Českou republiku na začátku tohoto týdne ovládly sociální protesty, když v pondělí 27. listopadu stávkovalo přes sedmdesát procent škol, stovky zaměstnanců malých i velkých podniků, úředníků, státních zaměstnanců ale i studentů. Do akce, která měla vyjádřit nespokojenost lidí s politikou vlády a ekonomickým stavem země, se zapojilo podle odborářů až milion lidí. A to je na tak malou zemi, jako je Česká republika, skutečně hodně. Co ale donutilo veřejnost se k protestům připojit?
Na demonstraci v Praze byly mezi hlavními zmiňovanými tématy konsolidační balíček, ale také plánované škrty v resortech školství, dopravy, zdravotnictví i vnitra. Země je svíraná po dlouhé měsíce inflací a lidé stále častěji žijí v nejistotě. A reálně chudnou. A tak ačkoliv nejsme národem, který by stávky miloval, demonstruje se a stávkuje u nás stále častěji.
Pro náš národ je typičtější, že si zanadáváme u televize, nebo s přáteli u piva, ale do velkých akci se příliš nehrneme. Na rozdíl třeba od Francie, kde je stávkování národním koníčkem. Pokud tedy k něčemu takovému dojde, je to skutečně zdvižený varovný prst.
Stávka tak byla především projevem únavy z dlouhodobých potíží, které se jen prohlubují a lidé jsou z nich už unaveni. V posledních letech jeden problém střídá druhý. Nejprve boj s covidem, který s sebou přinesl desetitisíce mrtvých, velké omezování a také velký ekonomický propad, ze kterého se naše republika jako jedna z mála ještě nedokázala dostat. Po něm začala válka na Ukrajině, která opět zahýbala s trhy, se cenami surovin pro výrobu i domácnosti a rozjela se šílená inflace. Aby toho nebylo málo, zapojila se republika do masového přijímání a podpory uprchlíků, financování války a dodávání zbraní. A pak vláda přišla se škrty a úsporami hlavně na běžných lidech zvyšováním daní, změnami ve výplatách a omezením výdajů na důchodce, školy, státní zaměstnance…
Tato dlouhodobá frustrace tak vykrystalizovala v čím dál menší podporu vlády. Zvláště po té, co našinec vidí, že za hranicemi to jde lépe. Ačkoliv se naše vláda hrdě hlásí na západ, i po 34 letech od revoluce ve většině aspektů nesaháme naším západním sousedům ani po kolena. Češi vnímají, že ač pracují stejně intenzivně jako Rakušané či Němci, stále dostávají za svou práci výrazně nižší mzdu. Zároveň vidí, že se v těchto státech, ale třeba i v Polsku bydlí levněji, nakupuje levněji, že u sousedů jsou méně nákladné energie nebo služby mobilních operátorů. Tedy všechny zásadní výdaje, které jsou kolikrát u nás až násobně vyšší. Na rozdíl od našich příjmů, které jsou u mnoha profesích bohužel často až násobně nižší.
A tak se lidé stále více ptají, jak je to možné? Jak to, že v Polsku jsou stále základní potraviny bez daně a u nás nejsou? Jak to, že máme nejdražší elektrickou energii v Evropě, když jsme schopni ji vyrobit levně a máme jí nadbytek? Jak to, že v Německu či Rakousku je pro mladé rodiny mnohem snazší sehnat bydlení, byť nájemní, za rozumnou cenu?
Ačkoliv žijeme v demokracii, kde ceny mnohého určují trhy a ne stát, v jiných zemích je stát schopen svou politikou ceny ovlivňovat. Ne tak u nás. Náš stát, respektive naše pravicová vláda nechává trhům volné pole působnosti, a na rozdíl od sousedních vlád zasahuje jen minimálně a jen v omezené podobě. Což by možná nebyl až takový problém, kdyby trhy u nás fungovaly zdravěji. Kdyby velké a zásadní podniky byly státní a zisky z nich šly zpětně do státního rozpočtu. Kdyby byla státní i správa všech zásadní komodit. Voda, plyn, nerostné suroviny. Bohužel je státní jen ČEZ, hlavní výrobce a dodavatel elektrické energie, kde ale místo hlavního akcionáře – státu, mají větší vliv minoritní akcionáři, bohatí podnikatelé lobbisticky napojení na vládu.
