Podíváme-li se do médií, tak by se nám mohlo zdát, že proběhnuvší jednání v San Franciscu byla hlavně o rozhovorech prezidentů Xi Jinpinga a Joe Bidena, zejména pak o Bidenově výroku na následné tiskové konferenci, že „Xi je diktátor,“ který obletěl svět, jako by to bylo to hlavní, o co tam šlo.

Jenže o co tam šlo doopravdy a co z toho asi vzejde?

Setkání obou prezidentů dvou největších ekonomik světa bylo vlastně jen jednou epizodou z doprovodných událostí nabalených na zasedání vůdců zemí APEC, tj. Asijsko-pacifického hospodářského společenství 21 zemí oblasti, kterou mají v názvu. Samozřejmě, že při příležitostí takového „potlachu“ vždy zároveň proběhne spousta zákulisních setkání, slavnostních večeří s hlavními postavami businessu a dalších setkání a jednání bokem hlavního shromáždění. Jednou z těchto epizod bylo i setkání prezidentů obou největších účastnických zemí, k němuž logicky muselo dojít. Setkali se tam i jiní činitelé obou stran.

Na uspořádání setkání se projevila určitá rozpolcenost Americky ve vztahu k Číně. San Francisco se uvedlo do stavu krásně čistých ulic, jaké tam snad už desítky let nikdo neviděl, až o tom začaly kolovat vtipy, že z něj dělají Potěmkinovu vesnici, aby si čínský prezident myslel, že v Americe je stejná čistota a pořádek jako v Číně. Americké instituce se snažily být ke Xiho delegaci extrémně vstřícné a spontánně se objevila spousta lidí, kteří Xiho vítali, skandovali mu podporu a mávali čínskými vlaječkami. A to i přesto, že v Americe v poslední době vznikla určitá oficiální nevraživost vůči všemu čínskému. Např. z více než 90 Kunfuciových institutů na amerických univerzitách, kde se vyučoval čínský jazyk, kultura, filosofie, historie aj. se jejich počet za pouhé 3 roky smrštil na 5, neboť vláda otevřeně prosazovala politiku, že seznamování se s čínskou kulturou je vlastně hybridní hrozbou a univerzity ze strachu o vládní podporu tuto kulturní výměnu s Čínou ukončily.

Oba státníci se na 4hodinovém setkání ve Filoli za San Franciscem bez potíží shodli na všech hlavních předjednaných věcech, které se od nich očekávaly. Zejména šlo o spuštění mechanismu mezivládního dialogu o umělé inteligenci. Což jasně naznačuje, že USA musely přijmout fakt, že bez dobré spolupráce v tomto oboru si své postavení ve špičkových technologiích neudrží. Ve spolupráci v boji proti drogám, zvláště pak fentanylu. Zvláště důležitý je rámec vzájemné komunikace ozbrojených sil obou zemí, protože přerušení této komunikace všechny země regionu dost děsilo. Součástí toho mají být i konzultace o mechanismech zajišťování námořní bezpečnosti. Také má významně mezi oběma zeměmi narůst letecká doprava. A zase se má více normalizovat situace ve výměně mezinárodních studentů, setkávání mládeže, kulturní a sportovní výměny a volnější pole ke spolupráci by měly zase mít i business kruhy obou zemí

Obě strany se vyjádřily velice pozitivně, jak se vše, co mělo být dojednáno, krásně podařilo dojednat. Nicméně ta jednání jistě měla i témata, která nebyla veřejně deklarována, a nebyla plně předjednána. Panuje všeobecné přesvědčení, že USA se neúspěšně snažily odradit Čínu od její úzké, zejména energetické spolupráce s Íránem, což se jim ani trochu nepodařilo. To, že v některých věcech moc velká shoda nebyla, naznačuje i fakt, že nevydali společné prohlášení, ani neuspořádali společnou tiskovou konferenci.

Na těch oddělených konferencích pak oba prezidenti dostávali dotěrné otázky. Např. prezidenta Xiho se jedna žurnalistka perfektní čínskou mandarínštinou zeptala, zda prezidentu Bidenovi věří? Jelikož čínský prezident nechtěl být tak nediplomaticky netaktní, jako jeho americký protějšek, ale zároveň se mu příčilo být neupřímný, tak se jí explicitní odpovědi nedostalo.

To Biden si s diplomatickými protokoly starosti nedělal. Na otázku, zda prezidenta Xiho považuje za diktátora, jasně odpověděl, že ano, ač tím značně vyvedl z míry strážce diplomatických protokolů Blinkena, který pak dost nevybíravě novináře vyhnal.

Bidenovo zdůvodnění, proč odpovídá jeho definici diktátora, bylo však ještě pozoruhodnější. Protože představuje vládu strany, která je komunistická. Nezávisí to tedy na tom, jakou má ta vláda legitimitu a podporu u vlastního obyvatelstva. Neuznává se, že zřízení vzniká historickým a kulturním vývojem různých zemí a regionů. Zřízení musí být jen podle jediného správného modelu současného Západu, jinak je to diktatura. Ač i v tom jsou háčky. Takový Orbán vede zemi, která je přesnou parlamentní demokracií jako všude v EU, a má podporu obyvatelstva o dost větší, než ostatní vůdci EU, ale na nedávný summit demokracií Bidenem pozván nebyl. A demokratický systém, jaký funguje v Rusku, je také přesnou kopií toho Západního a tamní prezident se těší podpoře, o jaké se Západním vůdcům může jen zdát.

Více než o čemkoliv objektivním to vypovídá o myšlení Bidena a zbytku washingtonské věrchušky uvězněné v iluzích hegemonismu, nadřazenosti a povolání k tomu, aby dirigovali svět a jeho uspořádání ve všech koutech.

To je ovšem dost v rozporu se zásadami APEC, jehož jsou USA členem a hostitelskou zemí jeho summitu. APEC je volné, hlavně diskusní společenství o tom, jak ve vzájemném partnerství řada geograficky a kulturně rozmanitých zemí řeší otázky ekonomické spolupráce a businessu na bázi volného trhu a zásad WTO bez vnucování nějakých univerzálních vzorů jakýmkoliv hegemonem a bez vytváření sevřených mocenských kruhů, těch jedině pravých zřízení a hodnot, jaké musí všem vnutit jako španělští conquistadores při christianizaci světa. Je to klasické společenství ve stylu, na jakém by mělo stát budoucí globální multipolární uspořádání nedirigované taktovkou nějakého hegemona.

Dá se tedy očekávat, že ve značné části zemí APEC, celého Asijsko-pacifického regionu a po celém globálním Jihu, Bidenovo vyjádření vezmou jako přiznání, že Američané nechtějí být nikomu žádným skutečným partnerem, nýbrž že mají hegemonické ambice včetně vnucování jediného předepsaného společenského modelu světu. A tak se tyto země budou spíše bránit realizaci hegemonických snah, dostat oblast kolem Pacifiku pod americkou taktovku, jak už to jednou selhalo s někdejší Obamovou politikou Obratu k Asii.

Společenství APEC představující 40 % světové populace, přes 50 % světového obchodu a HDP i přes 60 % hospodářského růstu ovšem ve svém prohlášení vyzývá k programu, který je v souladu s výzvami, jaké k němu přednesl prezident Xi , aby APEC čekaly další tři zlaté dekády, a nevidím v programu APEC nic, co by se odchylovalo od čínské vize globální společnosti sdíleného údělu lidstva a vysoce kvalitního na inovacích postaveného rozvoje opírajícího se o otevřené trhy bez něčího vylučování s respektem k různosti kultur a společenských modelů.

Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG