšší čas se komplexu méněcennosti zbavit a začít se chovat civilizovaně. Je zřejmé, že vedle Ruska a Spojených států amerických je Čína třetím a rovnocenným subjektem mající sílu v počtu jaderných hlavic. Čínská zahraniční politika vychází z principů vzájemného respektu, úcty a upřímnosti. Je trpělivá a základ tvoří výhodnost a dobrovolnost vztahů. Toto umožnilo získat Číně její světovou autoritu. Natažená ruka, úklon a úsměv je metoda. Státy považují za čest být obchodním či finančním partnerem. Čínské ozbrojené síly jsou vidět na oceánech a mořích. Máme ještě v paměti společné velké cvičení s vojsky Ruské federace. Obě země mají značnou a devastující vojenskou sílu. Nejde o kulisy a Potěmkinovi vesnice. Jak bude v extrémní a mezní situaci reagovat Indie? Pákistán? Francie? Velká Británie? Doktríny i ty válečné jsou jen a jen doktrínami. Až se bude blížit vyhrocení a státy s jadernými zbraněmi stáhnou své velvyslance ze světa, měli by být lidé na svých náměstích. Postavit se. Mlčet. Až do vypnutí televizí budou vidět na monitorech.

Fatální otázka zní: přejí si národy, lidé, občané, prostí a neprostí, chudí a bohatí, muži a ženy, vzdělaní a nevzdělaní, demokraté a nedemokraté, vojáci a pacifisté, v Boha věřící a nevěřící, nemocní a zdraví, tedy všichni s inteligencí od delfínů a opic nahoru jadernou válku či války vůbec? Ne? Kdo je ten, co si jí tedy plánuje, zbrojí, a nakonec stejně vykoná? Mimozemšťan v nás? Barbar v nás? Neovládají je progresivní? Není nejvyšší čas na ně hodit „deku“?

Přátelé žehu a následného hororu pro přeživší ovládají vše. Propagandu, zbrojní průmysl, loutky ve vládách a parlamentech a léčí si svou nemoc úchylným chováním a řízením mnoha zemí světa. Není důvod se střílet do hlavy. Oni totiž existují i nepřátelé žehu a hororů. Jejich počet a síla přibývá. Ty jednou budou v jasné převaze a svět si oddechne.

Od těchto zemí v čele s Čínskou lidovou republikou přijdou dobré zprávy.

riel