Jenže většina z toho státní není. A tak každý rok odcházejí za hranice naší země obrovské dividendy, tedy podíly na zisku vyplácené hlavním držitelům akcií, majitelům z ciziny a nadnárodním společnostem, kteří vlastní podniky fungující u nás, ve výši kolem tří set miliard korun! Zisky, o které se zasloužili z velké části čeští zaměstnanci a čeští nakupující. Přitom mnohé z těchto firem byly za socialismu státní. Stejně jako stát tehdy zpracovával a vyráběl to, co dnes u nás zpracovávají a vyrábějí cizí. Nehledě na obrovské množství know-how, které náš stát měl.
Oproti tomu stát hospodaří poslední roky s mínusem kolem 250 miliard korun ročně. A tyto peníze si musí půjčovat a splácet i s úroky. Čímž čím dál tím víc zadlužuje každého jednotlivce žijícího v naší zemi.
A občané, kteří sami mnohdy žijí od výplaty k výplatě a na nenadálé výdaje si musejí půjčovat, to vidí jako velkou nespravedlnost. »Vláda vyvolala neštěstí v mnoha rodinách. Za této situace si zvyšují platy a nám daně. Vláda dělá z poctivých pracovitých lidí chudáky a z chudáků žebráky. Jurečka (Marian Jurečka, ministr práce a sociálních věcí ČR za KDU/ČSL) celé dny vymýšlí, jak nás bude okrádat. Politika této vlády je jedna velká lež a přetvářka. Populismus a pochlebování Bruselu. Občané nezadlužili tento stát, to udělali nezodpovědní politici,« prohlásil během pondělní demonstrace šéf Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek.
Na nespravedlnost i nerovné a podle mnohých nespravedlivé rozdělování financí si stěžovali i obyčejní lidé, kteří se stávky zúčastnili. Nejvíce lidem vadí nízké mzdy, které se v mnoha profesích pohybují jen těsně nad hranicí minimální mzdy. »Vadí nám naprosto směšné platy zaměstnanců ve školách, kuchařů, školníků, ale i vychovatelů v mateřinkách. Za mzdy kolem dvaceti tisíc se v dnešní době nedá vyžít. A mnozí berou i méně,« prohlásila jedna z demonstrujících učitelek. Do stávky se zapojilo 74 procent mateřských, základních i středních škol. Mezi demonstranty byli i zástupci několika vysokých škol. »Ze škol nás tu není moc, ale spousta kolegů demonstruje v dalších městech přímo před svými školami,« doplnil další z učitelů, kterému vadí osekávání peněz na výuku.
Přitom pokud se chceme bavit o prosperitě státu, je vzdělání jedním z jeho základních pilířů. Pokud nechceme být pouze montovnou a národem užitečných levných dělníků, ale chceme naopak sami něco dokázat, je potřeba vzdělávat naše děti a mladé a o nadané talenty se starat. Není přeci žádou vychovávat v rychle se měnícím a rozvíjejícím se světě děti, které budou sotva ovládat základní znalosti jen proto, že budou mít po zásahu vlády a ministra školství omezené výdaje na výuku a učit je budou unavení, vyhořelí učitelé, kteří si o slibovaném růstu platů dle zákona mohou nechat jen zdát. Pak budou sice z těchto dětí možná poslušné ovce, které bude jednodušší manipulovat před volbami (tak jak by si možná mnozí politici přáli), ale pro budoucnost a prosperitu země to nebude mít žádný význam.
Navíc dříve bylo běžné, že většina škol, středních odborných učilišť, průmyslových škol a samozřejmě vysokých škol spolupracovala s firmami, státními podniky a vychovávala si díky praxi již na škole generace svých šikovných a vzdělaných zaměstnanců. Dnes sice pár škol ještě s firmami spolupracuje, ale jde spíše o střední školy vychovávající dělnické profese. Naopak u mnohých profesí není ani návaznost škol s firmami, ani zájem veřejnosti o tyto obory.
