Snažím se být realista. Snažím se jen mírně psát o mé drahé vlasti Československu. Pardon o České republice. Lidé daly důvěru svým zástupcům a ti spravují tuto zemi. Tečka. Platí zde zákony a ty byly schváleny parlamentem, a tak vyjadřují přání a tužby národa. Tečka. Těch několik procent, kteří volili. Někdo má většinu. Někdo má menšinu. Rozhoduje většina. Tečka. Prosím. Člověk si zvykne. Sliby předvolební a povolební. Koalice. Direktorát z Bruselu. Oboustranná jednání. Veřejné a neveřejné závazky, přísliby, ujištění, moratoria. Hesla. Boj s přízraky. Informace bez obsahu. Angličtina vsouvaná do sdělení, český jazyk se stává bohatší a pro mnohé méně srozumitelný. Nic není nikomu svaté. Zvykáme si. Jsme v tom dobří. Jak jsme na tom ekonomicky si netroufám zmiňovat vůbec. Prý inflace, nevyrovnaný rozpočet, jsme v Evropské unii a NATO. Jsme prý ukotvení. I s hodnotama. Neměnnýma. Jsme pevná součást. Asi jo. Užívá se slov jako „všichni jsou názoru“, nebo „většina si myslí“ nebo „drtivá většina věří“ a podobně. Pro mě je spíše důležité chování lidí navzájem a jak spolu mluví. To vnímám pozorně. Což o to, my v podhradí se alespoň snažíme. Víme, že dobrá komunikace je základ existence a spolupráce, atmosféry a vztahů. Naši přátelé poslanci a jejich sympatizanti jsou na sebe jako pejsci. Spíše jako psi. Hrají dramatickou hru neznámého autora. Mnozí s vrozeným talentem. No nic. Chápejme. Dělají, jednají, schvalují. Poslouchají nás. Tam, kam mohou a možná i musejí.

Chci se zmínit o projevu prezidenta Česka v Evropském parlamentu. Připouštím, že mé myšlení je již opotřebováno a mohu umět nechápat vše. Zaregistroval jsem slova a slovní spojení: ideál míru, ztotožnění se občanů, nepřátelé, evropská hra, mírový projekt Evropské unie, energie a potraviny, důvěra, bariéry, odolnost, hodnoty, rizika, únava z války. Nejvíce hovořil o událostech na Ukrajině. Ovšem, je to voják. Má svůj prezidentský názor. Jen těžko se hovoří o něčem, co není. Jistě ne státnický projev českého nejvyššího zástupce. Obecné, opatrnické, relativní, přehnané, citlivé a nemírové. Nelze se ani divit. Prostůrek pro vyjádření názorů občanů na rozhodování Evropské unie je stále menší a mění se v čase v nepatrný flíček. Unie se svázala tak zvanou Lisabonskou smlouvou pevnými špagáty poslušnosti. A ty se pomaloučku utahují.

Byl jsem nějak tak zklamán. Bylo to silné obranářské jako obsah letáku z obležené pevnosti jménem Evropa. Nebylo to na slzy dojetí ani vyhrnutí rukávů k pilné práci. Šance říci: „Rychle se sebou něco podstatného udělejme, přestaňme si hrát na centrální parlament a centrální vládu Evropy, nebo to jasně řekněme, že jdeme k jednomu centralizovanému celku, střežme se diktovat jiným zemím a trestat je, vracejme něžně a důsledně uprchlíky zpět k břehům Afriky, tam stavějme města, továrny a infrastrukturu, nastolme jednotná pravidla sociálních podpor, dejme prázdniny tvůrcům našich evropských zákonů, příkazů a norem a udělejme průzkum jaké jsou mzdy, podmínky práce a spokojenost s naší prací. Avšak, udělejme to první. Přečtěme si obsah navržených ‚Minských dohod‘, čínského návrhu na urovnání situace na východě Evropy anebo dejme na papír náš plán. Požádejme paní Merkel nechť se sejde s aktéry. A nenechávejme přitom rozhodovat generály. To je věc politiků a našich občanů.“ Konec citace, jež nebyla nikdy formulována. Zdůrazňuji. Přesně tak, přání je otcem i matkou myšlenky. Tak to vidím já. Potlesk byl normální. Novináři zaklapli bloky a noutbuky a začali psát tak obecně jako já. I když. Asi ne. Oni „vypíchnou“ tu jednotu, soudržnost, neochvějnost, pevný postoj, jednoznačnost učinit cokoli, co bude projevovat známky užitečnosti, i když jen pro někoho a pro některé. Stačí.

