Název mé úvahy je laskavý a klidně může vytvářet atmosféru poklidného domova, sálajících kamen či radiátorů, vůně chleba či buchet a milých hlasů blízkých. V rukou knížka pohádek. Jedna z těch velmi českých klasických je o Honzovi, který šel do světa. Jednou hledat nevěstu, v jiné verzi bohatství, nebo štěstí a lásku. Každý ten příběh má jiný děj a také vždy dobře končí. Honzík se vrací zpět domů se svou žínkou, nebo bohatý, nebo obě dohromady. V krajním případě se vrací chudobný, leč bohatší o zkušenosti a poznání, jak že to v tom světě chodí. Ideální příběh. Pohyb národů kontinenty je historickým faktem. Lidé utíkali před spravedlností, nebo jí hledali, žvýkali marihuanu či jiný dryják a šli do bitev. Zkonzumovali vše, co bylo k jídlu, šli dále nebo zůstávali, přinášeli svou kulturu a nekulturu, jazyk, nové geny, hledali své místo v nekonečném prostoru zemí, jimiž procházeli. Od starověku do konce novověku. Přičemž novověk trvá. Vlny migrace jsou tu slabší, tu silnější. Je to normální? Umíme to myšlenkově, psychicky a konec konců finančně a organizačně zvládat? Tedy chceme to anebo nikoliv?
No, kdybych byl, jako že nejsem, majitel fabriky, či spolumajitelem, es er óčka či akciovky, kde montujeme z dovezeného a vyrobeného jinde „náš produkt“, nebo jej i celý vyrábíme, mnul bych si ruce nad významně levnější pracovní silou a začal rozšiřovat ubytovnu zaměstnanců. Administrativu udělá stát, já vymyslím pravidla chování a zajistím si kvalitní tlumočnickou službu. Můj další partner bude obvodní pan doktor a jeho dobrozdání je pro mě důležité. Na řadu přijde zapracování, pracovní režim, povinná školení. Roztočte mašiny! Nejšikovnější bude dělat jejich šéfa. Je to zkratkovité ale pravdivé. Tak to je po celé Evropě. Naučí se jazyk a budou si s našinci rozumět na pracovišti. O jejich soukromí se nebude vědět mnoho. Budu spoléhat na můj stát, na to, že vše ohlídá. Odejdu natrvalo „z mé továrny“ a stanu se opět nezajímavým občanem. Občas se ptám, opravdu nemáme dostatek pracovních sil? Že ne? Tak proč je nemotivujeme mzdou? Nechme si vysvětlit, jak se zjišťuje a vypočítává tak zvaná nezaměstnanost. Projdeme v deset hodin dopoledne ulice či obchody a zeptejme se: „Je zde nějaký nezaměstnaný?“ Ozvou se a řeknou: „Pracoval bych, ale není práce!“ Lžou. Nechtějí pracovat. Nikoho nezajímá z čeho žijí. To je moderní zákonodárství nové doby. S tím je nutno se smířit. Proč není ta virtuální továrna v zemi těch přibyvších dělníků, ano myslím přímo v Africe nebo Asii? Vím, nejisté režimy, slabá infrastruktura a bezpečnost. Jen těžko se byznysmeni domluví na investici v těchto zemích. Dosud jedna nula pro ekonomické migranty. To pořád není vše.
