Bude to hodně subjektivní. Tedy můj osobní názor. Slovo je užívané v širokém spektru komunikace a v dialozích diskutérů. Slovo posvátné, vyjadřující bohatství a hojnost a možná cíl všelijakého lidského pachtění. Vím z dětství, že jsme občas něco rozbil nepozorností a následně mi bylo vyčiněno, cože jsem to hodnotného rozbil. No vyčiněno, „vyčiňují“ se kůže. Já jsem prostě dostal výprask a bylo to. Nechápal jsem, ten talíř stál pět kaček a ta bakelitová umělohmotná hračka mě stejně nebavila. Hodnota se rovnala penězům. Potom mi bylo učiteli vysvětleno, že hodnota je vážná věc. Na ty, kteří mi to vysvětlovali mimochodem vzpomínám dones. Do té doby jsem nevěděl, že Karel Marx a Bedřich Engels to vysvětlují vědecky ve svém díle „Das Kapital“. Když jsme žili v době socialismu, bylo nám jejich životní dílko dosti vzdáleno. Jen těžko bych dnes hledal pasáž k polemice. Hodnota a užitá hodnota. Jak nejasné na první pohled. Propojené termíny a stejně vzdálené. Jeden bez druhého je ničím. Spolu jsou vším. Je to buňka pohybu kapitálu, jeho bytí a nebytí, svobodné a nesvobodné práce. Tento vztah existuje a vůbec nezáleží na tom, zda s tím souhlasíme či ne.

Lidé si vždy něco přáli. To, k čemu jsme směřovali. Složitě, dlouho, oklikami, nejednotně, různými cestami a v různé době. První komplikace a podmíněnost. Ta druhá je naše lidská rozdílnost. Žádnou věc či jev nevidíme v zásadě stejně. Džungle pohledů a názorů. Fakt třetí. Názory, potřeby a vize se mění v průběhu života, ovlivňujeme, jsme ovlivňováni, jsme slabí, nebo dogmatičtí, rádi se zavděčujeme a jsme nespolehliví. Žádná vada charakteru. Takoví jsme. Za čtvrté. Dělíme „hodnoty“ na „hmotu a ideje“. Materiální a duchovní. Tak schválně. Tady je moje skladba materiálních hodnot teď v téměř 70 letech života: přiměřené bydlení, prostředky na stravu. Vše. Doba mých nesplněných přání minula. Doba mých osobních chyb minula. Tou další okolností je zdrcení z bídy mnohých spoluobčanů. Nedůstojné životy. Chudoba. Přes nerovnost schopností absolutizujících rovnost v dosažení bydlení, finančního příjmu a povinnosti pracovat. Ještě bych zmínil dobrovolnickou práci pro ostatní bez názoru na odměnu. Nejen pro někoho, ale pro celek. To je pro mě fundament „materiálních hodnot“. V ideové rovině totéž pro všechny. U nás, v Evropě a ve světě. Životní standard. Ne ideový extrémismus.

Prvotní je hodnota života. Hodnota míru. Hodnota života a míru má po mém soudu první místo mezi hodnotami. Druhá pozice patří sociálnímu využívání vytvořených materiálních hodnot a společný přístup k jejich vytváření a rozdělování. To je možné, pokud je společenský systém postaven na vlastnictví klíčových a rozhodujících odvětví v rukou autority silného státu, včetně vrcholového zastřešení centrální bankou a státního rozpočtu jako součást státního plánu a cílů. To vše bez vlivů vnitřní spekulace, s účastní konkurence a korekce vlivů trhu zejména na životní úroveň obyvatel.

Hodnotou je společenský systém, který jako celek je schopen absorbovat schopnosti jednotlivců a jejich neschopnosti. Dává možnost projevit aktivitu a invenci, ochránit objektivně slabé a nemohoucí, nabízet rozvoj osobnosti všech, jejich vzdělání a kultivovanost, ochraňovat je a vytvářet podmínky pro bohatý život jedněch a dobrý život v dostatku druhých na základě práce, mít kontrolu nad rozhodujícími výrobními prostředky státem a být regulátorem všech procesů. Tento stav uspořádání je předpokladem mírové politiky, umožňuje vytvořit jedinečnost a výjimečné podmínky pro aktivitu všech a užití výsledku všemi. Je to předpoklad výjimečné produktivity práce a rozvoje vědy. To je jádro, po mém soudu, hodnot nutných pro existenci člověka. To ostatní je zcela individuální idealistická potřeba a souvisí s charakterem člověka, tendencemi vymanění se ze systémového chaosu a převahy a dominance síly a vůle prostřednictvím práva proklamativního nikoli možného. Každý stát je v rukou třídy vládnoucí. Ostatní třídy poklonkují anebo jsou v pozici nemohoucího chtění. Úprk jednotlivce či propad jednotlivce z třídy do třídy na tom nic nemění. Poznamenávám.

Všechny jiné hodnoty jsou idealizovány, jsou filozofickou floskulí a konstrukcí již lze jen věřit. Nejsou hybatelem společenských proměn. Bez materiálního fundamentu nelze plnit ideály. Rovnost, volnost, a bratrství, každý stát má zodpovědnost za své občany a občan vůči státu. Občan nepřiletěl z kosmu nespojen s nikým jiným a s ničím. Libovůle, libovolnost, libočinnost, libonicnedělání nemůže stát přijímat ani podporovat. Velká hesla o svobodách nelze ani zaručit ani kodifikovat? Proč? Protože je to nesplnitelné. Jejich uplatnění do důsledku, ad absurdum, vede k chaosu. Anarchii, Totální neuspořádanosti. Stát se stává četníkem z obav z důsledků chaosu. Významnou kvalitou je stát. Jeho všestranný zájem to je jediná autorita, kterou občan má. Moderní socialistický stát zajišťuje na svůj vrub každého občana. To, co občan dostává od tohoto státu je další hodnotou.

Proklamace, konference, rezoluce a jiné formy sdělování ještě nejsou garancí ideálů lidských hodnot. Musíme si zodpovědět otázku, zda vůbec naslouchat „vykladačům“ toho, co je či není hodnota. K „hodnotě života“ nás nemusí nikdo pobízet a tlačit. Člověk sám si jí intuitivně vyhledává a uchyluje se k ní. To z něj v pravém smyslu vytváří a dotváří lidskou osobnost hodnou tohoto pojmenování. Uvědomění si hodnoty člověka jako nejvyšší hodnoty je dobrá zpráva. Jen je nutno to ctít.

riel