Bohatství je slovo, které posunuje civilizaci v před. Honba za bohatstvím, za prosperitou v historii přinášela pokrok, rozšiřovala známý svět díky obchodním cestám, umožňovala objevům a znalostem rozšiřovat se mezi lidi, mezi národy. Tedy tak tomu bylo a mělo by být i dnes. Jenže co když je bohatství příliš soustřeďováno do rukou hrstky vybraných? Co když vzniká prosperita na úkor většiny? Je právo na bohatství jen právem vyvolených? A co se stane, když je bohatství Země rozdělené až příliš nespravedlivě?

Určité rozdělení lidí na majetné a méně majetné existovalo v lidských civilizacích vždy. V historii byli ale bohatší lidé důležitou součástí pokroku, když financovali chod města, zajištovali obchod a tedy přísun i odsun potravin, výrobků a dalších komodit, starali se o bezpečnost a plnili i jistou mecenášskou roli. Stáli za výstavbou a rozvojem škol, výstavbou nemocnic i sociálních domů, platili vojsko. I když různé historické doby na bohaté nahlíželi různým způsobem, ve středověku jako na hříšné, v novověku naopak jako na ctnostné, byli peníze, které bohatí do států a měst přinášeli, důležité. Dávali lidem práci, vzdělání, financovali rozvoj. Peníze byly a jsou krví státního zřízení, což věděli i ekonomové a filozofové dávných věků. A i když se ani v historii země nevyhnuli krizím kvůli neúrodám, soupeřením mezi národy či špatnou vládou mocných, obchodníci a aristokracie plnila svoji roli v systému a v dobách krize podávali záchrannou ruku v podobě téměř neomezených soukromých finančních zdrojů.

Jenže zatímco v historii bylo určité procento bohatých mezi lidmi zdrojem pokroku, a hráli tak důležitou roli, dnes se jejich role významně mění. Dříve bohatí své jmění sdíleli se společností. Dnes jej kumulují jen pro své potřeby. Dějiny již několikrát ukázaly, co se stane, pokud se nůžky mezi bohatými a chudými rozevřou příliš. V lepším případě přijde revoluce, ve které se chudí snaží o změnu režimu a lepší rozdělení moci i mění. V tom horším přijde válka.

Nejde ale o nic nového. Revoluce a války přicházely pravidelně. Jenže v moderních dějinách dochází k něčemu, co před tím nemělo obdoby. Poprvé se situace, kdy bohatí bohatli na úkor chudých enormním způsobem a jejich případné podnikatelské neúspěchy opět spláceli jen chudí, objevila s rozvojem průmyslové revoluce a v Evropě vygradovala do obludných rozměrů před první světovou válkou. Bohužel dnes, o sto let později, se po období zmírnění majetkových nerovností, zejména po druhé světové válce, opět tomuto historickému maximu blížíme. Tedy minimálně na tak řečeném Západě.

Nůžky mezi bohatými a chudými se nejen v jednotlivých státech, ale prakticky na celé planetě zemi rozevřeli do obludných rozměrů. Žijeme v době, kdy díky pokroku, vývoji, znalostem a zdrojům by bylo možné prožívat zlaté časy lidstva, kdy by každý mohl žít v dostatku. Bohužel se tomu tak ale neděje a lidstvo naopak čelí jedné krizi za druhou. Vedle politických, sociálních a bohužel i válečných krizí čelíme enormnímu zahřívání planety a ekologickým katastrofám. Bohatí nejenom, že se nepodílí na vyrovnání se s důsledky krizí, kterými státy, národy či celé společenství prochází. V moderní historii naopak za spoustou těchto krizí přímo stojí.

Nejde jen o finanční krize, jako byla třeba ta z roku 2008, ale i mnoho ekologických krizí, humanitárních krizí, které vznikly proto, že byla příroda v některých oblastech příliš využívána komerčně pro nadnárodní společnosti, na úkor místních lidí. Ale také válečných konfliktů, za kterými stojí lobby zbrojařských firem a snahy o získání cizích území s nerostnými zdroji. A snahy o ovládnutí mezinárodních trhů podlomením některých zemí. Bohužel na tyto dopady nejvíce doplácejí obyvatelé zasažených oblastí, a ve výsledku všichni obyčejní obyvatelé zemí, které krize vyvolávají, či se do nich zapojují. Ale dopady mají tyto aktivity na veškeré lidstvo.

Jenže pokud se v minulosti dostala společnost či země do ekonomických problémů, byli to právě bohatí, kteří přiložili ruku, respektive své finance k dílu, k napravení krize a návratu prosperity, která ve výsledku navrátila prosperitu i jim samotným. Dnes ale za krize právě vyvolané bohatými, doplácejí chudí. Místo, aby vzniklou krizi zafinancovali viníci, je tato krize kolektivizována a splácejí ji běžní obyvatelé na daních a cenách všemožných komodit. Na čemž ve výsledku bohatí ještě více bohatnou. A chudí ještě více chudnou. A chudnou i ti, kteří se dříve řadili ke střední třídě.