Náš přítel Honzík, jenž dojel až k nám, nezná naši kulturu, tradice, pozici rodiny, postavení žen a dívek, naše náboženské tradice a kulturu životního stylu. My také neznáme nic takového o něm. Bude se moci chovat jako ve své domovině? Určitě ne! Přijme změny a zásahy do svého života? Honzík však není jeden. Je mnoho Honzíků. Mají mezi sebou silné rodinné a kmenové vazby. Mají v ostatních zemích své další Honzíky. I když přicházejí postupně, změní se kvantita v jistém okamžiku v novou kvalitu. Vznikají vážné problémy v soužití. Soužití je přizpůsobení dvou nespojitelných subjektů. Neplnohodnotné žití. Vždy na úkor jednoho či druhého. Spolužití je časově omezeno. Plné předstírané tolerance. Vždy vede ke katarzi. Jde o přirozený boj o hegemonii jednoho etnika nad druhým. Dominanci tradic a historického intelektu kmenů. Tak to je i v osvíceném 21. století. To jsou zkušenosti Evropy. Nic na tom nemění pozitivní příklady v osobnostech sportu, kultury, vědy či politiky. Za to díky. Pojďme ale dále. Pozitiva v případě pracujících imigrantů? Daně, spotřebovávají, tedy nakupují, a to jsou opět daně, pronajímají si byty, vlastník bytu platí daně z přijmu, platby za vstup do „systému“ státu – kolky, platby za vystavování dokladů, motorizace, platby zdravotního a sociálního pojištění. Ideální imigrant. Ideální Honzík. Poznává svět. Copak se stane, když imigrant nepracuje a je ve fázi, že moc neví do dál? Přichází byrokratická a finanční zátěž pro stát. Pobyt Honzíka ve světě se prodražuje. Honzíků přibývá a šance s ideály se ztrácejí. Dobrá. Honzík mění destinaci. Z Honzíka amatéra se stává imigrant profesionál. Odchází do jiné země… Naše investice se vypařila. Zbyl nám jen dobrý pocit z pomoci a finanční ztráty. Mnoho Honzíků profíků znamená větší ztráty. Honzík najde štěstí. I princeznu. Za starou matičkou a stařečkem se nevrací. Proniká do těžkostí života tak zvaného svobodného světa a začíná být kritikem systému, v němž mu bylo pomoženo a ve kterém relativně dobře žije. Čím déle je v cizí zemi, tím jí méně rozumí. Hodlá jí napravovat. Přestává jej bavit soužití. Chce mít Disneyland v arabskému stylu. Což prostě nejde. Vysvětluji Honzíkovi, že když zajedu do jeho země, vůbec by mne nenapadlo chovat se proti zvyklostem v jeho zemi. Budu se odívat jako v jejich zemi, chovat se jako host, nevnucovat svůj vztah k okolí podle mých zvyklostí a poukazovat na jiné pojetí životního stylu a nebudu provokovat náboženskými diskusemi o výjimečnosti mého Boha. Své religiózní symboly nebudu vystavovat na obdiv a s přiměřenou uctivostí budu vnímat tradice a spiritualitu mých hostitelů. Tak by se mohli chovat Honzíkové, když přijdou do mé země za prací a lepším životem.
Tak to byla polovina úvahy o tom, co hýbe veřejností. Já se totiž nemusím Honzíkem vůbec zabývat. Já se mohu rozhodnout, že přijmu Honzíka jen s vysokou kvalifikací, téměř špičkovou, na konkrétní pracovní pozici. Špičkový odborník do špičkových podmínek. Ostatní obdrží „nulu“. Nebudou přijati. Pokud přijdou ilegálně, bez dalšího, jen se svačinou, tak je vrátím zpět do přibližně země původu, či na blízké pobřeží Afriky či arabského světa. Ptáte se na důvod? Jsem také přející člověk a chci, aby si Honzíci vybudovali své štěstí ve své zemi. V tom mohu i finančně pomoci. Totéž očekávám od pokrokového státu. Na své rozhodnutí mám plné právo a nepřeji si, aby Evropská unie vnucovala jiná řešení mé vládě. Potom se naskýtá otázka, zda je moje země suverénní a samostatná, či není závislou kolonií či protektorátem. Evropa dnes připomíná pořádného chlapa s obuškem v ruce a širokým úsměvem, ale od pasu dolů má růžové spodní prádlo a nalakované nehty na nohou. Ptejme se Francouzů, Holanďanů a Belgičanů, jak se proměnila jejich společnost. Snad to nepůjde tak daleko, že to „asimilujeme“. Všeho s mírou.
Kladu si otázku, je něco jako národ? Je něco jako hodnota národa? Jeho integrita? Jeho jedinečnost, jako nositele jazyka, kultury a tradic? Bavíme se o přiměřenosti „našich rozhodnutí“ a důsledcích vlivů. Žádné „nic než národ“. Nic podobného. Jinak. Národ sobě! To je ten podstatný rozdíl! Co je tomuto závažnému slovu blízko? Vlast. Suverenita nad zemí. Respektování národa. Jeho dominance. Proces Honzíků do světa má, co je jen logické, vstup zcela neznámých lidí na výsostné území republiky. Máme dost zdrojů. Vyloučit rizika? Kolik Honzíků vzbuzuje obavy? Jeden ze sta? To je jedno procento. Je to hodně či málo? Má nás zajímat to, jak k imigraci přistupují jinde? Ne. To by nás zajímat nemělo. Ve světě jsou velmi vyspělé společnosti. Což pak by si Austrálie dovolila to, co si plánuje Evropa? Evropa sobě. Dostává Evropa to, co chce. Chce imigranty? Ano? Tak je má. Nechce Evropa imigranty? Ne? Tak je nebude mít. Evropa hazarduje. Může si to dovolit? Jde o nerealistickou, naivní a nebezpečnou politiku.
