Zatím co se v Pekingu konala bezpečnostní konference Siang-šan, na které se 1800 zástupců z více než sta zemí, regionů a mezinárodních organizací snažilo hledat cesty k míru a společné bezpečnosti, v americkém kongresu se politici hádali, kolik přispějí na konflikty ve světě a vyzbrojování svých »přátel«. Antony Blinken totiž tvrdí, že kvůli válečným dotacím je v sázce americké globální vedení.

Americký ministr zahraničí Antony Blinken před kongresmany pronesl, že pokud USA neuvolní peníze, je v sázce udržení vedoucí role Spojených států ve světě. Podpora, která má být poskytnuta Ukrajině, Izraeli ale i Tchaj-wanu vypovídá podle ministra zahraničí také o globální vedoucí roli Spojených států. »Pokud se Washington otočí zády ke svým partnerům, bude to z dlouhodobého hlediska škodlivé pro americkou národní bezpečnost,« prohlásil ministr na půdě kongresu.

V Americe totiž došlo k rozkolu. Republikáni poprvé pod vedením nového předsedy sněmovny reprezentantů Mikea Johnsona představili samostatný zákon o dodatečných výdajích pouze pro Izrael. Návrh se však nelíbí prezidentu Bidenovi, který dokonce pohrozil právem veta. Biden prosadil sloučení pomoci Ukrajině a Izraeli do zákona o nouzovém financování ve výši 106 miliard dolarů namísto toho, aby zákonodárci hlasovali o tématech odděleně.

Nejde ale zdaleka jen o podporu zemí, které »bojují proti nepříteli«. Návrh zákona navržený Bílým domem spolu s pomocí Izraeli a Ukrajině zahrnuje finanční prostředky také na podporu Tchaj-wanu a výdaje na stavbu ochranné zdi na hranici s Mexikem. Z celkové částky navrhované Bidenem by konkrétně mělo jít Ukrajině dalších 61,4 miliardy dolarů v dodatečném financování potřebném k pokračování probíhajícího konfliktu s Ruskem. Nově 14,3 miliardy dolarů by pak měl dostat Izrael. A »aby se vlk nažral, a koza zůstala celá,« jak se u nás říká, v částce je zahrnuto i 9,2 miliardy dolarů na humanitární pomoc v obou zemích.

Samozřejmě nejde jen o podporu a udržování konfliktu zejména na Ukrajině. Antony Blinken výdaje ospravedlňuje tím, že více než 50 miliard z toho bude použito především na doplnění amerických vojenských zásob a posílení domácího obranného průmyslu. Finance tak půjdou do Ameriky, respektive do rukou soukromých zbrojařských firem. Aby ale tyto firmy našly pro své výrobky odbyt, potřebují i žhavé konflikty.

Proč USA financuje války?

Antony Blinken tvrdí, že v sázce je udržení vedoucí role Spojených států ve světě, a pokud se Washington otočí zády ke svým partnerům, poškodilo by to americkou národní bezpečnost a mezinárodní pozici Spojených států v dlouhodobém horizontu.

Stejnou rétoriku má i nový předseda Sněmovny reprezentantů USA Mike Johnson. Ten tvrdí, že USA nenechají Rusko vyhrát, protože to povzbudí Čínu, aby šla do války. Sněmovna reprezentantů zvolila svého nového předsedu po rezignaci Kevina McCarthyho. Kongres předtím schválil čtyři kola pomoci Ukrajině ve výši 113 miliard dolarů, ale odpor republikánů k další pomoci Kyjevu roste. Většina zákonodárců Sněmovny reprezentantů v Republikánské straně je nyní proti zasílání další pomoci Ukrajině a spory mezi republikány ohledně této záležitosti přispěly k sesazení Johnsonova předchůdce Kevina McCarthyho z funkce předsedy Sněmovny počátkem tohoto měsíce. Tentokrát dostal důvěru republikán Mike Johnson, spojenec bývalého prezidenta Donalda Trumpa.

