Globalizace. Pro mnohé pouhé cizí slovo. Ve skutečnosti realita, která se stala samozřejmou součástí života každého z nás. Rozvojem internetu, informačních technologií, stále chytřejších telefonů je každý člověk stále více součástí velké propojené globální rodiny. Mnoho z věcí, které každý člověk denně používá, které konzumuje, se kterými pracuje, pochází z daleké ciziny. A to vše díky globalizaci, stále intenzivnějšímu mezinárodnímu obchodu, pohybu kapitálu v sumách, které jsou pro běžného člověka naprosto nepředstavitelné a šíření znalostí, které ženou pokrok kupředu neskutečným tempem.

Globalizace tak na jednu stranu zmenšuje svět a propojuje lidstvo, na druhou stranu vytváří ekonomickou závislost všech národních ekonomik. Vitalita ekonomiky jedné země tak ovlivňuje vitalitu všech ostatních. A naopak otevření se globálnímu trhu a zdravý přístup k němu ovlivňuje zpětně vnitřní ekonomiku země. Jak to funguje v reálu, jasně ukazuje Čína, která provedla čínskou ekonomickou reformu, díky které se začala otevírat globalizaci v 80. letech 20. století. A během čtyřiceti let dosáhla rozvoje, který je mezi velkými a lidnatými zeměmi nevídaný. Stala se lídrem, který dnes táhne globální ekonomický růst.

To si stále častěji přiznávají i ti, kteří se dosud za lídra považovali sami. Hlavní ekonomický komentátor Financial Times publikoval článek s názvem »Sorry America, China has a Bigger Economy than You« (Promiň Ameriko, Čína má větší ekonomiku než ty). V něm autor článku Chris Giles vysvětluje, že čínská ekonomika je již o 22 procent větší než americká. A nejde o novinku. V článku upozorňuje, že nejnovější údaje MMF naměřené na paritě kupní síly ukazují, že HDP Číny převyšovalo HDP Spojených států již během prezidentování Donalda Trumpa. A aktuálně je větší již o 22 procent.

V době, kdy se Donald Trump snažil »Make America Great Again« (dělat Ameriku znovu skvělou), se skutečně skvělým hráčem na mezinárodním ekonomickém hřišti stala opomíjená Čína. O tom nevypovídá jen HDP. Růst je samozřejmě přímo závislý na rozvoji průmyslu, investic, urbanizaci. A to nelze bez energií. I to je jeden z ukazatelů růstu. Čínská výroba elektřiny předběhla výrobu ve Spojených státech již v roce 2010. V období mezi lety 2016 a 2022 dokázala tuto výhodu zvýšit o 45 procent, zatímco americká ekonomika ve sledovaném období stagnovala.

Tento článek jde ale proti proudu mnohých jiných médií, které tvrdí, že Amerika je stále první. Většina vlasteneckých amerických médií se opírá o oficiální čísla, podle kterých bylo například roční tempu růstu americké ekonomiky ve třetím čtvrtletí tohoto roku ve výši 5,2 procenta. Jenže tato čísla jsou zavádějící, jak vysvětluje ve svém článku Chris Giles. Podle něj by měli ekonomové zapomenout na řeči o rychlém růstu nebo měkkém přistání, americká ekonomika se jen za poslední měsíc zmenšila ročním tempem kolem 30 procent. Je to tak velký propad, že to podle něj pravděpodobně znamená konec amerického snu.

Jak k tomu došel? Za vše může labilní hodnota dolaru. Chris Giles vzal listopadovou ekonomickou výkonnost USA po přepočtu amerického HDP a přepočítal ji na eura nebo renminbi pomocí tržních směnných kurzů. Pak porovnal výsledek s ročními průměry. To, co způsobilo smutný výsledek, byl téměř 3procentní pokles hodnoty amerického dolaru během měsíce. V číslech tedy americká ekonomika vypadá stabilně, ve skutečnosti ale zmírá.

Správně byste si mysleli, že je to absurdní způsob srovnávání ekonomik, ale mezi ekonomickými experty je to běžný postup, který často zkresluje realitu. Připomeňme Marka Carneyho, bývalého guvernéra Bank of England, který řekl, že před referendem o brexitu byla ekonomika Spojeného království z 90 procent velikosti německé ekonomiky, ale koncem roku 2022 klesla na 70 procent. Tato změna ale nebyla skutečným propadem ekonomiky, způsobil jí relativní pokles libry. Podobně působila čísla mezi ekonomy paniku po roce 2008, kdy měla EU větší ekonomiku než USA, ale v následných letech ji USA rychle předehnala. To nebylo o ekonomickém růstu spojených států, ale o prostém růstu dolaru z původní nízké hodnoty.