Asijské země jsou v jiné situaci. Pohyby lidí existují, ale jejich pohyb je cyklický a odchody kompenzují příchody. Avšak imigrační politiku přitvrzuje. Tyto problémy nemá Čína. Země je pro Číňany. Působí zde silné tradice a soudržnost národa. Jistěže Čína má dostatek pracovních sil, přesto nehledá novodobé otroky v zemích vážnými ekonomickými obtížemi. Politika země směrem k nejbližším, ale vzdálenějším zemím je „promyšlená politika pomoci k vlastnímu rozvoji zemí v dlouhodobých obtížích“. Nejen zboží každodenní potřeby, ale především investice do zdrojů a rozvodů vody, silnic, domů, škol, zajištění dostatku energií a rozvoj výrobních odvětví vhodných do prostředí a rozvoj zemědělství s cílem zajistit základní výživu lidí. Dělá toto Evropa v severní Africe? Na Blízkém i vzdáleném Východě? A co africké státy níže na jih? Chápu, že imperiální a koloniální zkušenosti jsou zde silné a mohou znesnadňovat plány pomoci. Kde jsou vzdělaní lidé studující za posledních 30 let v Evropě na univerzitách? Jistě mnozí se vrátili do své země a posunují její cestu k dobrému životu pro všechny. Ti ostatní tuto potřebu nenašli. Možná by bylo dobré se jich na toto zeptat. Rozumíme vůbec tomu, co Honzíkové migrující k nám hledají? Obávám se, že v nás „to své“ nenajdou. Chceme jako Evropané jezdit do těchto zemí pomáhat tam prací, jezdit poznávat a rozvíjet turismus. Totéž nabízíme i u nás. Stát je povinen chránit integritu země a její bezpečnost vnitřní. Ano, Evropa má jistou úroveň kriminality a jistou zkušenost. Bojíme se? Ano. Jistěže. Bojíme se toho, že možnou vnitřní agresi a tendence k terorismu nezvládneme. Ba co více. Poklidné obyvatelstvo znejistí, rozzlobí se a sáhne k vyjádření nespokojenosti s „neblahými či blahými“ důsledky provládní struktury.
Je principiálně možné takzvaný „výjimečný, demokratický, jediný správný svět“ řešit imigrací? Nemyslím. Odsouvat, politizovat, ideologizovat, zneužívat? To ano. Situace nyní nevytváří minimálně v Evropě řekněme mírové a klidné prostředí. Tedy poutě Honzíků do Evropy jsou vážným faktorem se silným ekonomickým a politickým dopadem. V tomto smyslu je dobré vzít v úvahu vizi Čínské lidové republiky, která explicitně neradí nikomu nic, a to ani v otázkách obtíží spojených s imigrací, avšak formuluje obecný pohled, když zdůrazňuje potřebu „stabilního ekonomického řádu, vzájemnou prospěšnost, nové myšlení o společné a komplexní kooperaci s udržitelnou bezpečností. Končím svou úvahu, k tématu jevů a dějů, o níž jsme si mysleli, že nikdy nenastanou, neboť nebudou existovat důvody a příčiny. Je to však žel jinak.
Líbí se mi čínský princip win-win. Co to znamená? Je to „oboustranná prospěšnost dvou či více zúčastněných subjektů, třeba lidí nebo firem nebo vlád nebo zemí, kdy je vítězem každý ze zúčastněných“. To je volná intepretace. Tedy dobrý výsledek pro všechny, v obchodě, smlouvě, dohodě či řešení konfliktů. Je to přece krásné! Je tu i opak win-win, Je to koncept zero sum game, což je náš západní koncept a filozofie. To znamená, že vždy jedna strana získá a druhá ztrácí, přičemž je zdůrazňováno, že jinak to prostě nejde a nemůže být a vítězem bude jen jeden a ten bere vše. Ne spolupráce… ta je vyloučena. Země mohou bohatnout jen na úkor někoho jiného. Připomíná mi to tuším jednoho ekonoma rádoby světového jména, jenže říká, že „aby mohl být někdo bohatý, musí být někdo chudobný“. Je to podobné a to odmítám, neboť je to džungle s predátory. No jo. Jsme v džungli s predátory. Jsem militantní odmítač džunglí a predátorů. Je-li Evropa moudrá, osvojí si čínský win-win. I v případě řešení problémů imigrace. Honzíkové jdoucí do světa by to možná přivítali.
To je dobrá zpráva vynesená z chaosu džungle.
riel