Téměř celý svět s napětím očekával výsledky setkání dvou nejmocnějších mužů planety, prezidentů dvou největších zemí a ekonomik, USA a Číny. Čínský prezident Si Ťin-pching se v historickém domě poblíž San Franciska setkal s Joem Bidenem a na čtyřhodinovém setkání probrali mnohé. Podle obou prezidentů bylo setkání pozitivní, komplexní a konstruktivní. Dokonce tak, že si prezidenti »vyměnili telefonní čísla« a domluvili se na možností úzké komunikace na prezidentské úrovni.

Přesto se ale setkání odehrávalo na pozadí velmi turbulentních vztahů mezi oběma mocnostmi. Minulé období nebylo zrovna charakterizováno bezmračnými americko-čínskými vztahy, kdy diplomatické úsilí obou stran zakopávalo o neustálé »pošťuchování«. A to zejména ze strany USA. Do Pekingu během roku postupně dorazili vysocí diplomaté, stejně jako »těžké dělostřelectvo« v osobě Henryho Kissingera. Většina využila tato setkání k prosazení vize případného odtržení, ale diplomacie je mnohem sofistikovanější. A právě díky diplomacii, ale i hrozeb plynoucích z globální mocenské, ekonomické, či bezpečnostní situace a z nich vyplývajících potřeb, které s sebou přináší doba, je pak setkání obou prezidentů korunovací bilaterálních snah o lepší komunikaci.

Ekonomické boje v pozadí

Otázkou samozřejmě není nic jiného, než zda dvě přední světové ekonomické mocnosti na základě úzkého rozhovoru obou hlav států předefinují své vztahy, nebo alespoň co nejvíce zkonsolidují zdroje konfliktu. Na tiskové konferenci po setkání prezident Joe Biden poznamenal, že vždy věřil, že vztahy mezi USA a Čínou jsou nejdůležitějším bilaterálním vztahem na světě. »Tyto dvě ekonomiky jsou na sobě závislé. Spojené státy jsou rády, že v Číně prosperují.«

Jedním z nejvýraznějších aspektů bilaterálních jednání je, že se konají v době setkání Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC), protože ačkoli na povrchu se v souvislosti s konfliktem mezi oběma stranami diskutuje o mnoha dalších otázkách týkajících se obou zemí, v podstatě stále můžeme hovořit z velké části o ekonomické konfrontaci.

Vztah Číny se Spojenými státy a rozvíjející se konflikt vždy zaujímaly koherentní pozici, konkrétně vzájemný respekt, vzájemné výhody a mírové soužití jako základ vztahu mezi oběma zeměmi. Spojené státy se však pokusily dát své opozici jiný tón. Nejprve hovořily o nahlodání suverenity země kvůli incidentu se špionážním balónem a poté zintenzivnily diplomatický konflikt směrem k tchajwanské otázce.

Podle Bidena se ale USA nesnaží omezit nebo potlačit rozvoj Číny nebo se oddělit od Číny. Kdo ale problematiku zná, ví, že toto tvrzení není úplně pravdivé. Na pozadí mediálně známých událostí, jako byla třeba návštěva tehdejší předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu, ještě létaly sankce a restriktivní opatření obou stran. Takže to, co zůstalo uprostřed měnícího se příběhu konstantní, byly ekonomické aspekty konfliktu. Růst Číny totiž stále představuje jasnou výzvu pro Spojené státy, které jsou zvyklé na hegemonní postavení, ale které jsou nyní na Číně stejně závislé, jako je naopak Čína závislá na nich. Tato vzájemná závislost je cenou globalizace. I proto se Biden po schůzce snažil vystupovat co nejdiplomatičtěji, když tvrdil, že spojené státy dodržují politiku jedné Číny, vítají dialog mezi vládními úřady na různých úrovních a jsou připraveny udržovat otevřenou a upřímnou komunikaci s Čínou s cílem zvýšit porozumění, vyhnout se nesprávnému vnímání a zvládnout rozdíly. »Spojené státy jsou připraveny udržovat rostoucí hospodářské a obchodní vztahy a posilovat spolupráci s Čínou v tak důležitých oblastech, jako je boj proti změně klimatu, boj proti narkotikům a AI.« prohlásil Biden.

Amerika totiž hraje o mnohem víc než jen o ekonomické prvenství. Konec ekonomické hegemonie totiž může vést i ke konci kulturní hegemonie, která pod povrchem poškozuje sebevědomí Spojených států mnohem více.

Kulturní nadvláda USA

Po skončení druhé světové války a během studené války Amerika jasně formovala svět v kulturním smyslu. Rozvinula své umění »měkké síly«, tedy kulturního pokroku podle Americké vize na průmyslovou úroveň, a přestože se Amerika na papíře postavila proti Sovětskému svazu ve vojenském smyslu, byla dominantní ve formování světa na základě kulturních aspektů. Od Coca-coly počínaje, přes módu, filmy a celkovým životním stylem konče. Mimochodem obdiv ke kulturnímu životu v Americe je silně cítit i dnes v čínských velkoměstech.