I když je ale nový předseda v ošemetné situaci, tvrdí, že spojené státy nedovolí Rusku vyhrát válku proti Ukrajině, protože by to mohlo přimět Čínu k zahájení ozbrojené agrese proti Tchaj-wanu. »Nemůžeme dovolit, aby Putin vyhrál na Ukrajině, protože si nemyslím, že se tady všechno zastaví,« prohlásil Johnsnon. »Dotace poskytnuté Ukrajině vyžadují větší odpovědnost, pokud jde o již vynaložené peníze,« zdůraznil nově zvolený předseda americké Sněmovny reprezentantů. O jeho prohlášení, které měl zveřejnit 27. října, informovala agentura Associated Press s odvoláním na americkou tiskovou agenturu Press.

Takže nejen že se USA stále nepokrytěji hlásí k podporování a udržování války na Ukrajině. Nyní odhalují, že jde mnohem o víc, než o Rusko a jeho suroviny. Jde také o Čínu. Je to zoufalý pokus zachovat si hegemonické postavení jedinou možnou cestou, kterou USA aktivně ovládá. Válčením.

Ale samozřejmě jen tím drobným válčením někde daleko. Na přímé vyzvání si netroufne. A dobře ví proč. Přesto se nebojí alespoň pomlouvat. Vyplývá to ze »Zprávy o vojenském a bezpečnostním rozvoji Číny za rok 2023«, kterou vydalo americké Ministerstvo obrany. V úvodu se doslova uvádí: »Čínská lidová republika (ČLR) je jediná konkurentem Spojených států se záměrem a stále více i se schopností přetvořit mezinárodní řád. V důsledku toho Národní obranná strategie do roku 2022 označuje ČLR jako ‚naléhavou výzvu‘ pro ministerstvo obrany. Jelikož se ČLR snaží dosáhnout ‚národního obrození‘ od jeho stého výročí v roce 2049, kdy vůdci Komunistické strany Číny považují moderní, schopnou a ‚světovou‘ armádu jako zásadní pro překonání toho, co Peking vnímá jako stále více turbulentní mezinárodní prostředí.«

Tato zpráva podle USA ilustruje, jak je důležité čelit výzvě tempa, kterou představuje stále schopnější armáda Čínské lidové republiky. Je ale přeci logické, že pokud jedna země zbrojí a vyhrožuje, nebude ani druhá země jen tak stát a přihlížet, ale začne zbrojit taky. Aneb jak praví staré čínské přísloví, »je lepší být vojákem mezi zahradníky, než zahradníkem mezi vojáky«.

Navíc americké ministerstvo obrany tvrdí, že ČLR přitom do značné míry popřela, zrušila a ignorovala požadavky ministerstva obrany na komunikaci na více úrovních. To si samozřejmě Čína nenechala líbit. O bilaterální rozhovory na různých úrovních stojí a také se mnohé v letošním roce uskutečnily. Ovšem tyto diplomatické opatrně navázané a oprašované vazby na politické, ekonomické i obranné úrovni pak podobné zprávy zase rychle zpřetrhávají. Mluvčí čínského Ministerstva národní obrany prohlásil, že tato zpráva ignoruje fakta, vymýšlí si nahodilé věci, používá smyšlená slova, překrucuje výklad čínské národní obranné politiky a vojenské strategie, zveličuje neexistující »čínskou vojenskou hrozbu« a vyvolává divoké spekulace o vojenském rozvoji Číny v jaderné, kosmické, kybernetické a další oblasti.

Bezpečnost a mír především

Čína není provokatér a naopak se drží cesty mírového rozvoje a prosazuje defenzivní politiku národní obrany. Netají se ale tím, že touží hrát v mezinárodní politice výraznější roli a propaguje svou vizi globální bezpečnosti. Proto v týdnu proběhla v Pekingu bezpečnostní konference za účasti devadesáti států a mimo jiné nechyběl ani ruský ministr obrany. Spoluprací s Moskvou chce Peking ukázat protiváhu vůči vlivu Spojených států. Rusko s Čínou také podle Japan Times na konferenci obvinily USA z rozdmýchávání plamenů světových konfliktů právě kvůli situaci na Blízkém východě, kam Washington poslal mimo jiné dvě letadlové lodě. A Moskvě se dlouhodobě z pochopitelných důvodů nelíbí ani vojenská podpora Pentagonu mířící na Ukrajinu. Přesto se Peking snaží o diplomatické řešení u obou těchto konfliktů.

