Zajistit svým lidem plné talíře, dostatek dostupných kvalitních potravin ideálně z lokálních zdrojů. Tak by měla vypadat priorita každé vlády. Bohužel se ale stát od státu a vláda od vlády přístup k zemědělství jako hlavnímu, respektive jedinému zdroji domácích kvalitních potravin, liší. A tak zatímco země na východě tvrdě na své potravinové soběstačnosti pracují, na západě naopak v mnoha zemích dochází k poklesu produkce, a celkově krizím v agropodnikání.

Zemědělství jako takové stálo na počátku vzniku civilizace. Když člověk pochopil, že se nemusí spoléhat jen na lov a na to, co v přírodě najde, ale začal sám pěstovat plodiny a chovat zvířata pro obživu, byl položen základ pro vznik velkých lidských společenstev, základ civilizace a pokroku, protože díky zemědělství měl člověk i více času na vynalézání. Dnes v době, kdy pokrok posunuje hranice lidských dovedností k ještě nedávno naprosto netušeným možnostem, by každý očekával, že i zajištění potravin bude stejně modernizováno, bude stejně produktivní jako průmysl a bude i stejně v popředí základních zájmů vyspělých zemí. Jak zajistit dostatek kvalitních potravin? Vysokou produktivitou práce, koncentrací výroby a její ekonomickou efektivností. Ostatně tyto zásady se běžně uplatňují v průmyslové výrobě a platí to i pro zemědělství a potravinářství, a to v plném rozsahu.

Bohužel ale neplatí, že čím vyspělejší stát, tím větší bude jeho péče o blaho svých lidí, o zajištění základních potřeb a zdravé výživy. A hlavně v turbulentní době o zjištění soběstačnosti v tak základní komoditě, jako jsou potraviny. A tak zatímco v zemích jako je Čína je dosažení potravinové soběstačnosti prioritou a země svůj pokrok ve vědě aplikuje i na výrobu potravin a udržitelné a ekologické zemědělství, a zatímco třeba i Rusko, i přes sankce a násilné odtržení od mnohých západních trhů svou zemědělskou produkci za poslední roky pozvedlo tak, že je více než soběstačné, mnohé země Evropy řadící se k nejsilnějším a nejvyspělejším ekonomikám se najednou potýkají s protesty farmářů, klesá jejich produktivita a zemědělství se ve státních rozpočtech stává přítěží.

Přitom být zemědělcem je velmi nevděčná řehole. Je to fyzicky velmi náročná práce, závislá na vrtoších přírody, kdy musí mnohokrát za rok lidé pracovat dnem i nocí a během celého roku nemají šanci na skutečně pořádnou dovolenou. Navíc práce v zemědělství nepřináší zdaleka tak velké zisky, jako jiné obory a pracovníci jsou často vděčni i za mírný nárůst mezd. Zbohatnout zemědělstvím nejde. Tedy pokud nejste přímo velkým majitelem agrární firmy. Navíc je práce v zemědělství čím dál tím složitější vlivem globálních změn klimatu, které přinášejí horka a sucha, požáry následované silnými povodněmi a krutými zimami. To vše přináší do problematiky zajišťování potravin nové a nové výzvy.

Podpora ekologie proti udržitelnému zemědělství

Je zajímavé, že ačkoliv se Evropa snaží o zelenější hospodaření, zavádí nedotažený program známý jako Green-deal, který polyká miliony eur, na to základní, co by měla v rámci zelenější produkce zajišťovat, nemyslí. A tak například na místech úrodné půdy vznikají solární a větrné elektrárny, které jsou dotovány vládou z peněz obyčejných lidí. Už při spouštění programu Green-deal zemědělci varovali, že výsledkem této strategie na příštích 30 let bude omezení zemědělské a potravinové produkce.

Dříve v evropské unii, pod rouškou ochrany životního prostředí, byla uplatňována politika, jak zajistit západoevropským zemím možnost expandovat do střední a východní Evropy. To je do zemí, které přistoupily do EU v roce 2004 a později. To znamenalo, že nadprodukci potravin uplatňovaly staré země, tedy jenom EU 14, které ji prodávají v nových členských zemích EU. Díky vysokým dotacím, které měly díky jejich vládám několikanásobně vyšší, než je tomu v nových zemích EU, tuto svoji nadprodukci prodávali za velmi nízké ceny. Díky těmto nekalým praktikám úspěšně konkurovali produkci zemědělců ve střední a východní Evropě. Všechny státy střední a východní Evropy mají velmi dobré přírodní podmínky k produkci základních potravin, ale z důvodů likvidačních podmínek v rámci tzv. Společné zemědělské politiky EU a tzv. jednotného trhu poklesla jejich zemědělská produkce na polovinu, v některých komoditách i více.

Navíc zajímavé je, že se v EU velmi razantně hovoří o uhlíkové stopě, přičemž nikomu ve vrcholných orgánech EU nevadí, že miliony kamionů ročně přepravují základní potraviny z jednoho konce Evropy na druhý. Přitom je to často do míst, kde si zdejší zemědělci dokáží tuto dováženou produkci vyprodukovat sami, tedy bez dopravy i za levnější peníze. Na tuto skutečnost ochránci životního prostředí v Bruselu i jinde vůbec nepoukazují.