Je zde i něco, co jen těžko chápat. Československo mívalo svou ekonomickou úspěšnost ve světě a bylo dobrým a populárním parlamentem v mnoha oborech. Česko jen stěží dohání bývalou pozici. Nezazněla slova spolupráce se světem. Výzvy byly směřovány k vnitřní internacionalizaci a ostatní svět stojí mimo. Žádný náznak otevřených dveří.

Zaznamenal jsem řeč na valném shromáždění OSN, kde vystoupil s projevem pan prezident o několik dnů dříve. Jeho projev byl od stejného autora či autorů. Hovořil o tom, že Češi chtějí spolupracovat, mají vizi. Mluvil o konfliktu na východě Evropy. Nezmínil se o konfliktech srovnatelných vůči Libyi a Iráku. O Sýrii. Boji proti Kurdům. Nic o skutečných či domnělých příčinách. Nezmínil zločiny na bojištích minulých let, ano to, kdo je páchal. Volal po míru. Konflikt na východě Evropy je údajně bojem za bezpečnost Evropy, Afriky, Latinské Ameriky a Asie. To už mu scházela pouze Severní Střední Amerika, Austrálie, Antarktida a Arktida. My Češi už to tak máme dané. Chceme chránit země „Sahelu“. My? Proč?

Všeobjímající kritika pokračuje. Projev pokračuje „ostrou kritikou a nesouhlasem s vojenskými aktivitami Číny, které zvyšuje napětí v Taiwanském průlivu a provádí nepřátelské akce vůči partnerům v Jihočínském moři“. To je až neskutečná lež z úst zástupce České republiky ve vrcholné pozici. Rozeberme to. Fakta. Čína je suverénní země. To za prvé. Ostrov Taiwan je její součástí. Za třetí. Čína má právo být vojensky přítomna u jeho břehů a v blízkých vodách. Za čtvrté. Vojenská plavidla jiných zemí tam nemají co dělat. A když, tak se souhlasem vlády ČLR. Za páté. Čína žádné zvýšení napětí nepřináší, obchoduje s ostrovem, je zárukou pomoci při jakékoliv živelné události a podporuje cestovní ruch. Za šesté. Taiwan se nachází v těsné blízkosti Číny a jen veliký hlupák a naivka si myslí, že tento ostrov Čína přenechá bez ochrany a vloží jej agresivnímu a zcela nevyzpytatelnému vojenskému vedení Spojených států amerických do rukou. Taiwanský záliv proto musí být místem odstrašení pro každou zemi, která vyhrožuje a provokuje. Za sedmé. Čína musí v tomto prostoru být ostražitá. Přitom se chová přátelsky k těm zemím v Jihočínském moři, které si opravdové přátelství Číny zaslouží. Za osmé. Vojenské manévry ze strany Číny jsou reakce na přítomnost americké armády. Odpluje-li, třeba potěšit své přátele v Austrálii či Japonsku, jistě se sníží důvod intenzivních manévrů Číny. Za deváté. Tak zvaní spojenci ve zbrani nerespektují status ostrova. Jde o diplomatické provokace. V níž se moje vlast umí vyznamenat. Doufejme, že setkání prezidentů rovnocenných partnerů, a to prezidenta Čínské lidové republiky Xi Jinpinga a USA Joe Bidena, v listopadu v Kalifornii u příležitosti jednání „Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří APEC“ bude přínosem ke spolupráci a přinese žádoucí pozitivní pohyb k chápání a neměnnosti situace kolem ostrova. Spojené státy americké si musí sjednat pořádek u svých satelitů a přimět je k respektování faktů.

Projev pana mého prezidenta mne zklamal. Měl šanci promluvit o tom, jaký je svět a jak zachovat mír ve všech jeho částech. Napovídám. Kde zůstal, byť jediný, mírový návrh na mezinárodní iniciativní jednání vrcholných politiků světa? Kde zůstala kritika vydírání a vměšování? Kde zůstal návrh na zvýšení autority OSN a Evropské unie? Kde zůstal hlas samostatného a nikým nedirigovaného státu? Proč nezaznělo, my Češi máme návrh, jak snížit dosud rychlé kroky ke světové jaderné válce? Nebyla pojmenována nebezpečí a nebyla vyřčena fakta.

Tím jsem zklamán. Jen těžko se smiřuji s tím, že to tak zřejmě je. Tak jsem tomu rozuměl já.

Společenské procesy jsou objektivní. Člověk je obdařen schopností a možností vnášet do jejich průběhu lásku k člověku a humanitu. Slyšel jsem nelásku, nepochopení, intoleranci, iracionalitu a po humanitě kde nic tu nic. Rozumím tomu, že velmi chceme být stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Jistým způsobem si to naše země zaslouží. Určitě za Československou zahraniční politiku. Na toto období jistě mnohé státy nezapomněly.

Tak zase příště a lépe.

Bude to snad po čase dobrá zpráva, ne kterou čekáme.

riel