Ještě smutnější je pohled o vysokých škol. Ano, máme jedno z nejvyšších procent vysokoškoláků v zemi, ale mnoho z nich je spíše z humanitních oborů. Že bychom si vychovávali celé řady skvělých inženýrů, odborníků na moderní technologie, či lékařů, to bohužel ne. Tedy zájem o tyto obory je, chytří lidé studují. Ale ne vždy najdou po školách odpovídající uplatnění, a tak odcházejí za hranice do okolních zemí, kde si talentů váží více, mohou pracovat v lepších podmínkách a jsou lépe placeni. Anebo se, pokud nechtějí opustit zemi, vystudovanému oboru ani nevěnují. Mnoho z nich totiž ve své zemi ani nesežene adekvátní uplatnění. Pro nadnárodní firmy, které u nás mají své továrny, je totiž často efektivnější si na vyšší inženýrské pozice dosadit své lidi ze zemí, kde firma vznikla, kteří znají původní know-how, technologie a postupy. Tyto firmy si vychovávají své talenty u nich doma.
Ale abych nevyzněla jako zásadní odpůrce nadnárodních firem. Uvědomuji si, že naše země už dnes není v postavení v rámci obrovského globálního trhu, aby se snažila být samojediným hráčem v některých dříve námi skvěle ovládaných oborech. Dnes musíme být součástí velkého globálního trhu. Ale měly bychom být sebevědomými hráči s rovnými podmínkami. Máme šikovné české lidi, kteří se práce nebojí. Máme i spousty talentovaných lidí, i nevšedních nápadů. Ovšem firmy, které na našem trhu fungují či na něj teprve přijdou, by naši republiku měly brát jako dobrého, zodpovědného a spolehlivého partnera. Ne jako zemi s vládou, která není schopna zajistit levnou elektřinu ani pro své lidi, natož pro velké průmyslové podniky, které hýbou naší ekonomikou a zaměstnávají statisíce občanů.
Na jednu stranu u nás funguje demokracie, kdy může vyjádřit svůj názor každý, koho se problém týká, na druhou stranu nejsme kvůli tomu, a nejen kvůli tomu, schopni rychle, efektivně, moderně a ekologicky připravit podmínky pro příchod nových firem na naše území – viz těžba Lithia, kterou bude musit těžit cizí firma, protože nemáme dostatečně moderně vzdělané těžaře a ani potřebnou techniku, či výstavba továrny na baterie, která krachla nejen z pravděpodobně ekonomických důvodů VW, ale i z nepřipravenosti projektu kvůli handrkování se o pozemky.
Na druhou stranu jak to, že nakonec podobná továrna, která měla vzniknout u nás, vyroste u sousedů na Slovensku? Dokonce továrna, která bude vyrábět baterie pro VW? Protože ji nestaví přímo VW, ale čínská firma Gotion High-Tech. »Zahraniční investice jsou pro naši ekonomiku nevyhnutelným katalyzátorem. Přináší nejen kapitál, ale i pracovní příležitosti a technologické inovace. Naše vláda je garantem stabilního a předvídatelného politického a právního prostředí i garantem profesionality při řízení země. Příchod zahraničních investic, vytváření pracovních míst, technologický transfer a příliv kapitálu do země jsou proto přímým potvrzením vzájemné důvěry mezi vládou a investory,« řekl slovenský premiér Robert Fico (Směr) při příležitosti podepsání memoranda mezi Slovenskem a významnou čínskou firmou.
Z jeho řeči jasně vyplývá, jak by se měla dělat zahraniční politika. To ale asi bohužel naše vláda neví. Tvrdí že patříme na západ, ale tato hesle pronášejí jako straničtí pravicoví funkcionáři, ne jako politici, členové vlády, ministři, kteří by měli svou prací obsáhnout veškeré obyvatelstvo. A vést politiku v zájmu země, která neleží na západě, ale uprostřed Evropy.
Ale i ze zemí na západě bychom si měli vzít příklad. Například Angela Merkelová, bývalá německá kancléřka za svou kariéru byla v Číně celkem jedenáctkrát. Pochopila jednu věc, jejím hlavním úkolem je starat se o prosperitu země. Rozkročení mezi více zemí a více světových směrů je důležité. Možná ne hned pro současnou vládu, ale je důležité z hlediska budoucnosti. A o tu přeci hrajeme. Prosperitu země nevykouzlíte za jedno čtyřleté volební období. Jde o systematickou dlouhodobou práci, která je založená na dobrých rovnocenných partnerských vztazích mezi zeměmi. A na zodpovědné politice. Politika je umění možného a dobrý politik, pokud má cíl, vždy dokáže najít cestu. Cestu, která může vést do mnoha světových stran.
Helena KOČOVÁ