Nedávno jsem pomalu, ale jistě rekapituloval odcházející rok 2023 a zamýšlel se nad tím, který z rozhovorů byl pro mě právě v tom minulém roce jednoduše nezapomenutelným a jaké nové zkušenosti a témata k přemýšlení mi dal. 

Bylo jich pochopitelně více, ale jeden z nich uvedu. Jednalo o rozhovor se zlatým paralukostřelcem Davidem Drahonínským, který v Botanické zahradě v Praze vzpomínal mimo jiné i na paralympiádu v Pekingu roku 2008, což si můžete přečíst zde: https://czech.cri.cn/2023/09/06/ARTIIW8m0lwA7n1PinKMlM5p230906.shtml

Zmíněný rozhovor jsem s tímto známým parasportovcem, který je bohužel již léta na invalidním vozíku, natáčel jednoho letního dopoledne v rozlehlém parku této botanky. Než jsem ono malebné místo v zákoutí pod stromy našel, tak se musím přiznat, že jsem lehce zabloudil a když jsem dorazil na místo setkání, byla tato netradiční tisková konference již zahájena. Rád jsem se přidal ke kolegům novinářům, kterých tam kolem něj stál celý houf a všude kolem bylo slyšet (kromě zpěvu ptáků) i cvakání spouští fotoaparátů sportovních fotoreportérů.

Nezapomenutelné finále v Pekingu 2008 a splněný sen

Po chvíli jsem tohoto úspěšného českého paralympionika požádal, aby se s námi podělil o své sportovní zážitky právě z Pekingu roku 2008. Drahonínský tehdy odpověděl:

„Víte, jednalo se tehdy o moji první paralympiádu, atmosféra tam byla skvělá a byl tam se mnou i můj otec, který byl toho času mým asistentem, rád na to vzpomínám,“ konstatoval s tím, že to byla pro něj nezapomenutelná událost a že tehdy v Číně cítil, že má sílu na to, aby vyhrál, zvládl kvalifikaci a pak došel vítězně až do finále.

„Splnil se mi sen, mám doma zlatou medaili z paralympiády v Pekingu a je to už neuvěřitelných patnáct let,“ svěřil se tehdy pro CMG a dodal, že jediné, co ho mrzí je to, že nemá celé video ze zmíněného závodu, což se mu snad jednou podaří napravit, až tento film, třeba i náhodou, získá.

Český paralympionik poté zasadil v rámci projektu Kořeny osobností v botance „svůj“ strom, a to jako již 118. osobnost, která se určitým úspěchem zapsala do podvědomí české společnosti.

Kritické myšlenky úspěšného paralympionika se ke čtenáři nedostaly

Dodnes nevím, zdali se Drahonínskému již podařil záznam ze závodu v Pekingu získat, každopádně jsem ale v tom parném létě pečlivě společně s organizátory tiskovky a dalšími novináři poslouchal a na diktafon nahrával vše, co měl úspěšný paralympionik v pražské botance na srdci. A nebylo toho málo.

Drahonínský mimo jiné kritizoval současnou českou společnost, které vyčítal jistou sobeckost i proto, že se podle něho stále málo ohlíží na postižené spoluobčany, kritizoval třeba i pražské metro za to, že ani dnes není dostatečně uzpůsobeno i pro osoby na invalidním vozíčku a v neposlední řadě kritizoval také samotné poměry ve vrcholovém sportu, přílišnou řevnivost a mamonářství některých sportovních funkcionářů. Bylo to nesmírně zajímavé povídání a já se těšil, že v následné tiskové zprávě bude něco z těchto kriticky laděných myšlenek našeho slavného paralympionika takříkajíc k přečtení. Záhy mi však došlo, že jsem byl poněkud naivní.

Ve zprávě jen sterilní fakta, kritika společnosti byla zamlčena

Byl jsem trošku překvapen, když jsem si další den četl tiskovou zprávu z této akce a nebylo v ní ani slovo o kritice, kterou Drahonínský vznášel na současnou českou společnost, nebo třeba na některé ze sportovních funkcionářů, nebyla tam ani žádná z jeho inspirativních myšlenek, jak to změnit, které na této tiskovce v přírodě prezentoval. O nezapomenutelných zážitcích z Číny nebo Japonska nemluvě.

Dočetl jsem se akorát, jaký druh stromu a v jakém projektu hvězdný lukostřelec „svůj“ listnáč vysadil, dále byl k dispozici jeho životopis a soupis medailí,  které za svou bohatou sportovní kariéru získal. Čili jen a pouze suchá fakta, která si lze kdekoliv nalézt. Jinak prázdno a pusto po jeho nezapomenutelných zážitcích či inspirativní myšlence. A že jich na té netradiční tiskovce měl paralympionik více než dost. Ani jedna se nedostala do médií, třeba jen na zadní stránku!

Právě po této tiskovce jsem si uvědomil, v čem v České republice vlastně žijeme. Že se úspěšný člověk, kterým Drahonínský, který stihl vystudovat i vysokou školu, bezesporu je, může snažit sebevíc, a to dokonce na tiskové konferenci, ale do médií, tedy mezi lidi, se kvůli následné cenzuře – protože to nic jiného, než cenzura tichem nebyla, nedostane vůbec nic!

Jednalo se v tomto případě o cenzuru vynecháváním a té je v naší zemi stále více. Jsem zvědav, jestli z tohoto pohledu bude rok 2024 jiný? Možná ano, ale jen v tom ohledu, že se v hlavních médiích bude nedemokraticky vynechávat ještě více, než loni. Sportovně to ale brát nelze. Ani parasportovně, přátelé.

Radovan Rybák, zvláštní korespondent CMG