To, že bohatí bohatnou, není samozřejmě v zásadě špatně, pokud by tito bohatí vraceli alespoň část svých příjmů zpět do systému na daních. To ale mnozí z nich nedělají. Naopak to bývají mistři v tom, jak se placení daní vyhnout. A svou neúčast na společném koloběhu peněz maskují rádoby charitativními aktivitami, na které ale vynakládají jen zlomek toho, co by měli vydat právě na daních. Nebo ještě lépe založí neziskové organizace, které se sice tváří třeba jako sociální programy, ale ve výsledku jsou to jen další nástroje na prosazování jejich zájmů. Ziskové nástroje, samozřejmě.

Problém také je, že mnozí majetní nevěří státům a jejich vládám. Nevěří, že s »jejich« penězi bude nakládáno správně. A nevěří jim proto, že je neovládají (tedy ne všechny). Dříve v historii majetní podporovali své krále, vládce. Dnes díky demokratickým volbám si své vládce volí lid. Pokud zvolí tak, že to nevyhovuje zájmům bohatých, ty se od vlády odklánějí a žijí a hospodaří si jen na »vlastním písečku«, či přelévají svůj vliv do zemí, které jsou jim lépe nakloněny. Jenže jejich odklon od společnosti, neúčast ve společné státní ekonomice prostřednictvím daní, podkopává ve výsledku i jejich postavení. Dříve společnost určité rozevření nůžek tolerovala, pokud na bohatství horní vrstvy mohla benefitovat i vrstva spodní. Dnes jsou ale nůžky rozevřeny tak, že těm chudším dochází trpělivost. A do té spodní chudší části nůžek bohužel v mnoha zemích spadávají i lidé, kteří se ještě nedávno řadili do středně příjmových skupin. Existují stále větší a propastnější rozdíly mezi chudými a bohatými na všech úrovních. Od nerovností mezi občany obcí a měst, přes nerovnosti v jednotlivých zemích až po neuvěřitelné nerovnosti mezi národy.

Kam až se mohou nůžky otevřít? Přijde revoluce, nebo rovnou válka? Je tedy otázkou, co se bude dít dál. Bohužel si tento stav země, zvláště ty, ze kterých ti nejbohatší pocházejí, neuvědomují. I když stále častěji zaznívají od běžných lidí volání po změnách, mocní, vlády států často pod taktovkou bohatých, problémy svých občanů nevidí. A klidně se chovají tak, že zavlečení vlastního lidu do války je snad jen otázkou času.

Naštěstí ale nejsou na planetě Zemi sami. Ještě existuje dostatek zemí a vlád, které si krizi této doby naplno uvědomují a snaží se jí řešit. A jsou to země, které ke svému bohatství přišly teprve nedávno, nebo cestu k němu teprve hledají. Země, které nejsou zkažené mamonem, a nejsou ovládány pouze individui, kteří sami mají místo krve a srdce jen peníze a bezedné peněženky. Lidmi, kteří neztratili kontakt s běžným životem, realitou, a tedy znají problémy svých lidí. Vědí, co vše se skrývá pod slovem práce, znají bolest i soucit.

Lidstvu jako takovému v těchto turbulentních časech nezbývá, než doufat, že skutečně otěže nové doby převezme globální jih v čele s Čínou. Jen tyto země mluví o vybudování společenství se sdílenou budoucností lidstva, což je zatím jediný pozitivní a správný směr pro lidskou společnost, kterou kdy kdo přednesl. Směr vedoucí ke společnému rozvoji, trvalému míru a bezpečnosti a vzájemnému učení mezi civilizacemi.

I Čína má své bohaté a chudé. Ale na rozdíl od tzv. vyspělých zemí se snaží nůžky, které znázorňují rozdíly mezi nimi, naopak uzavírat. Už třeba tím, že nejenže velké firmy i nadnárodní společnosti vzniklé zde platí samozřejmě daně. Ale i část zisku posílají dalšími formami zpět do země, aby zajistili investice, výzkum, vývoj, rozvoj infrastruktury a podobně. Čímž dávají »obyčejným« lidem vzdělání, možnost cestování, práci, prosperitu. A podobně se chovají i v dalších zemích zapojených třeba do Nové hedvábné stezky. Vědí, že tím zpětně jen získají.

Ti, kteří stojí za současnými krizemi, si navíc neuvědomují i jednu další podstatnou věc. Své jmění získali díky práci obyčejných lidí. Skrze nákupy obyčejných lidí. A skrze životy obyčejných lidí. A jednoho krásného dne se může stát, že právě tito obyčejní lidé řeknou dost. Oni vědí, že se bez bohatých dokážou obejít. Ale ti bohatí bez nich dlouhodobě ne. Pokud bohatí nezmění své chování, hrozí, že se bude historie, tak jako již kolikrát, opakovat. Je otázkou ale, která část z ní. Přerod? Revoluce? Válka? Nebo najde lidstvo konečně společnou řeč a vyhraje kolektivní rozum nad prospěchářským individuálním mamonem? Nezbývá než čekat a doufat.

Helena KOČOVÁ