Dnes se ale dostávají do problémů i staré země EU. I proto, že zmíněné zelené iniciativy začaly zasahovat i do zemědělství starých zemí. Pod záminkou ochrany životního prostředí zavádějí nesmyslné kvóty na dobytek, čachrují s naftou a bionaftou a jejich cenovou dostupností pro zemědělce a přinášejí »zelenější« návrhy na využití půdy bez konkrétních znalostí zemědělské produkce a jejího fungování a potřeb. Zemědělskou politiku EU připravují lidé, kteří nemají základní znalosti nejen o zemědělské výrobě, ale ani o zákonitostech ekonomiky. Tyto iniciativy jsou tak kontraproduktivní a zemědělci se proti nim bouří.

Co stojí za protesty v Německu?

Od pondělí v mnoha německých městech stojí na náměstích a hlavních ulicích tisíce traktorů jako protest proti krokům německé vlády. Ta chtěla kvůli rozpočtové krizi a nezbytnosti šetřit skončit s podporou dieselu pro zemědělce a s daňovým osvobozením zemědělských vozidel. Zemědělci kvůli tomu již loni v prosinci uspořádali v Berlíně demonstraci a dalšími pohrozili. Vláda následně částečně ustoupila a v pondělí schválila zachování daňového zvýhodnění, podporou dieselu chce ale postupně do roku 2026 zastavit. Zemědělci to ale odmítají a tvrdí, že zrušení daňového zvýhodnění by pro celou řadu z nich bylo likvidační.

Když jsem hledala více informací o tom co se v Německu děje, musela jsem projet zahraniční weby. Naše česká tisková kancelář i většina mainstreamových médií o tomto problému neinformovala během prvního dne protestů vůbec, nebo jen velmi krátce a stručně. V rámci svého pátrání po původu demonstrací jsem ale na webu magyarhirlap.hu narazila na článek, jehož autorem je G. Péter Fehér. Ten přináší velice třaskavé domněnky.

Podle něj za neblahou situací a možnou ztrátou konkurenceschopnosti evropských farmářů stojí tlak z USA. Spojené státy jsou jednou ze zemí, která i přes mnohé ekonomické problémy a obrovské zadlužení ale stále vidí zemědělství jako prioritu a rozšiřuje zemědělskou výrobu nejen na svém území, ale mnoho amerických firem se rozšiřuje i ve světě. Podle těžko ověřitelných údajů z doby před více než rokem – protože mnoho amerických firem založilo na Ukrajině místní firmy, takže se ve statistikách počítají jako ukrajinské – přešla velká část ukrajinské zemědělské půdy do amerických rukou. Ukrajinské obilí tak vlastně není ukrajinské, ale americké. Umožnilo to ukrajinským prezidentem Zelenským v roce 2021 zrušené moratorium na nákupy pozemků. To podle Fehéra znamená, že množství půdy v převážně amerických rukou odpovídá zhruba velikosti ruské orné půdy. A tuto produkci chtějí Američané prodávat ne v zemích Afriky a blízkého východu, kam směřovala dříve, ale v zemích EU, kde jí prodají za lepší ceny. Stále ale levněji, než ji produkují evropští zemědělci. Proč? Protože se na Ukrajině na obilí používají geneticky modifikované herbicidy, což téměř zdvojnásobuje výnos. Geneticky modifikované obilí je zatím ale v EU zakázané.

Pokud by toto obilí zaplavilo evropský trh, evropské zemědělské a potravinářské firmy by neměly šanci se udržet nad vodou. To by také znamenalo, že by americké společnosti kontrolovaly celý potravinářský průmysl EU.

Ono se to již částečně stalo. Když Rusko uzavřelo ukrajinské černomořské přístavy, padlo v Bruselu rozhodnutí odvézt ukrajinské obilí do Afriky přes přístavy EU. Ukrajinské obilí se však »zaseklo« v EU a prodávalo se zde v rámci koridoru solidarity. Ale už ne jako ukrajinské obilí, ale jako zemědělská produkce EU. Toto obilí a výrobky z něj se dostaly i na náš trh. Zemědělci z Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska tak utrpěly ztráty. Když Ukrajinské obilí v Maďarsku stlačilo cenu za jednu tunu pšenice z původních 128 000 forintů na 92 000 forintů, řeklo Maďarsko dost a jakýkoliv dovoz z Ukrajiny zakázalo.

V Německu je také zvláštní, že 60 miliardový dluh, který kvůli špatně vynaloženým dotacím musí německá vláda vrátit, chce ušetřit právě na zemědělství. Vždyť německo, ačkoliv se také potýká s hospodářským úpadkem, je stále velmi silnou ekonomikou s obrovským rozpočtem. To nemůže najít rezervy jinde, než v zemědělství?

Podle Pétera Fehéra je dnes pochopitelné, proč Brusel – který je nyní zcela podřízen zájmům Spojených států – zuby nehty trval na co nejrychlejším zahájení přístupových jednání s Ukrajinou do EU. Pak by byly odstraněny všechny překážky plného prodeje ukrajinského obilí do EU.

Aneb opět zájmy nejbohatších jsou prosazovány na úkor slabších a hlavně na úkor obyčejných lidí. Není divu, že pod vládou populistů v evropské unii i v jednotlivých zemích, kteří poslouchají pokyny od hegemonických vůdců, dochází k tak vyhroceným situacím a místo pokroku a soběstačnosti se řeší holé přežití zemědělců a zemědělství v evropských zemích. Kéž by byl plný talíř každého občana stejně důležitou prioritou vlád v Evropě, tak jak prioritou vedení v Číně. Zdravé potraviny by neměly být cílem kšeftování a zisků, ale dostupnou komoditou pro všechny. Technologie i šikovné lidi na to máme.

Helena KOČOVÁ