V surových číslech tedy dochází ve světě ke změnám, které se stávají stále více viditelnějšími. Problém ale je, že si to většina velkých globálních hráčů neuvědomuje, nebo si to uvědomovat nechce. I přes to, že jsou součástí jedné velké mezinárodní hry. A že špatný odhad hry a spoluhráčů je může ve výsledku nepříjemně bolet, pokud rovnou neprohrají.

Navíc se do této globální hry přidávají stále noví a noví, dříve slabší hráči. A samozřejmě volí do hry partnera, o kterého se mohou opřít, který je stabilní a výkonný, hraje férově a čistě a o výhru se spravedlivě dělí. Stále více zemí se zapojuje aktivně do globálního trhu, přijímá zahraniční investice nejen kvůli rozvoji průmyslu, infrastruktury ale i k rozvoji vzdělání a sdílení vědomostí. Což ve výsledku dlouhodobě podporuje jejich ekonomiku a pomáhá vyvést země z chudoby směrem k prosperitě. A tím velkým stabilním spoluhráčem je Čína.

Globalizace ale nezačala u ní. Je to následek původní koloniální politiky »západních« států, který pomohl propojit celý svět. Jenže bohužel mnoho politických vůdců těchto »vyspělých« států mentálně stále zůstává na úrovni kolonialistů, kteří byli zvyklí z ovládaných území více brát, než do nich dávat. Kteří se dívali více na svůj ekonomický prospěch, než na dopady jejich aktivit v cizích krajích a jejich ekonomický i sociální stav. Přestože dřívější studie považovaly ekonomickou nerovnost za nezbytnou a prospěšnou, někteří ekonomové to shledávají jako vážný sociální problém. Dřívější výzkumy tvrdily, že větší rovnost ve společnosti vede k omezení ekonomického růstu. Netřeba dodávat, z jakých zemí tyto ekonomové byli a pro koho pracovali. Moderní doba ale ukazuje, že tomu tak není. Že naopak spolupráce a otevřenost přináší větší trhy, větší obchody a tedy větší prosperitu. Proto tento původní koloniální přístup mnoho chudších zemí donutil přehodnotit, s kým chtějí a budou spolupracovat. Což nyní významně míchá s kartami vloženými do hry.

Na venek se tedy globalizace stále více rozmáhá. S rychlým rozvojem internetu, umělé inteligence a dalších technologií má globalizace stále více podobu snadného globálního přístupu k obchodu, výměny mezi lidmi a rychlejších kapitálových toků a globální integrace znalostí a nápadů. Nicméně je ale stále globalizace brzděná protekcionismem, geopolitikou, podporou přátel a populismem, čímž čelí nebezpečí regionalizace a následného útlumu a úpadku.

Naštěstí jsou si toho minimálně velcí hráči v podobě nadnárodních korporací a silných mezinárodně působících firem vědomy. A tlačí i své mateřské země i přes politickou nevoli některých politiků k tomu, aby se více zapojovali do této světové hry. O čemž svědčí i snaha o znovunavázání dobrých vztahů s Čínou ze strany USA i Evropy. Protože další otevírání čínského trhu mezinárodním investicím a spolupráce může přinést vyšší úroveň globálního rozvoje. Což nejen že znamená řešení potřeb všech lidí, zlepšení jejich životů, ale hlavně stabilní zisky skrz udržitelnou globální ekonomiku.

Čína se tak stává jedním z jejích hlavních motorů. I když rozdíly v příjmu mezi bohatými a chudými jsou obrovské, pomalu ale jistě se to mění. Příjem na osobu v Číně, ale třeba i v Indii se za posledních 20 let zdvojnásobil. Což je jev, který trval v USA celých 150 let. Názorně to ukazuje, jak rychle dokáže změnit prosperitu země zdravý přístup ke globalizaci. A po této změně touží i řada dalších států.

Přesto ale mnohé »západní« země stále považují tyto rychle se rozvíjející ekonomiky za rozvojové a jsou přesvědčeny o své vyspělosti a lepší prosperitě díky zavádějícím hodnocením. V konečném důsledku ale špatné srovnání podporuje špatná rozhodnutí. Pro ekonomiku EU by bylo snadné znovu se stát největší na světě při tržních směnných kurzech. Jediné, co by Evropská centrální banka musela udělat, je zvýšit úrokové sazby natolik, aby posunula euro na dostatečnou hranici. Díky tomu by se Evropa mohla dočasně cítit lépe, dokud by nerozpoznala, že trpí obrovskou recesí.

Je tedy více než vhodné pro »vyspělé« země sundat růžové brýle, přepočítat a uvědomit si svůj reálný ekonomický stav a začít hrát férově. V této globální hře totiž nejde o vítěze a poražené, ale o společné budování lepšího světa. O zdravý rozvoj a prosperitu a v konečném důsledku o vítězství nás všech.

Helena Kočová