Čínský politický ekonom Čeng Jung-nien v předvečer zmiňované mezinárodní bezpečnostní konference podle webu South China Morning Post řekl: »Dnešní svět je plný násilí a chudoba je hlavním důvodem, který vede ke krvavým konfliktům. Čím chudší je země, tím více je násilí.«

Čína naopak dlouhodobě snaží prosazovat ve světě mír, i skrze globální bezpečnostní iniciativu. V boji s chudobou by zase měl pomoci další rozvoj Nové hedvábné stezky.

Ekonomická nadvláda

Jenže Amerika ví, že její budoucnost je nejistá. I když je zatím nejsilnější ekonomikou, nebude pravděpodobně tento post držet dlouho. Nehledě na to, že za ním stojí obrovské zadlužování země. Vedle tohoto hegemona a také celé G7 totiž vyrůstá čím dál silnější subjekt, který je na dolarovém trhu čím dál méně závislý.

Řeč je samozřejmě o BRICS, který se co nevidět rozšíří. Členy budou kromě Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky také Argentina, Egypt, Írán, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Etiopie. Těchto jedenáct zemí tvoří zhruba 30,5 procent celosvětového HDP. BRICS však stále nedosahuje 43 procentního podílu G7 na celosvětovém HDP. Tato data však odrážejí současnou situaci, ne tu budoucí.

Například jen Indická ekonomika zrychluje takovým tempem, že už loni srazila Británii z pátého místa a podle Goldman Sachs má mnoho současných členských států BRICS již vyšší tempo růstu reálného HDP než jejich konkurenti G7. Při analýze celého obrazu je situace taková, že nejpozději do roku 2050 země BRICS předstihnou G7 z hlediska HDP. 

Navíc země organizované pod BRICS ovládají základní suroviny. Noví členové budou nyní tvořit 42 procent celosvětové produkce ropy. A další nová ložiska hlásí Rusko v roztávajícím permafrostu na Sibiři. Kromě ropných velmocí se ke skupině přidala i Argentina se svou těžkou těžbou lithia, což je další hnací voda pro mlýn BRICS a například rozšíření elektromobilů, kterému dominuje Čína. Přidáme-li k tomu, že dlouhodobým cílem BRICS je vytvořit dedolarizovaný, alternativní obchodní a finanční systém, bude přistoupení zemí s kritickými surovinami ještě cennější. A dá se očekávat, že obchodování ve stabilnějších měnách a nákup těchto základních surovin za rozumnější ceny bude atraktivní pro stále více zemí.

Prozření světa

A právě tyto celosvětové zvraty se USA nelíbí. Ač chce, nebo ne, svůj post pomalu ale jistě ztrácí. A proto se snaží země daleko od svého území uvrhovat do dalších a dalších nesmyslných konfliktů. Je to trochu zvrácený pohled na staré přísloví, které říká, že »země, které obchodují, bohatnou a ty, které válčí, chudnou.« Američtí politici a generálové žijí v představách, že konflikty, které vyvolají, oslabí jejich případné konkurenty. Proto po celém světě vybudovaly více než 800 zámořských vojenských základen ve více než 80 zemích a regionech. Od Afghánistánu po Irák, od Sýrie po Libyi.  

Jenže něco jiného je převálcovat malou zemičku a něco jiného je porazit na lopatky sebevědomého silného obra. USA utrácí miliardy v neustálém pošťuchování »spřátelených« zemí a regionů. Ale bez výsledku. Jediné, co dokázala, je vyrábět stálé ohromnější státní dluh. Na který si půjčuje, kde se dá, i u svých »konkurentů«. A chudé regiony vyčerpané jejich politikařením a válčením uvrhovat do ještě větší chudoby.

Ale dokázala i něco jiného a pro budoucnost celého světa zásadního. Velká část zemí již jejich politiku prokoukla. A odvracejí se od ní, od spolupráce, obchodu, závislosti. A hledají bezpečnější alternativu u zemí, které místo válek a zbrojení nabízejí průmysl, infrastrukturu, vzdělání a vymýcení chudoby. Zemí, které nešikanují malé ani nevyužívají silné k šikanování slabých. Země, které neiniciují války a nezabírají ani centimetr cizích zemí. Zemi, jako je Čína.

Helena KOČOVÁ