Tento kulturní vliv byl silně cítit již před desátkami let. Ve vznikajícím novém světě po válečném období, který se začal formovat podél zlomových linií studené války, měl každý stát svou přidělenou roli. S politikou reformy a otevírání vstoupila do tohoto vznikajícího prostoru i Čína. Po čtyřiceti letech úžasného ekonomického rozvoje se však vyvinula velmi zvláštní situace: Čína zjevně přerostla roli, která jí byla přidělena, a dokázala to sama.

Zatímco Amerika opilá svou mocností, začala ztrácet půdo pod nohama. Začalo to již v souvislosti s Obamovou administrativou, u které by se dalo zmínit mnoho chyb, ale jedna mezi nimi rozhodně vyčnívá. A to ta, že se Amerika odvrátila od světa. Amerika se musí s Amerikou vypořádat. Přední světová země však nemá jen privilegia, ale i povinnosti, jejichž selhání má vždy vážné následky. A právě tyto povinnosti spojené státy přehlížely. Důvěra byla otřesena, mýtus zničen.

Čína však byla připravena vstoupit do světové politiky a poučila se z chyb Spojených států i Evropy. Podala pomocnou ruku zemím Afriky, které po zkušenostech s kolonizací a následném opuštění – kdoví proč – důvěřovaly Číně více než západním zemím. Skutečný konflikt však začal sbližováním Číny a východní Evropy. S alternativou pod jménem Nová hedvábná stezka, kterou Čína nabízí, se otevřela možnost dalších ekonomických příležitostí, jiné zahraniční politiky a jiného postoje vedení zainteresovaných zemí.

Diplomacie ve stínu válek

Jedním z hlavních problémů, které se zasekly do soukolí diplomatických ozubených kruhů, je pravděpodobně i rusko-ukrajinský konflikt. Vztahy mezi Čínou a Ruskem jsou přátelské, ale to se nedá říct o Rusku a západních zemích. A válka začíná zatěžovat i Západ, takže to vypadá, že Čína možná bude brzy požádána o intenzivnější pomoc, aby ji ukončila. Uzavření konfliktu, který trvá již téměř rok a tři čtvrtě, je nyní pro obě strany i celý svět naléhavější. A to nejen kvůli stále větší finanční náročnosti pro zainteresované strany v pozadí, nebo kvůli prakticky patové situaci, která je momentálně bez výhledu na nějaký razantní zlom. Ožehavým důvodem je i to, co se stalo v pásmu Gazy. Tento nový konflikt podkopává bezpečnost celého Blízkého východu. Pro připomenutí, Írán a Saúdská Arábie nedávno urovnaly své vztahy prostřednictvím Číny, takže můžeme říci, že čínská zahraniční politika, která letos přeřadila na vyšší rychlost, má v regionu silné slovo. Jediná věc, která může narušit jednání, je skutečnost, že se blíží americké prezidentské volby a v tuto chvíli si tedy Americká administrativa nemůže dovolit ztratit tvář.

Restrikce, zákazy dovozu a sankce jsou za takových okolností pro obě strany neudržitelné. Ani Amerika nemůže bojovat na dvou nebo nedej bože na třech frontách. Doufejme, že v celku pozitivní výsledky jednání určí vztah mezi oběma zeměmi na mnoho let. Mimochodem, prezident Si Ťin-pching v tomto ohledu několikrát zdůraznil, že Čína nepovažuje utváření světa za hru s nulovým součtem a nemá v úmyslu kolonizovat. »Mír, přátelství a harmonie jsou hodnoty zakotvené v čínské civilizaci. Agresi a expanzi nemáme v genech. Číňané mají hořké a hluboké vzpomínky na nepokoje a utrpení, které jim byly v moderní době vystaveny. Často říkám, že to, proti čemu se Číňané staví, je válka, to, co chtějí, je stabilita a to, v co doufají, je trvalý světový mír,« prohlásil Si Ťin-Pching po skončení schůzky obou prezidentů. »Ať už Čína dosáhne jakéhokoli stupně rozvoje, nikdy nebude usilovat o hegemonii ani expanzi a nikdy nebude vnucovat svou vůli ostatním. Čína neusiluje o sféry vlivu a nebude s nikým vést studenou ani horkou válku. Čína zůstane oddána dialogu a postaví se proti konfrontaci a namísto spojenectví bude budovat partnerství,« dodal Si.

Otázkou je tedy to, zda jsou konflikty odehrávající se v našem světě dostatečnou motivací k tomu, aby dvě světové velmoci hrály spolu synchronizovaně, místo snahy jedné o sólo. Sned se toho poprvé v historii dříve či později dočkáme.

Helena KOČOVÁ